ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1434.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1434/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 11. 2011 o dovolání obviněného V. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 4 To 375/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 191/2010 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 2 T 191/2010, byl obviněný V. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 11. 2010 kolem 6,57 hodin v obci L., okr. České Budějovice, řídil osobní automobil zn. Nissan Primera přesto, že mu byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 3 T 51/2010, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky, který dosud nevykonal.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 4 To 375/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu vytkl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Namítl, že k spáchání tohoto přečinu se vyžaduje výraznější intenzita a soustavnost jednání. Poukázal na to, že v jeho případě šlo o ojedinělý a méně intenzívní případ výkonu zakázané činnosti. Vyjádřil názor, že výrok o vině je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nešlo o případ společensky škodlivý v takové míře, aby bylo nutné uplatňovat trestní represi. Mimo rámec dovolacího důvodu projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především je nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jedná se o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V posuzované věci není mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy žádný extrémní rozpor. Obhajobou obviněného, že vozidlo neřídil, se soudy pečlivě zabývaly, avšak považovaly ji za vyvrácenou důkazy, jimiž byly zejména svědecké výpovědi policistů, kteří sledovali vozidlo obviněného, jeli za ním, vyzývali ho k zastavení a měli ho pod kontrolou až do doby, kdy se vozidlo po projetí ulicemi obce ocitlo na polní komunikaci a posléze vjelo do pole, kde zapadlo, kam již policisté nejeli a odkud řidič utekl. Soudy si byly vědomy protichůdnosti tvrzení obviněného a svědectví policistů a zaznamenaly i další rozdíly, které vyvstaly mezi některými důkazy. Rozpory v důkazech soudy překlenuly úvahami, jimiž přijatelně zdůvodnily, proč považují svědecké výpovědi policistů za spolehlivé a důkazy podporující obhajobu obviněného za nevěrohodné. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo maří výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána.
Zákonné znaky uvedeného přečinu lze naplnit i jednorázovým výkonem zakázané činnosti. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by pachatel musel vykonávat zakázanou činnost soustavně, po delší dobu, opakovaně apod. Použití nedokonavého vidu v dikci „vykonává“ je plně slučitelné s tím, že takto vyjádřený zákonný znak zahrnuje případy spočívající byt' jen v jednom aktu výkonu zakázané činnosti. Jde-li o zákaz řízení motorových vozidel a řídí-li pachatel motorové vozidlo, je možné dojít k závěru, že i při jediné jízdě „vykonává“ činnost, která mu byla zakázána. Z toho vyplývá, že výrok o vině obviněného přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku plně obstojí, třebaže jednání obviněného spočívalo v jedné jízdě, při které řídil osobní automobil v době, kdy u něho byl vykonáván trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Intenzita posuzovaného jednání obviněného nebyla nikterak zanedbatelná. Obviněný řídil osobní automobil tak, že různě projížděl ulicemi obce a nakonec vyjel mimo obec až na polní komunikaci a do pole, kde zapadl, zanechal vozidlo a utekl. Z hlediska rozsahu jízdy se tedy nejednalo jen o nějaké bezvýznamné přemístění vozidla, ale o běžnou jízdu. Rozhodně nelze uvažovat o tom, že by intenzita posuzovaného jednání nebyla dostatečná k naplnění zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku.
Ani odkaz na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nemůže zvrátit výrok o vině. Podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti posuzovaného případu nevykazují nic, čím by čin obviněného nějak vybočoval z rámce typických projevů nerespektování uloženého trestu zákazu činnosti. K jízdě neměl obviněný jako řidič žádný důvod, který by svou naléhavostí převažoval nad zájmem na důsledném výkonu soudního rozhodnutí, jímž byl uložen trest zákazu činnosti. Obviněný byl při jízdě sledován policisty, neuposlechl jejich výzvy k zastavení, ujížděl před nimi a nakonec vyřešil situaci vyjetím do pole a útěkem z místa. Kromě toho není možné pominout, že obviněný se již dvakrát (v letech 2005 a 2010) dopustil jednání spočívajícího řízení motorového vozidla v době zákazu činnosti. To vše v souhrnu charakterizuje posuzovaný skutek jednoznačně jako čin kriminální povahy. Ve vztahu k posuzovanému skutku nepřichází v úvahu uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, zejména ne podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec