ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1434.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1434/2010-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných I. H. , roz. J. a Z. S. , která podali proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 10 To 24/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 174/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. H. a Z. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 5 T 174/2008, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Obviněná I. H. byla odsouzena podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §60a odst. 1, 3 a §58 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání 5 let, za současného vyslovení dohledu v rozsahu §26a a §26b tr. zákona, a přiměřeného omezení spočívajícího v tom, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem. Souhrnný trest byl obviněné uložen ve vztahu k odsouzení za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, a to rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 1 T 158/2007, jehož výrok o trestu byl zrušen.
Obviněný Z. S. byl odsouzen podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Souhrnný trest byl uložen ve vztahu k odsouzení za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 3 T 32/2000, jehož výrok o trestu byl zrušen.
Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl soud I. stupně také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali oba obvinění odvolání, která byla Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 10 To 24/2010, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadli obvinění řádně a včas podanými dovoláními.
Obviněná I. H. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že po zrušení prvních rozhodnutí v této trestní věci (pozn. rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 5 T 77/2003, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 10 To 269/2006) usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 775/2008, prvostupňový soud pouze doplnil v rozsudku popis skutkových zjištění slovy: „… přičemž již od počátku byla srozuměna s tím, že úvěr nezajistí a peníze si ponechá pro svou potřebu, … půjčené peníze ve stanovené lhůtě nevrátí …“, aniž by však pro tato tvrzení o jejím úmyslu měl oporu ve svých skutkových zjištěních. Přesto však namítá, že skutky uvedené ve výroku rozsudku soudu I. stupně nevykazují znak zavinění ve formě úmyslu, protože již při navázání vztahu s každým z poškozených by musela mít v úmyslu je podvést. Protože ale pouze na základě svého živnostenského oprávnění uzavírala mandátní smlouvy, v nichž se zavazovala vyvinout určitou účelnou činnost, ale co do úkonů nikoli jmenovitě specifikovanou, při zprostředkování úvěru u peněžního ústavu, nezavazovala se tedy, že úvěr zajistí. Protože v souladu se zákonem byla sjednána i její odměna, případně záloha na odměnu a náklady, které by při skončení vztahu byla vyúčtována proti odměně, popř. použita na pokrytí nákladů, což se týkalo i tzv. nevratných záloh, vyplývala z mandátní smlouvy její zainteresovanost na výsledku, avšak nikoli její odpovědnost za něj (zda úvěr bude poskytnut a v jaké výši). Ze samotné podstaty zprostředkování je oběma smluvním stranám zřejmé, že očekávaný výsledek závisí i na dalších okolnostech a nelze jej předem zaručit. Proto souhlasí s tím, že při uzavírání mandátní smlouvy byla předem srozuměna s tím, že ani při vynaložení veškerého úsilí nemusí být úspěšná a úvěr jejímu mandantovi nebude poskytnut. Z toho ale ještě neplyne její trestní odpovědnost za to, že úvěr nezjistila, protože se k tomu nikdy nezavázala. Naopak prokazatelně vyvíjela určitou různorodou činnost (zpracování listin, jednání s bankou), přičemž odkázala na podrobné výsledky dokazování této její činnosti v jednotlivých případech i výpovědi pracovníků Komerční banky v P. O podvod nemůže jít v případě, kdy až po uzavření mandátní smlouvy vznikly překážky bránící splnění závazku, nebo kdy až dodatečně zjistila, že závazku nemůže dostát.
Obviněná také poukázala na to, že odvolací soud považoval za potřebné jinak formulovat výrok o vině u všech dílčích jednání, čímž zřejmě vyjádřil pochybnosti o správnosti výroku o vině. Takovýmto zásahem do skutkové části výroku o vině, ale nelze opravit výrok napadeného rozsudku.
V závěru dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a věc mu vrátil k novému projednání, nebo aby zrušil i rozsudek soudu I. stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
Obviněný Z. S. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá ve spojení s porušením zásady zákazu reformace in peius. Namítá, že po předchozím zrušení rozhodnutí soudů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 775/2008, se okresní i krajský soud spokojily toliko s tím, že byla pouze doplněna výroková část rozsudku o návětí vyjadřující subjektivní stránku, aniž by však byl takto doplněný výrok podložen konkrétními výsledky dokazování. Z žádného důkazu, byť ohledně jediného skutku, nelze ale dovodit nesporný závěr o jeho úmyslu. Za úmyslné jednání byl zaměněn nevydařený podnikatelský záměr, kdy se obviněný také stal obětí neseriozního jednání ze strany třetích osob. Odvolací soud přitom zcela přehlédl důkazy svědčící v jeho prospěch. Právní moci tak nabylo rozhodnutí soudu I. stupně, které je co do výsledku horší než původní rozsudek, a to již tím, že mu byl přičten úmysl, přičemž nebyly reflektovány skutečnosti vyšlé najevo v řízení Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2006, kde obviněná I. H. vypovídala jinak než v této trestní věci (5T), a kde byl zproštěn obžaloby, když se ohledně směnky nedopustil podvodu.
Konkrétně pak namítá ve vztahu k obchodním společnostem KOLF, s. r. o, a Redos, s. r. o., že neexistuje jediný důkaz, že nejpozději při přijetí zálohy měl úmysl nezajistit překlady do německého jazyka, a se společnostmi KMP Pro, s. r. o., a Biopa, spol. s r. o., vedla jednání pouze I. H., z jejichž účelových tvrzení soud vycházel. Stejně tak se společností Press-centrum, spol. s r. o., jednala výlučně tato spoluobviněná a ani jeden důkaz nesvědčí o tom, že od ní převzal částku 180.000,- Kč. I zde soud zřejmě uvěřil pouze jejímu účelovému tvrzení motivovanému snahou vyvinit se, ale je nepřijatelné, aby byl odsouzen výlučně na tomto jejím tvrzení. Stejně tak u skutku se vztahem k M. K. vedla jednání a přebírala peníze obviněná I. H. a o tom, že převzal částku 50.000,- Kč neexistuje jediný objektivní důkaz (např. písemný doklad).
Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že byl uložením souhrnného trestu porušen zákaz dvojího trestu v téže věci, když před vynesením tímto dovoláním napadeného rozhodnutí Okresní soud v Chomutově rozhodl pod sp. zn. PP 496/2002 dne 17. 9. 2007 tak, že se na něj hledí, jakoby se osvědčil, a to ve vztahu k vykonanému odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 3 T 32/2000. Právě trest z tohoto trestního příkazu přitom soudy pojímají do souhrnného trestu, ač tomu jeho osvědčení se brání. I v tomto směru obviněný spatřuje porušení zákazu reformace in peius, neboť ve svých důsledcích je pro něj trest nyní přísnější, protože na základě napadených rozhodnutí má na výzvu Okresního soudu v Hradci Králové nastoupit dne 1. 7. 2010 výkonu trestu, resp. jeho zbývající části ve výši 21 dnů.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a soudu I. stupně přikázal věc k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné I. H. uvedl, že namítá především nesprávnost hodnocení provedených důkazů, což ale Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat, a to v daném případě ani výjimečně na základě tzv. extrémního nesouladu, který ve věci nenastal. Skutková zjištění nasvědčující podvodnému jednání obviněné učinil nalézací soud již předtím, než byla v řízení o dovolání obviněné zrušena rozhodnutí soudů usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 775/2008, když důvodem tohoto zrušení nebyly nedostatky ve zjištění skutkového stavu, ale vady v popisu skutku v rozsudku soudu I. stupně, které spočívaly v absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ve vyjádření k dovolání obviněného Z. S. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky týkající se porušení zákazu reformationis in peius směřují výlučně do procesní oblasti, a neodpovídají deklarovanému důvodu dovolání. Pouhé upřesnění popisu skutku, aniž by se zpřísnila právní kvalifikace, nebo aniž byl při nezměněné právní kvalifikaci obviněný uznán vinným větším rozsahem trestné činnosti, není porušením tohoto zákazu a k žádné změně v neprospěch obviněného při novém rozhodnutí ve věci nedošlo. Ryze skutkové a tudíž nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jsou pak námitky, podle kterých dílčí útoky spáchala sama obviněná I. H. a nebyla zohledněna skutková zjištění učiněná v jiné trestní věci.
K námitce obviněného týkající se subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že i tato je do značné míry založená na skutkových tvrzeních, že soudy nepřihlížely k důkazům v jeho prospěch, že byl sám obětí jiných osob a jeho úmysl nevyplývá z provedených důkazů. Podle státního zástupce ale existence subjektivní stránky trestného činu podvodu vyplývá již ze zjištění uvedeného v jednotlivých skutkových větách, podle kterého byli obvinění od počátku srozumění s tím, že úvěry, popř. překlady, nezajistí a převzaté finanční prostředky si ponechají pro svoji potřebu. Z rozvedení skutkových vět v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu pak vyplývá, že obvinění jednotlivým poškozeným předkládali klamavá tvrzení, když např. I. H. vystupovala jako pracovnice Komerční banky, předstírali jednání o zajištění finančních prostředků od jakési neexistující nadace, a zejména pak nebylo zjištěno, že by obvinění učinili konkrétní kroky k zajištění úvěrů.
Uplatněnému důvodu dovolání podle státního zástupce odpovídá i námitka ohledně uloženého souhrnného trestu. Považuje ji ale za nedůvodnou, když formální podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny a rozhodnutí o osvědčení podmíněně propuštěné osoby má vliv na počátek běhu lhůty pro případné zahlazení odsouzení, nemá však za následek, že by se na takovou osobu hledělo, jakoby nebyla odsouzena. Vzhledem k uložení souhrnného trestu přímo na spodní hranici trestní sazby uvedené v ustanovení §250 odst. 3 tr. zákona, pak polemika obviněného s výrokem o trestu nemá z hlediska jeho postavení praktický význam, takže je bezpředmětná i námitka o porušení zákazu reformationis in peius. Přitom všechny námitky obviněného lze, mimo skutkových, podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nelze proto přihlížet k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného Z. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud předně zjistil, že oba obvinění ve svých řádně a včas podaných dovoláních shodně uplatnili námitku o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, tj. existence podvodného úmyslu již od počátku jejich jednání. Tuto námitku lze podřadit pod obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který spadá i námitka obviněného Z. S. o porušení zásady reformace in peius, ale také jeho námitka ohledně uložení souhrnného trestu, kterou formálně uvedl pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pod uplatněný důvod dovolání proto nespadají námitky obviněné I. H., že skutková zjištění soudu, doplněná do skutkových zjištění, nemají oporu ve skutkových zjištěních soudu I. stupně. V případě obviněného Z. S. pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají obdobné námitky, že doplněná část výroku o vině není podložena konkrétními výsledky dokazování, a z žádného důkazu nelze dovozovat nesporný závěr o existenci jeho předchozího úmyslu, když soudy vycházely z účelové výpovědi I. H. a pouze ona jednala s danými obchodními společnostmi, resp. poškozenými.
Tyto námitky obviněných totiž nesměřují proti správnosti právního posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zaměřeny proti hodnocení důkazů soudy, proti úplnosti dokazování a tím v konečném důsledku proti správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Jak již ale bylo výše uvedeno, v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, Nejvyšší soud zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem I. stupně, případně doplněných soudem odvolacím, a posuzuje je zásadně jen z hlediska, zda naplňují v dovolání namítané znaky trestného činu, tj. z hlediska jejich správného právního posouzení.
To ostatně uvedl Nejvyšší soud již ve svém zrušujícím usnesení v této trestní věci ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 775/2008, kdy rozhodl z podnětu dovolání obviněné I. H. Ve věci pak Nejvyšší soud nyní neshledal ani důvod k mimořádnému zásahu do skutkových zjištění, když z podrobného odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývají logické závěry k nimž soud dospěl po zhodnocení provedených důkazů, na základě kterých dospěl k závěru o vině obou obviněných. Mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor a v podrobnostech plně odkazuje na hodnotící závěry soudu I. stupně uvedené k jednotlivým skutkům v odůvodnění rozsudku. Pouze souhrnně ve vztahu k podvodnému úmyslu Nejvyšší soud u obviněné I. H. zdůrazňuje její ubezpečování o tom, že není problém zajistit úvěr, přičemž sama současně požadovala půjčku s tím, že se dostala do svízelné situace, jak vypověděl svědek R. F. Špatná finanční situace, kterou obviněná také sama potvrdila (neschopnost splácet leasing, dluhy), je významnou skutečností svědčící pro závěr, že pachatel jedná v podvodném úmyslu. V případě obou obviněných je to pak získávání důvěry poškozených falešnými doklady a nepravdivými údaji, kdy I. H. se vydávala za údajnou pracovnici, resp. externího zaměstnance Komerční banky, oba obvinění ujišťovali o zajištění financování (úvěru) přes zahraniční banky, nebo i neexistující nadaci Středoevropské univerzity, a po obdržení peněžních částek se různě vymlouvali, ujišťovali poškozené, že vše bude vyřízené, až se posléze stali nekontaktními. Tyto skutečnosti naopak u obou obviněných potvrzují, že již od počátku jednání s jednotlivými poškozenými neměli v úmyslu úvěry zajistit a uváděli je tak v omyl, byť to obvinění v dovolání popírají. Podrobně jednání vůči jednotlivým poškozeným popisuje soud I. stupně v odůvodnění rozsudku.
Vzhledem k těmto zjištěním nemůže na právním posouzení skutku nic změnit ani námitka I. H., že prokazatelně vyvíjela určitou, a to různorodou činnost k zajištění úvěrů a nemohla předem vědět, že její mandant úvěr nezíská, když je to závislé na dalších okolnostech. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že v daných případech její činnost nemohla vést k zajištění úvěrů, byla pouze formální a jejím cílem bylo získání důvěry poškozených a nikoli zajištění úvěrů.
Nejvyšší soud proto dospěl k zjištění, že všechny skutky popsané ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, vykazují také všechny skutkové okolnosti rozhodné pro hmotně právní závěr, že dílem společně a dílem samostatně obvinění úmyslně jednali. Námitky obviněných o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněné, když k obdobným námitkám obviněných se existencí podvodného úmyslu podrobně zabýval již také soud odvolací, který jejich odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. Proto také nijak nezasahoval do skutkových zjištění soudu I. stupně, což namítá obviněná I. H. v závěru svého dovolání, ale toliko metodicky pro soud I. stupně vyjádřil v odůvodnění usnesení svůj názor na ještě lepší možný popis skutků. V žádném případě z tohoto odůvodnění nevyplývají pochybnosti odvolacího soudu o správnosti výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, jak obviněná uvádí v dovolání.
K dalším námitkám pouze obviněného Z. S. Nejvyšší soud předně uvádí, že ve věci nedošlo k porušení zákazu reformace in peius, protože nové rozhodnutí ve věci není pro něj horší, co do výsledku, než původní rozsudek. Obviněný sice toto zhoršení spatřuje v tom, že mu byl „přičten úmysl“, což je ale v rozporu se skutečností. Již původním rozsudkem soudu I. stupně ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 5 T 77/2003, byl obviněný uznán vinným stejným úmyslným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a byl mu uložen stejný trest, a to podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Tento souhrnný trest byl uložen ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 3 T 32/2000, jehož výrok o trestu byl současně zrušen. Obviněný byl tak již původním rozsudkem uznán vinným stejným úmyslným trestným činem a není proto v souladu se skutečností, že novým rozsudkem „mu byl přičten úmysl“. Stejnou námitkou obviněného se podrobně zabýval již odvolací soud na str. 11 usnesení, na jehož správné závěry Nejvyšší soud odkazuje.
Rovněž námitkou obviněného, že v daném případě nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, se zabýval již odvolací soud na str. 13 usnesení. Správně přitom uvedl, že osvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného propuštění nemá za následek zahlazení odsouzení, tj. v daném případě se na obviněného podle §70 odst. 1 tr. zákona nehledí, jako by nebyl odsouzen, a proto nelze ani aplikovat ustanovení §35 odst. 3 tr. zákona, podle kterého se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Ve vztahu k odsouzení, z jehož výkonu trestu byl obviněný podmíněně propuštěn, je pro rozhodnutí o zahlazení odsouzení nutné, aby uplynula v ustanovení §69 tr. zákona uvedená doba podle skutečného výkonu trestu (§69 odst. 4 tr. zákona) a soud učiní toto rozhodnutí na žádost oprávněné osoby (§69 odst. 3 tr. zákona, resp. §363 tr. ř.). To, že se obviněný ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v jiné věci osvědčil, tak nemá účinky zahlazení odsouzení, které by bránilo uložení souhrnného trestu. Přitom jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, tato námitka obviněného je nejen nedůvodná, ale nemá z hlediska jeho postavení ani praktický význam, protože souhrnný trest odnětí svobody mu byl uložen přímo na spodní hranici trestní sazby uvedené v §250 odst. 3 tr. zákona (2 léta až 8 let). Jinak řečeno, i kdyby obviněnému nebyl uložen souhrnný trest, jak se domáhá dovoláním, nemohl by mu být uložen trest mírnější a ani v tomto ohledu nelze přisvědčit námitce obviněného, že byl porušen zákaz reformace in peius.
Námitka obviněného ohledně výzvy k nástupu výkonu zbytku trestu odnětí svobody se pak týká vykonávacího řízení, které je mimo dovolací přezkum. V této souvislosti Nejvyšší soud jen nad rámec poukazuje na poučení, které se obviněnému v souvislosti s tím dostalo, jakož i na jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu, které bylo podle zjištění Nejvyššího soudu vyhověno dne 16. 9. 2010.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal námitky obviněných, které spadaly pod uplatněný důvod dovolání, zjevně neopodstatněnými, přičemž se také jednalo o námitky, s nimiž se řádně vypořádal již soud odvolací, rozhodl tak, že obě dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš