ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1502.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1502/2011-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 dovolání obviněného V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 70/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 115/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. P. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 3 T 115/2007, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 al. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 31 T 5/2007, byl podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 31 T 5/2007. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to částky 4.611,- Kč uložené v depositu Městského státního zastupitelství v Praze. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to části čepele nůžek, vyklápěcího nůže s černou rukojetí se zbroušenou čepelí, kovových nůžek velkých se zlomenými špičkami, kovových nůžek malých s jednou ohnutou špičkou, stranového klíče č. 13 zn. Drop Forget steel, francouzského klíče zn. Iron Bull 200x24. Dále soud prvního stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně projednal věc ve druhém stupni Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 70/2011, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. soud znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, uložil za tyto trestné činy a za sbíhající trestné činy: poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 1 T 92/2006, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci krádeže podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 al. 1 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 31 T 5/2007, pokusu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 2 T 322/2006, který byl obviněnému doručen dne 7. 12. 2007, krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 44 T 122/2007, podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 44 T 122/2007. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 4.611,- Kč uložené v depositu Městského státního zastupitelství v Praze. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to části čepele nůžek, vyklápěcího nože s černou rukojetí se zbroušenou čepelí, kovových nůžek velkých se zlomenými špičkami, kovových nůžek malých s jednou ohnutou špičkou, stranového klíče č. 13 zn. Drop Forget steel, francouzského klíče zn. Iron Bull 200x24. Dále soud druhého stupně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Dovolání má obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolatel zcela ve shodě s odvoláním namítá, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Opakovaně tvrdí, že skutečnosti uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se nezakládají na pravdě, že nemají oporu v provedeném dokazování a že právní posouzení skutku není v souladu s výsledky provedeného dokazování. Ke skutku pod bodem II/1 rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že provedené dokazování směřovalo pouze k výběrům z bankomatů, nikoli k vloupání do vozidla. Nelze tedy podle dovolatele učinit závěr o tom, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže. K bodu II/2 napadeného rozsudku uvedl, že jeho pachová stopa v odcizeném vozidle jako osamocený důkaz rozhodně nestačí k prokázání viny. Dále dovolatel tvrdí, že obvinění vznesená proti němu se nezakládají na pravdě a brojí také proti vadnému vyčíslení škody, pokud jde o hodnotu odcizených CD (skutek I/1 výroku o vině). Dále poukázal na to, že trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. je trestným činem úmyslným, avšak na jeho straně nebylo dáno úmyslné zavinění. Dovolatel také ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily subjektivní stránky trestných činů. Současně tvrdí, že ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí odvolání proti výroku o vině.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 70/2011, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 3 T 115/2007 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného nelze přisvědčit. Poukázal na to, že obviněný uplatnil obdobné námitky již v odvolání, a odvolací soud se s nimi v souladu se zákonem vypořádal a neshledal je důvodnými. To se týká nejen závěrů skutkových, ale také tvrzení obviněného o nedostatku subjektivní stránky u trestného činu neoprávněného držení platební karty i o údajném nesprávném rozhodnutí o výši škody ohledně odcizených CD (skutečně jde o písařskou chybu v písemném vyhotovení obžaloby, jak je zřejmé i ze znaleckého posudku na č. l. 76). Odvolací soud navíc podstatně rozšířil argumentaci osvětlující proces hodnocení důkazů. Pokud takto řádně proběhlo přezkumné řízení ve druhém stupni, nemá dovolací soud důvod do věci zasahovat, nehledě k tomu, že není povinen podruhé zkoumat důvodnost týchž námitek, které obviněný již jednou marně vznášel. Řízení o dovolání totiž nelze chápat jako třetí soudní instanci ani jako nějaké opakované řízení o odvolání.
Dovolatel ve svých námitkách mimo jiné polemizuje se způsobem, jímž soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a namítá nesprávnost výsledků dosavadního dokazování. Zpochybňuje tedy správnost skutkových zjištění, což jsou námitky, které nelze zařadit pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů.
Nesprávná je i námitka chybějícího výroku v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo rozhodováno o odvolání obviněného do viny [§265b odst. 1 písm. k) tr. ř.]. O odvolání se vždy rozhoduje en bloc, tedy jedním výrokem, jímž soud odvolání buď vyhoví, a to zcela nebo zčásti (jak tomu bylo v tomto případě), anebo odvolání zamítne. Dělené rozhodování o odvolání, tj. rozhodnutí samostatnými výroky o jednotlivých částech odvolání směřujících proti různým výrokům, je v českém trestním procesu nepřípustné a nemá oporu v trestním řádu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž z valné části bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky svým obsahem odpovídaly tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí, lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám dovolatel prosazuje. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolacími důvody. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259, odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá v řízení o dovolání možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r tr. ř.
V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů dovolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Aplikují-li se tyto zásady v trestní věci obviněného V. P., je zřejmé, že dovolací námitky obviněného směřují převážně výhradně právě do oblasti skutkových zjištění a obviněný v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení o odvolání. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, opakuje svou obhajobu k jednotlivým skutkům a namítá, že se trestné činnosti nedopustil. Dále namítá, že jeho pachová stopa v odcizeném vozidle nestačí jako osamocený důkaz k prokázání viny a tvrdí, že nebylo dáno úmyslné zavinění při neoprávněném držení platební karty a brojí proti vadnému vyčíslení škody, pokud jde o hodnotu odcizených CD.
Z porovnání dovolacích námitek s námitkami uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že podstata dovolacích námitek byla uplatněna již v odvolání obviněného. Nejvyšší soud nemá důvod, aby se odchyloval (a zásadně tak ani nemůže činit) od své dosavadní judikatury, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17 pod T – 408). Tak je tomu i v případě námitek obviněného, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 9 To 70/2011, pro stručnost zcela odkazuje.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný.
Obviněný v dovolání namítl, že ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí odvolání proti výroku o vině.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
V posuzované věci odvolací soud po provedeném přezkoumání podle §254 tr. ř. dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný pouze ve výroku o trestu. Proto tento oddělitelný výrok podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) znovu rozhodl o uložení trestu při nezměněném výroku o vině. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbývající části odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu proto zčásti vyhovět a zčásti je zamítnout. Dělené rozhodování o odvolání, tj. rozhodnutí samostatnými výroky o jednotlivých částech odvolání směřujících proti různým výrokům nemá oporu v trestním řádu. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to namítá obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek