ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1511.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1511/2010-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných P. H. , a V. K. , která podali proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 10 To 203/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 267/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H. a V. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 4 T 267/2009, byli obvinění uznáni vinnými přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Každý z obviněných byl pak odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a podmínkou osvědčení ve zkušební době, aby podle svých možností nahradili škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o nároku na náhradu škody poškozené Tiskárny POLYGRAF, s. r. o.
Odvolání obou obviněných proti výroku o vině i trestu v rozsudku soudu I. stupně, byla Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 10 To 203/2010, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadli obvinění řádně a včas podaným dovoláním, která byla odůvodněna společným obhájcem. Uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že je otázkou, zda je popsaný skutek vůbec trestným činem. Namítají, že jejich jednání nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu a nemá ani společenskou škodlivost trestného činu. Oba jednali v legitimním přesvědčení o svém svědomitém postupu při výkladu práv a povinností účastníků závazkového vztahu, byli tak v dobré víře, že ani v režimu civilního práva nejednají protiprávně a že i případné porušení obchodního závazku spadá výhradně do režimu civilního práva, když požívají ochrany podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, upravujícího zásadu trestního práva „ultima ratio“. Přitom rovněž namítají, že poškozený nevyčerpal všechny prostředky pro uplatnění svého nároku v režimu civilního práva a nebyl dostatečně bdělý ke svým právům ze závazkového vztahu, což podle jejich názoru vylučuje aplikaci trestní normy jako krajního prostředku. Pokud skutečnost, že porušení povinnosti má svůj základ v civilním (obchodním) závazku, nebyla podle §12 odst. 2 tr. zákoníku překážkou pro aplikaci trestního práva, v každém případě je překážkou pro aplikaci ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a to z důvodu ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku. K námitce o nenaplnění společenské škodlivosti obvinění odcitovali části řady publikovaných soudních rozhodnutí týkajících se společenské nebezpečnosti činu, k zásadě „ultima ratio“ odcitovali části řady rozhodnutí Ústavního soudu ČR a s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedli, že vina pachatele může být autoritativně konstatována podle pravidel liberálního demokratického právního státu jen ohledně takového jednání, o němž pachatel, v době kdy se ho dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.
V závěru dovolání proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil je obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., nebo aby přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že podstatou jejich dovolacích námitek je pouhé opakování dosavadní obhajoby, kterou se náležitě zabývaly již soudy obou stupňů v předchozím řízení. Opakovaně připomínaný princip „ultima ratio“ nelze vykládat tak, že by existence občanskoprávních prvků v rámci skutkového děje vylučovala aplikaci trestního práva. Jednání pachatele podle práva občanského či obchodního bezvadné, pokud nese znaky činu soudně trestného, může být postiženo jako trestný čin, aniž by tím soud protiřečil zásadě využívání trestní represe jako krajního prostředku ochrany práva. V daném případě však jednání obviněných ani v rámci práva civilního nelze označit za odpovídající zákonu. O přímém úmyslu obviněných podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku svědčí nejen vědomé zadržení a užití finančních prostředků, jež patřily tiskárně Polygraf, která zboží vytvořila a nabyla tak jeho vlastnictví, ale už samotný vznik obchodně právního vztahu, kdy obvinění předstírali trvající oprávnění k provozování nakladatelské činnosti, čímž se jejich jednání výrazně přibližuje podvodu. Proto je také lichá jejich argumentace nedostatečnou škodlivostí jejich jednání, a to jak vzhledem k defraudačnímu úmyslu, tak i vzhledem k způsobené škodě. Přitom jejich argumentace zcela pomíjí skutečnost, že se poškozený subjekt neúspěšně pokoušel zpronevěřené peníze od obviněných získat smírnou cestou. Státní zástupce proto neshledal v napadeném rozhodnutí žádnou vadu a navrhl, aby byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněných lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud namítají, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu (přečinu) zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, že jejich jednání nemá ani odpovídající společenskou škodlivost a vzhledem k obchodně právnímu vztahu by se měla uplatnit zásada „ultima ratio“.
Lze sice přisvědčit námitce obviněných, že soudy pouze deklarovaly naplnění formy zavinění, aniž by rozvedly důvody, pro které mají za to, že se vůbec jedná o úmyslnou formu zavinění. Odvolací soud pouze specifikoval, že obvinění daný trestný čin spáchali ve formě přímého úmyslu podle §15 písm. a) tr. zákoníku. Soud I. stupně se otázce zavinění zcela vyhnul pouhým obecným konstatováním, že obvinění z hlediska objektivního i subjektivního naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákona (správně „zákoníku“). Nicméně nesprávnost závěru o existenci přímého úmyslu nelze dovozovat jen z absence řádného odůvodnění, jak je namítáno v dovolání, pokud ze skutkových zjištění učiněných na základě provedených důkazů takový závěr spolehlivě vyplývá. Námitky proti odůvodnění rozhodnutí soudu jsou také v řízení o dovolání bez významu (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Z hlediska existence úmyslné formy zavinění u obviněných je ve věci podstatné skutkové zjištění, že obviněný P. H. uzavřel dne 22. 7. 2008 s poškozenou obchodní společností Tiskárna Polygraf smlouvu o dílo na vytištění celkem 4.000 ks knih, v celkové hodnotě 440.927,- Kč, již v době kdy k tomu nebyl zmocněn, protože spoluobviněné V. K. již dne 30. 6. 2008 zaniklo její živnostenské oprávnění k vydavatelské a nakladatelské činnosti. Tím zanikla i plná moc, kterou spoluobviněnému k jednání jménem nakladatelství Warrior vystavila dne 12. 2. 2008 (§33b odst. 2 obč. zákoníku s ohledem na §1 odst. 2 obch. zákoníku). Oba obvinění tak jednali s tímto vědomím, což v dovolání ani nezpochybňují. O tom ostatně svědčí i faktické soužití obou spoluobviněných, jak na to státní zástupce poukázal ve vyjádření k dovoláním s tím, že fakticky předstírali oprávnění k provozování nakladatelské činnosti a ani jejich jednání v rámci práva obchodního nelze označit za odpovídající zákonu. Pokud za této situace obviněný P. H. přesvědčil jednatele Tiskárny Polygraf k zaslání 1.400 ks knih k distribuci do společnosti Kosmas, která je pak distribuovala za účelem jejich prodeje do jednotlivých knihkupectví, a na základě obviněnými vystavených faktur pak společnost Kosmas zaslala na účet nakladatelství Warrior, který byl ale běžným bankovním účtem obviněné V. K. , celkem 42.097,50 Kč, které oba obvinění použili pro svoji potřebu, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že obvinění spáchali trestný čin (přečin) zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Od počátku totiž chtěli způsobem uvedeným v ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku porušit zájem chráněný tímto zákonem. Námitku obviněných o neexistenci úmyslné formy zavinění proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou. Přitom nemohl vzhledem k okolnostem a způsobu jednání obviněných přisvědčit jejich námitce, že jednali v tzv. dobré víře, že ani v režimu civilního práva nejednají protiprávně, když do obchodně právního vztahu vstoupili vědomě v době, kdy již neexistovalo živnostenské oprávnění k této činnosti a zneužili důvěry jednatele Tiskárny Polygraf, který vyhověl žádosti P. H. na dodání části knih k distribuci. Přitom se nepochybně spoléhal nejen na smluvně sjednanou výhradu vlastnictví knih až do doby jejich úplného zaplacení, ale také na poctivost jednání obviněných. Proto vzhledem k zániku živnostenského oprávnění již z tohoto důvodu nemohli oba obvinění jednat v dobré víře, že postupují v souladu s právem. Pokud pak následně jednali tak, že peníze za prodané knihy nechali na základě jimi vystavených faktur zaslat na běžný účet obviněné V. K. , a tyto pak v hotovosti vybrali a použili pro svoji potřebu, nelze v žádném případě přisvědčit jejich námitce, že jednali v dobré víře o souladu jejich jednání s právem. Absence jakékoliv snahy obviněných alespoň dodatečně odčinit následek svého jednání, a nahradit způsobenou škodu, pak jen potvrzuje správnost tohoto závěru.
Obvinění se proto nemohli ani domnívat, že jednání po právu, když od počátku jednali vědomě nejen v rozporu s obchodním (resp. občanským) právem, ale také způsobem předpokládaným právem trestním. Obvinění v tomto směru ani nic konkrétně nenamítají, na základě jaké skutečnosti by se snad mohli domnívat, že jednají po právu, a byli v dobré víře ve výkladu svých práv a povinností z obchodního závazku. Naopak pouze obecně namítají, že jednali v dobré víře, že jednání spadá výhradně do režimu práva civilního a s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se dovolávají uplatnění zásady „ultima ratio“. Pokud by se jednání obviněných odehrávalo výhradně v rovině obchodního práva, bylo by důvodné uvažovat o možnosti použití trestního postihu jako krajního prostředku (ultima ratio). V daném případě se ale jedná o zjevné zneužití obchodního práva k vlastnímu obohacení ke škodě cizího majetku, přičemž z hlediska obchodního práva obvinění ani v dovolání nenamítají žádnou spornou otázku, která by celou věc primárně stavěla na obchodně právní základ. Jednali-li oba obvinění způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, pak i obecný princip říká, že se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání… nebo nabývat majetku vlastním zločinem (viz nález ÚS ČR sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Tato obecná idea spravedlnosti v daném případě svědčí jednoznačně ve prospěch poškozeného, který se snažil věc vyřešit smírně, ale ze strany obviněných se mu nedostalo adekvátní odpovědi.
Vzhledem ke způsobu jednání obviněných je proto dána i odpovídající společenská škodlivost, a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněných, kteří od počátku fiktivní obchodně právní základ jejich jednání pouze využili pro dosažení svého cíle ve formě finančního prospěchu. Uplatnění zásady „ultima ratio“ proto v daném případě nepřichází v úvahu.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných shledal zjevně neopodstatněnými a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je proto odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš