ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1566.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1566/2010-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 1. 2011 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 9 To 198/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 250/2008 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2010, sp.zn. 12 T 250/2008, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. l tr. zák., §222 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen zároveň i za trestné činy výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 10 T 136/2007, podle §222 odst. l tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 10 T 136/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 5. 11. 2007 kolem 19,30 hodin v B. v prostorách 5. nástupiště hlavního nádraží před dalšími osobami fyzicky napadl poškozenou O. T., kterou když ležela na zemi a byla k němu stočena tváří, nohou obutou do boty zvané „kanada” opakovaně kopl do oblasti břicha a hlavy, z místa se vzdálil, avšak po kratší době se vrátil a opět několikrát kopl poškozenou do hlavy, zejména do oblasti čela, tímto jednáním způsobil poškozené drobnější zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření s dvoudenní hospitalizací bez dalšího výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života, avšak vzhledem k charakteru útoku si uvědomoval, že poškozené může způsobit podstatně závažnější zranění.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 9 To 198/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. l tr. zák., §222 odst. l tr. zák., neboť jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Uvedl, že skutek mohl být posouzen nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. Jinak uplatnil mimo rámec dovolacího důvodu obsáhlé námitky týkající se skutkových zjištění soudů, hodnocení důkazů, úplnosti dokazování a také přiměřenosti trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolaní bylo podáno z větší části z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm.g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tornu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud obviněný namítl, že skutek – míněn ovšem skutek, tak jak byl zjištěn soudy – neměl být kvalifikován jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. l tr. zák., §222 odst. l tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák., nelze této námitce přisvědčit. Námitka, že úmysl obviněného nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (§222 odst. l tr. zák.), ale nanejvýš jen k ublížení na zdraví (§221 odst. l tr. zák.), je v evidentním rozporu se způsobem provedení činu. Jednalo se o razantní fyzický útok, který spočíval v kopání do hlavy poškozené za situace, kdy poškozená ležela na zemi. Útok obviněného nespočíval jen v nějakém náhodném, mimovolném či ojedinělém kopnutí, ale ve více kopech zaměřených zejména právě do oblasti hlavy poškozené. Razance kopanců byla citelně zvýrazněna tím, že obviněný byl obut do masivní a těžké obuvi. To, že poškozená utrpěla jen povrchovou tržnou ránu na čele, která jí byla ošetřena sešitím, ukazuje na to, že intenzita síly, s níž obviněný kopance vedl, nebyla nijak mimořádně vysoká, avšak přesto byla způsobilá snadno přivodit i vážné zranění, např. v případě zásahu oka. Nelze pominout četnost kopanců, navíc v situaci, kdy se obviněný od poškozené po první sérii kopanců vzdálil, po chvíli se vrátil a pokračoval v kopancích do poškozené, která již byla notně ochromena předcházející fází útoku. Z takto podniknutého útoku reálně hrozilo vážné zranění poškozené v oblasti hlavy, což bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné. Mezi obviněným a poškozenou byl bližší osobní vztah vyznačující se některými rysy společného soužití, ovšem i s tím je úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví slučitelný, neboť k útoku obviněného došlo v průběhu prudké hádky, která upoutala pozornost dalších osob přítomných na nádraží a v průběhu které byl obviněný ve vztahu k poškozené ovládán zřetelně negativními emocemi. Souhrn všech těchto okolností jasně vyznívá v závěr, že i z hlediska subjektivní stránky je posouzení skutku jako pokusu těžké újmy na zdraví správné. Pokud soudy kvalifikovaly skutek jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. l tr. zák., §222 odst. l tr. zák., není důvodu cokoli na tom měnit a dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
K námitkám týkajícím se skutkového stavu věci, které jinak zásadně nejsou dovolacím důvodem, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může zasáhnout jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tím Nejvyšší soud bere ohled na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Aby v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy byl extrémní rozpor, musí jít zejména o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají pevné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi tří svědků, jejichž pozornost byla upoutána hádkou obviněného s poškozenou a kteří z tohoto podnětu pozorovali průběh incidentu a v tomto rámci i fyzický útok obviněného proti poškozené. Výpovědi těchto svědků se i přes některé drobné odchylky v popisu detailů incidentu shodují v tom nejpodstatnějším, totiž v tom, že obviněný do ležící poškozené opakovaně kopal nohou obutou do těžké obuvi a že jeho kopance byly soustředěny především do hlavy poškozené. Přitom jde o svědky, kteří nemají k obviněnému ani k poškozené žádný osobní vztah, byli v podstatě náhodnými a nezainteresovanými pozorovateli a jejich angažovanost se projevila jen v přivolání policie. Posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství byla objasněna povaha, rozsah a závažnost zranění poškozené i mechanismus jeho vzniku, který plně korespondoval s tím, jak svědci popsali útok obviněného proti poškozené. Ze znaleckého posudku jasně vyplynulo i to, v čem konkrétně hrozilo nebezpečí vážného zranění poškozené, které již bylo možné pokládat za hrozící těžkou újmu na zdraví. Rozsah provedeného dokazování je poznamenán absencí výslechu poškozené, na jehož provedení trvala obhajoba obviněného prostřednictvím příslušného návrhu. Přítomnost poškozené v hlavním líčení se nepodařilo zajistit. Tohoto deficitu dokazování si byly soudy vědomy a kompenzovaly ho tím, že na zjištění rozhodných okolností soustředily výslechy svědků, kteří útok obviněného proti poškozené pozorovali. Výpovědi těchto svědků byly co do obsahu velmi podrobné, konkrétní, jasné a z hlediska zjištění podstatných skutečností naprosto přesvědčivé. Pokud soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný i bez svědecké výpovědi poškozené, od jehož provedení nakonec upustily, a pokud návrh obhajoby na výslech poškozené zamítly, nelze to považovat za důvod, pro který by jejich skutková zjištění nemohla obstát. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnotícího postupu, který soudy logicky vysvětlily a při kterém se nedopustily žádné deformace důkazů nebo jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, že nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za úplné, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky uplatněné proti výroku o trestu v tom smyslu, že jako přitěžující okolnost bylo nesprávně hodnoceno předchozí odsouzení obviněného. Otázka hodnocení nějaké okolnosti jako okolnosti přitěžující je v podstatě otázkou přiměřenosti trestu. Ta však nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení” (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, jako tomu je v posuzované věci, nepřichází v úvahu namítat nepřiměřenost trestu coby dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec