ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1543.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1543/2010-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2011 dovolání, které podal obviněný Ing. N. V. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 61 To 442/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 88/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 61 To 442/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 T 88/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 T 88/2008, byl obviněný Ing. N. V. Ch. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §257 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen s tím, že podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba čtyř roků, a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na jeden rok. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 5 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti International Business Group, spol. s r.o., z titulu vlastnictví této obchodní společnosti k pozemkům zapsaným na listě vlastnictví vydal dne 1. 11. 2004 písemný pokyn, jímž pověřil R. Š. odstraněním věcí, které na pozemcích zanechal bývalý nájemce Základní organizace Odborového svazu KOVO při obchodní společnosti Walter, a.s., přestože byl srozuměn s tím, že v kupní smlouvě, kterou sám podepsal, je údaj, podle něhož pozemky jsou užívány asi sedmdesáti fyzickými osobami, jejichž majetek není součástí prodeje, resp. že stavby nejsou jeho majetkem ani majetkem obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., ale jsou majetkem jiných osob, a na základě uvedeného pokynu započaly dne 22. 11. 2004 v zahrádkářské kolonii v P. na jižním svahu P. ú. likvidační práce, při nichž došlo zčásti k poškození a zčásti k úplnému zničení věcí uživatelů zahrádkářských chat specifikovaných v bodech 1-44 výroku o vině a k poškození dvou rezervoárů na vodu uvedených v bodě 45 výroku o vině, přičemž byla způsobena škoda v celkové výši přes 2 794 000 Kč (součet škod způsobených podle zjištění uvedených v bodech 1-45).
Odvolání, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a dále tři poškození, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 61 To 442/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul obsáhlé námitky, v jejichž rámci tvrdil, že likvidační práce směřovaly proti objektům, jejichž vlastníkem byla obchodní společnost IBG, spol. s r.o., a s nimiž mohla tato společnost volně disponovat, dále námitky proti závěru soudů, že u něho bylo dáno úmyslné zavinění, rovněž námitky proti způsobu, jímž byla stanovena výše škody, a konečně námitky v tom smyslu, že posuzovaný čin neměl takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby mohl být kvalifikován jako trestný čin. Obviněný zvláště poukazoval na rozsudek Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 28 C 385/2003, který podle něho obsahuje z hlediska soukromoprávního posouzení takové závěry, s nimiž je výrok o vině trestným činem neslučitelný. Obviněný namítl také to, že výrok o vině je v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, z něhož mimo jiné vyplývá, že trestní postih má být krajním prostředkem řešení narušených vztahů (ultima ratio). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené unesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Základním problémem výroku o vině je již samotný způsob jeho konstrukce. Soudy vyšly ze zjištění, že obchodní společnost IBG, spol. s r.o., sice byla vlastníkem pozemků, ale nebyla vlastníkem objektů, které se na pozemcích nacházely a které proto z hlediska obviněného, resp. z hlediska uvedené obchodní společnosti, byly „cizí věcí“ ve smyslu §257 odst. 1 tr. zák. Na to navazovalo zjištění, že v době činu neměla uvedená obchodní společnost pravomocný a vykonatelný právní titul k odstranění objektů nacházejících se na pozemcích. Tato zjištění se stala podkladem právního závěru, že ze strany obviněného šlo o trestný čin. Dalšími okolnostmi se soudy nezabývaly, resp. označily je za bezvýznamné. Popsanou konstrukci lze v krajním případě akceptovat jen z hlediska otázky, zda byly naplněny formální znaky trestného činu. Podmínkou trestnosti činu je podle §3 odst. 1 tr. zák. také to, že jde o čin pro společnost nebezpečný. Přitom stupeň této nebezpečnosti musí být vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. totiž stanoví, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tím trestní zákon účinný v době, kdy se stal posuzovaný skutek, vyjadřoval materiální pojetí trestného činu. V tomto ohledu již závěry soudů není možné akceptovat.
Splnění materiální podmínky trestnosti činu rozhodně nelze spatřovat v konstatování Obvodního soudu pro Prahu 5, že „stupeň společenské nebezpečnosti je u jeho jednání (míněno jednání obviněného) dán především významem právem chráněných zájmů, tedy zájmem na ochraně majetku“, jak je uvedeno na str. 18 odůvodnění rozsudku. Takto obecně pojatý „zájem na ochraně majetku“ odůvodňuje pouze t y p o v o u nebezpečnost činu, která je vyjádřena stanovením zákonných znaků trestného činu a stanovením trestní sazby. Odkazem na typový stupeň nebezpečnosti nelze odůvodnit splnění materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu, neboť v této spojitosti jde o k o n k r é t n í nebezpečnost činu pro společnost. Do konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost se promítají právě ty okolnosti, které individuálně charakterizují daný případ.
V souvislosti se „zájmem na ochraně majetku“ vyvstává především otázka určení subjektu, jehož majetek má být chráněn. Soudy si byly vědomy toho, že otázka, kdo je vlastníkem objektů, proti nimž směřovalo jednání obviněného, je krajně nejasná. Ostatně samy soudy nepovažovaly za vlastníky osoby, které tyto objekty fakticky užívaly. Tyto osoby byly ve výroku o vině označeny jako „uživatelé“. Pokud některé z těchto osob uplatnily nárok na náhradu škody podle §43 odst. 3 tr. ř., byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že „pokud jde o vlastnictví jednotlivých staveb, jde o otázku složitou, která by si nepochybně vyžádala další dokazování“ (viz str. 19 odůvodnění rozsudku).
Celý případ je určitým vyústěním přetrvávajícího konfliktu mezi obchodní společností IBG, spol. s r.o., která získala pozemky do svého vlastnictví na podkladě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 4. 2003 s obchodní společností Aero Holding, a.s., v likvidaci, na straně jedné a „uživateli“ staveb nacházejících se na těchto pozemcích na straně druhé. Podstatou tohoto konfliktu, který se nepodařilo vyřešit dosažením shody, byl zájem obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., na odstranění staveb z těchto pozemků a zájem „uživatelů“ na zachování dosavadního faktického stavu. Pokud se soudy zabývaly obsahem kupní smlouvy, týkalo se to jen té její části, v níž bylo konstatováno, že stavby umístěné na pozemcích nejsou majetkem prodávajícího. V kupní smlouvě však bylo zároveň uvedeno, že „pozemky … jsou užívány … osobami, … které tyto pozemky užívají … bez právního důvodu a titulu, a to jako zahrádky, na některých zahrádkách jsou umístěny drobné provizorní stavby, které nejsou v majetku prodávajícího“. Soudy se již nezabývaly otázkou, která z obsahu kupní smlouvy rovněž vyplývala, totiž otázkou, zda a jaký tu byl právní titul k tomu, aby zmíněně stavby na pozemcích nadále zůstávaly. Tato otázka měla značný význam pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiální podmínky trestnosti činu.
Uvedený konflikt se promítl do soudních sporů vedených u civilního soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 sice tuto okolnost v odůvodnění odsuzujícího rozsudku obecně konstatoval, avšak zasadil ji jen do kontextu úvah o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, když uvedl, že „společenská nebezpečnost jednání obviněného je nepochybně velmi vysoká, neboť bez toho, že by vyčkával výsledku dříve započatých soudních sporů, resp. se cestou práva domáhal vyklizení pozemků i na ostatních uživatelích, neváhal použít síly k tomu, aby si zjednal prostor pro uskutečnění svých záměrů“. Tato formulace ukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 si byl vědom toho, že ve vztahu k některému z „uživatelů“ obchodní společnost IBG, spol. s r.o., dosáhla soudního rozhodnutí o jeho povinnosti vyklidit pozemek, avšak blíže se tímto rozhodnutím nezabýval. Patrně měl na mysli rozsudek, na který poukázal obviněný, totiž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 28 C 385/2003. V této věci šlo o spor žalobce IBG, spol. s r.o., a žalovaného P. B. (ve výroku o vině je uveden v bodě 4). Citovaným rozsudkem civilního soudu byla vyslovena povinnost žalovaného P. B. vyklidit část pozemku včetně odstranění chatky tam umístěné, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (právní moc posléze nastala ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 25 Co 54/2005, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrzen s tím, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek včetně odstranění chatky do 30. 11. 2005). Význam rozsudku civilního soudu je mimo jiné i v tom, jaké závěry z jeho odůvodnění vyplývají v otázce postavení „uživatelů pozemků, neboť civilní soud tyto závěry formuloval obecně ve vztahu ke všem, byť rozhodoval jen o povinnosti jednoho z nich. Civilní soud v odůvodnění svého rozsudku provedl rozbor vývoje právních vztahů týkajících se pozemků a objektů, které se na nich nacházely, a konstatoval, že trvání těchto objektů bylo vázáno na existenci zahrádkářské kolonie, že tyto objekty byly povoleny jako provizorium kdykoli odvolatelné, že se jednalo o stavby dočasné a že zahrádkářská kolonie zanikla nejpozději dnem 2. 7. 2003. Z toho civilní soud vyvodil, že nejpozději zánikem zahrádkářské kolonie odpadl účel, pro který byly dočasné stavby zřízeny, a tím uplynula i doba jejich trávní. Na tomto podkladě civilní soud uzavřel, že žalovaný (P. B.) neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (IPG, spol. s r.o.), a to i tím, že na pozemku se nalézá stavba, která je stavbou jen dočasnou na dobu, jež vypršela.
Z napadeného usnesení ani z předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 nevyplývá, že by soudy rozhodující v trestním řízení dospěly postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. v otázce posouzení vztahu obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., a „uživatelů“ pozemků k jiným závěrům, než jaké učinil civilní soud.
Pokud by soudy přihlédly k obsahu citovaného rozhodnutí civilního soudu a ve shodě s obsahem jeho odůvodnění ho vztáhly na všechny „uživatele“ pozemků obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., musely by zaznamenat, že otázka ochrany majetku stojí ve skutečnosti jinak, než jak z toho vycházely v rámci konstrukce výroku o vině obviněného trestným činem. Na jedné straně je vlastnické právo obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., k pozemkům s tím, že o tomto právu nejsou žádné pochybnosti. Na druhé straně je vlastnické právo, jehož subjekt je nejasný a nehlásí se k němu, přičemž předmětem tohoto práva jsou dočasné stavby po uplynutí doby, na kterou byly omezeny, a sama existence těchto staveb je neoprávněným zásahem do vlastnického práva majitele pozemků. Aplikují-li se na střet těchto dvou vlastnických práv hlediska vyplývající z ústavního principu proporcionality, je tu evidentní převaha vlastnického práva obchodní společnosti IBG, spol. s r.o. Posuzované jednání obviněného se tak jeví jen jako jednání směřující primárně k odstranění neoprávněného zásahu do tohoto práva. Společenská nebezpečnost činu obviněného sotva může dosáhnout takového stupně, aby šlo o trestný čin, nehledě na to, že kriminalizace uvedeného jednání naráží na ústavní princip subsidiarity trestní represe a na zásadu, že trestní postih je vždy až krajním prostředkem nápravy narušených vztahů (ultima ratio). Těžiště společenské nebezpečnosti tudíž není ani tak v samotném faktu odstranění staveb neoprávněně se nacházejících na pozemcích obchodní společnosti IBG, spol. s r.o., jako spíše jen ve svévolném způsobu jejich odstranění bez toho, že by si obviněný nejprve opatřil pravomocný a vykonatelný právní titul ve formě soudních rozhodnutí, která by každému z „uživatelů“ pozemků ukládala povinnost vyklidit pozemky a odstranit stavby na nich umístěné. Zvolený způsob jednání obviněného je z tohoto hlediska hoden kritiky, ale za daných okolností není dostatečným důvodem pro to, aby toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, neboť nepřesahuje nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Se zásadami, na nichž je založen demokratický právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy), není dost dobře slučitelné to, aby skrze prostředky trestního práva byla poskytována ochrana majetku, jehož přítomnost na cizím pozemku je neoprávněným zásahem do vlastnického práva k pozemku, a aby za trestný čin bylo považováno jednání, jímž vlastník pozemku sleduje odstranění věcí, které jsou překážkou nerušeného výkonu jeho vlastnického práva. Takové jednání, pokud nějak extrémně nevybočuje z rámce proporcionality, totiž co do svého cíle evidentně směřuje konec konců k nastolení právního stavu.
Z těchto důvodů je odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Městského soudu v Praze je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť je rozhodnutím, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, přičemž v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako součást předcházejícího řízení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec