ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.229.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 229/2011-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 12 To 37/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 37/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 5 T 37/2005, byl obviněný L. B. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, kterým byl uznán vinným zčásti sám /ad I.a) výroku o vině/ a zčásti jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona se spoluobviněným V. R. Podle výroku o vině se na celém jednání podílel také P. B., který ale v této trestní věci nebyl obviněn.
Obviněný L. B. byl soudem I. stupně odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o povinnosti obviněného k náhradě škody, zčásti solidárně se spoluobviněným V. R. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný pro část dílčích skutků zproštěn obžaloby.
Jednání obviněného, které je podrobně uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, spočívalo ve své podstatě v tom, že v době od 22. 4. 2002 do 22. 7. 2002 obviněný L. B. jako předseda představenstva AV Centrum Zlín, a. s., a po převodu této obchodní společnosti na V. R. na základě plné moci jím udělené, v pěti případech společně s P. B., a poté v dalších devíti případech i s V. R., v úmyslu obohatit se, odebírali od různých dodavatelů zboží, přičemž tyto dodavatele uváděli v omyl předstíráním, že společnost se zbožím řádně obchoduje a uhradí cenu zboží, ačkoliv inkasoval platby od odběratelů, faktury hradil výjimečně, předstíral druhotnou platební neschopnost a neuhrazením zboží způsobil dodavatelům celkovou škodu ve výši 13.802.809,30 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění L. B. a V. R. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 12 To 37/2009, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Dne 14. 2. 2011 bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí dovolání obviněného L. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 12 To 37/2009, které tento obviněný podal řádně a včas u soudu I. stupně již dne 16. 11. 2009. V tomto dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, spatřuje obviněný v tom, že mu byla odňata možnost účastnit se hlavního líčení dne 13. 11. 2008, u kterého byla vyslechnuta znalkyně Ing. Jana Kadárová, z jejíhož posudku soud I. stupně z velké části vycházel při rozhodování o vině a trestu. Na den 14. 11. 2008 bylo hlavní líčení odročeno pouze z účelem vyhlášení rozhodnutí. Domnívá se proto, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se ke všem okolnostem a důkazům a také mu bylo odejmuto právo na poslední slovo. Hlavního líčení se přitom dne 13. 11. 2008 nemohl zúčastnit z důvodu léčení na psychiatrickém oddělení nemocnice v důsledku jeho dlouhodobého psychického onemocnění. Na tomto oddělení jej dne 13. 11. 2008 navštívil jeho obhájce Mgr. Zbyněk Čermák, předložil mu k podpisu písemný souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, který podepsal a umožnil tím formálně konání hlavního líčení. Následně ale svému obhájci sdělil, že si není vědom podpisu takového souhlasu a obsahu listiny. Pro pochybnosti obhájce o jeho schopnosti pochopit důsledky svého jednání, bylo zadáno vypracování znaleckého posudku ohledně jeho psychického stavu soudnímu znalci Doc. MUDr. Vladimíru Pidrmanovi, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle závěru tohoto znalce, v době akutní psychiatrické hospitalizace z lékařského hlediska podpis prohlášení potvrzující souhlas obviněného s jednáním soudu bez jeho účasti, nemohl být proveden při plném vědomí důsledků tohoto kroku.
Obviněný namítá také existenci rozporů mezi závěry znaleckého posudku výše uvedeného znalce, a znalce přibraného soudem I. stupně z čehož dovozuje možnost nesprávných také právních závěrů soudu, zejména ohledně podstatného vlivu duševní nemoci na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době páchání trestné činnosti. Soudům proto vytýká, že minimálně měly opatřit revizní znalecký posudek.
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný předně v tom, že orgány činné v trestním řízení nikdy řádně neobjasnily podíl P. B. na trestné činnosti, jehož role byla významná. Pro posouzení trestnosti jednání obviněného, i při úvaze o trestu, považuje zjištění, jak se tento svědek podílel na trestné činnosti (organizoval, řídil či zneužil právě obviněného), za zásadní. Namítá také nesprávné časové vymezení skutku ad I.a) výroku o vině („v době od dubna do 14. 5. 2002“), což navozuje dojem páchání trestné činnosti po dobu téměř 1,5 měsíce, když z popisu jednotlivých skutků je zjevně, že se staly v době od 22. 4. 2002 do 15. 5. 2002 a i v této době se snažil splácet „dlužné pohledávky“. V takto krátkém časovém rozpětí pak podle jeho názoru nelze usuzovat na jeho úmysl uvést poškozené v omyl a může se jednat maximálně o nedbalost. Nelze mu pak také přičítat k tíži, že i poté co již se společností AV Centrum Zlín, a. s., neměl nic společného, cítil k dodavatelům morální závazek, nadále s nimi jednal a snažil se situaci řešit.
Soudu I. stupně dále vytýká, že prakticky nevedl žádné dokazování ke skutečnosti, kdo se měl daným jednáním obohatit, přestože je to nutné pro stanovení společenské nebezpečnosti a výměry trestu. Vzhledem k tomu, že vůdčí osobností celé kauzy nebyl on, ale svědek P. B., namítá obviněný také pochybení soudů při stanovení výše trestu, když přes tyto okolnosti případu a jeho poměry (péče o mentálně retardované dítě), neaplikovaly ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona. Vzhledem k jeho osobě a rodinným poměrům, době která uplynula od spáchání skutků, jeho podílu na nich, když ani nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatil, považuje uložený trest za zjevně nepřiměřený.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, nebo také rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části a příslušenému soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu, pokud jej již bude vykonávat.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze již dříve, se shodnou argumentací, napadla ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. O této stížnosti rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 10/2010, a to tak, že ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Přitom Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádné pochybení v rozhodnutí soudů o tom, že se obviněný jednáním uvedeným ve výroku rozsudku soudu I. stupně dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ani v postupu krajského soudu, který na žádost obviněného konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Za odpovídající zásadám pro ukládání trestu pak Nejvyšší soud považoval i trest uložený obviněnému. Protože Nejvyšší soud již z podnětu mimořádného opravné prostředku věc přezkoumal, a ohledně správnosti a zákonnosti napadeného usnesení vyslovil závazný a konečný právní názor, přičemž dovolání neobsahuje žádnou další argumentaci, navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak již upozornil státní zástupce ve vyjádření k dovolání, usnesení vrchního soudu napadené dovoláním obviněného již jednou Nejvyšší soud přezkoumával, a to z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného L. B. Tato stížnost pro porušení zákona byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 10/2010. Námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, které shledal Nejvyšší soud nedůvodnými, se přitom z podstatné části plně shodují s námitkami, které obviněný uvedl také v dovolání. Nejvyšší soud přitom ani v řízení o dovolání neshledává důvod odchýlit se od svého, již jednou (v řízení o stížnosti pro porušení zákona) vysloveného právního názoru. Bylo by také zcela nadbytečné znovu opakovat důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu již jednou uvedené ke shodným námitkám v usnesení sp. zn. 4 Tz 10/2010.
Proto Nejvyšší soud k námitce obviněného zpochybňující správnost postupu soudu I. stupně při hlavním líčení dne 13. 11. 2008, a psychickou způsobilost obviněného k žádosti, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 10/2010 (na str. 13 – 14), zejména pak na předposlední odstavec na str. 14 (zde pouze upozorňuje na zjevný omyl v prvním řádku, kde nejde o „veřejné zasedání“, ale o hlavní líčení). Nejvyšší soud proto nezjistil, že by konáním hlavního líčení dne 13. 11. 2008 v nepřítomnosti obviněného došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není ve věci dán.
Tak jako ve stížnosti pro porušení zákona, také v dovolání byla uplatněna i námitka o nedostatku úmyslu (resp. podvodného úmyslu) na straně obviněného, a to shodně s poukazem na roli svědka P. B. na jednání. Již v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona přitom Nejvyšší soud, s odkazem na podrobné a logické odůvodnění naplnění subjektivní stránky v rozsudku soudu I. stupně, jednoznačně konstatoval, že tzv. skutková věta obsahuje veškeré okolnosti charakterizující úmysl obviněného a napadené rozhodnutí netrpí vadou spočívající v nedostatku subjektivní stránky.
Pokud v dovolání obviněný v této souvislosti také namítá, že v tak krátkém časovém období (od 22. 4. do 15. 5. 2002) nelze usuzovat na jeho úmysl uvést poškozené v omyl, když navíc i poté s nimi jednal a pokoušel se celou situaci řešit, jsou i tyto námitky zjevně neopodstatněné. Délka doby páchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona je z hlediska existence podvodného úmyslu obecně nepodstatná a pachatel může jednat v podvodném úmyslu i při jednorázovém jednání. V případě obviněného existence podvodného úmyslu spolehlivě vyplývá ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kdy při odběru zboží předstíral dodavatelům, že společnost se zbožím řádně obchoduje a uhradí cenu zboží, ale ve skutečnosti dále dodával zboží odběratelům, a to i za nižší ceny, z větší části prostřednictvím fiktivního odběratele V. R., a ačkoliv inkasovali platby od odběratelů, faktury dodavatelům hradil jen výjimečně, zejména pokud šlo o podmínky dalších dodávek, a dodavatelům předstíral druhotnou platební neschopnost, čímž způsobil dodavatelům celkovou škodu ve výši 13.802.809,30 Kč.
Na závěru o existenci podvodného úmyslu obviněného L. B. nic nemění ani soudem I. stupně zjištěný významný podíl také svědka P. B. na celém jednání. Již soud I. stupně uvedl (str. 46 rozsudku), že přes významné aktivity svědka P. B. nelze dospět k jinému závěru, než že tak činil v plné součinnosti s obviněným L. B. a šlo o výsledek jejich vzájemné dohody na jednání. Proto je zjevně neopodstatněná a v rozporu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně námitka obviněného, že s poškozenými i poté jednal, snažil se řešit celou situaci, nebo dokonce „cítil k dodavatelům určitý morální závazek“. S ohledem na prokázané zjištění, že spoluobviněný V. R. byl obviněným využit jako tzv. bílý kůň, když se jedná o vyučeného zedníka bez zkušeností s podnikáním v daném oboru, a kdy i po převodu obchodní společnosti na tohoto spoluobviněného „podnikání“ L. B. dále pokračovalo v podstatě stejně, když byl pro zastupování společnosti vybaven plnou mocí, a nadále měl i dispoziční právo k jejímu bankovnímu účtu, nejednalo se ze strany tohoto obviněného o žádnou snahu napravit důsledky svého jednání. Naopak z výpovědí svědků vyplývá, že cílem těchto jednání bylo pouze uklidnit poškozené, sliboval jim zaplacení zboží, případně uznal dluh, ale následně byl nezastižitelný.
Narozdíl od námitky o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že nebylo vedeno prakticky žádné dokazování k otázce, kdo se měl jednáním uvedeným v obžalobě obohatit. Obohacení sebe nebo jiného je formálním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona. Tato námitka ale směřuje toliko proti skutkovým zjištěním (resp. úplnosti dokazování), a proti přiměřenosti uloženého trestu, z hlediska kterého považuje obviněný toto zjištění za zásadní. V tomto ohledu je tato námitka proto mimo uplatněné důvody dovolání, protože přiměřenost trestu zásadně není důvodem dovolání. V tomto směru lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona (str. 19 – 20 usnesení).
Pouze nad rámec dovolání lze uvést, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v této trestní věci konstatoval, že je nepochybné, že to byl právě obviněný L. B., případně s ním i spoluobviněný V. R., a zřejmě trestně nestíhaný P. B., kdo se z provedených obchodních aktivit obohatil. S tím koresponduje i tzv. právní věta rozsudku soudu I. stupně, že obviněný L. B. zčásti sám /ad I.a)/ společným jednáním, sebe a jiného obohatil. Lze jenom dodat, že není pro právní posouzení skutku podstatné zjištění, kdo konkrétně a v jakém rozsahu se obohatil.
V souvislosti s uloženým trestem obviněný v dovolání uplatnil také námitku, že soudy obou stupňů pochybily, když přes okolnosti případu (rozhodující role P. B.), a jeho poměrům jako obviněného (péče o mentálně retardované dítě), neaplikovaly §40 odst. 1 tr. zákona. Tato námitka spadá pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom nebyla přímo uplatněna v řízení o stížnosti pro porušení zákona a nezabýval se jí výslovně ani soud odvolací.
Podle §40 odst. 1 tr. zákona má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
K obviněným namítané roli P. B. již bylo výše uvedeno, že tento podle názoru soudu I. stupně jednal po vzájemné dohodě s obviněným L. B. Vrchní soud pak zdůraznil, že to byl právě obviněný kdo svědka P. B. zaměstnal, ten vystupoval jako jeho obchodní zástupce a obviněný věděl o jeho jednotlivých obchodních jednáních. Ze zjištěných skutkových okolností je tak zřejmé, že byť se svědek P. B. mohl významně podílet na celém jednání, bylo tomu tak právě proto, že mu to obviněný L. B. umožnil, a to od počátku s plným vědomím jeho role, přičemž to byl také obviněný, kdo se aktivně podílel na zajištění spoluobviněného V. R. jako tzv. bílého koně. Je tak zřejmé, že role obviněného z hlediska podmínek spáchání trestné činnosti byla rozhodující, a přes možný významný podíl svědka P. B. zejména na zajišťování dodavatelů zboží, nelze podceňovat ani roli samotného obviněného L. B., která rozhodně nebyla zanedbatelná. Zejména pak ale nelze přehlédnout, že obviněný svoji námitku zakládá na hodnocení podílu na trestné činnosti ohledně osoby, která ve věci vystupovala pouze jako svědek a nikoliv jako osoba, o jejíž vině bylo pravomocně rozhodnuto. Proto také soud I. stupně přes své hodnocení role svědka P. B., při rozhodování o trestu podle §31 odst. 2 písm. a) tr. zákona, přihlížel pouze k tomu, jakou měrou jednání každého z obou obviněných spolupachatelů přispělo k spáchání trestného činu. Námitka obviněného ohledně okolností případu spočívajících v jednání svědka P. B., je proto zjevně neopodstatněná.
Z hlediska poměrů obviněného ve vztahu k aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, je v dovolání poukazováno na to, že pečuje o mentálně retardované dítě. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku (str. 51), v souvislosti s rozhodováním o druhu a výměře trestu ve vztahu k obviněnému L. B., posuzoval také „poměry pachatele“, které jsou jedním z hledisek jak při stanovení druhu a výměry trestu podle §31 odst. 1 tr. zákona, tak i při rozhodování o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zákon. Soud I. stupně přitom uvedl, že při posuzování osobních poměrů obviněného vzal mj. v úvahu, že trpí periodickou depresivní poruchou, je rozvedený, má ve výchově dceru narozenou v roce 1992, která je mentálně postižená, je ve zvláštní škole, nesoběstačná, vyžaduje zvláštní péči. Je tedy zřejmé, že již soud I. stupně při rozhodování o výměře trestu vzal v úvahu v dovolání namítanou péči obviněného o mentálně postižené dítě, a byl dostatečně informován i o dalších okolnostech s tím souvisejících. I s ohledem na tyto okolnosti pak uložil obviněnému trest odnětí svobody, v rámci trestní sazby 5 – 12 let odnětí svobody, u dolní hranice této trestní sazby v trvání 7 let. Soud I. stupně tak zjevně neshledal poměry obviněného takovými, aby vůbec uvažoval o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zákona.
Otázkou přiměřenosti trestu se pak vedle soudu odvolacího, který jej shledal v souladu se zákonem, zabýval také Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného. Již v této stížnosti pro porušení zákona bylo namítáno, že byl zákon porušen v neprospěch obviněného mj. v ustanovení §23 odst. 1 tr. zákona (účel trestu) a §31 odst. 1 tr. zákona (výměra trestu), a to s argumentací, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody může u obviněného představovat neúměrné a zbytečné utrpení ponižující lidskou důstojnost, když trpí závažným a dlouhodobým duševním onemocněním (bipolární afektivní poruchou). Současně bylo ve vztahu k uloženému trestu namítáno nezohlednění poměrů obviněného, když vedle jeho zdravotního stavu pečuje po rozvodu o dceru, která je mentálně postižená, nesoběstačná, vyžaduje zvláštní trvalou péči a je na otce psychicky fixována.
Je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud již v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumal výrok o trestu uloženém obviněnému z hlediska, zda je v zřejmém nepoměru i k poměrům obviněného (§266 odst. 2 tr. ř.), a to nejen ohledně námitky opět uplatněné i v dovolání (péče o mentálně retardované dítě), ale i z hlediska dalších námitek významných pro posouzení poměrů pachatele. Není přitom významné, že již ve stížnosti pro porušení zákona nebylo výslovně namítáno i porušení §40 odst. 1 tr. zákona, protože z námitky proti nepodmíněnosti uloženého trestu je zřejmé, že se ministryně spravedlnosti s poukazem na výše uvedené poměry obviněného domáhala právě použití tohoto zákonného ustanovení, které by uložení trestu odnětí svobody nespojeného s jeho bezprostředním výkonem umožnilo. Soud přitom o použití §40 odst. 1 tr. zákona může rozhodnout i bez návrhu, shledá-li splnění zákonných podmínek.
Nejvyšší soud ale stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou, když ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že trest uložený obviněnému L. B. není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, ani ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal uložený trest ve zřejmém nepoměru k poměrům obviněného, když poukázal na závěry znaleckého zkoumání obviněného (odvětví psychiatrie) a také na to, že soud I. stupně vzal při ukládání trestu v úvahu mj. i to, že má ve výchově mentálně postiženou dceru narozenou v roce 1992, která je nesoběstačná, vyžaduje zvláštní péči a je ve zvláštní škole. Nejvyšší soud tedy již v usnesení ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 10/2010, dospěl k závěru, že tyto jeho osobní poměry nejsou důvodem pro uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, a tedy ani pro použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, jak je nyní namítáno v dovolání. Nejvyšší soud ani v řízení o dovolání neshledal existenci podmínek pro snížení trestu odnětí svobody uloženého obviněnému, a to podle §40 odst. 1 tr. zákona pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Tato trestní sazba je u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zákona od 5 až do 12 let odnětí svobody. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let, tj. v první třetině této trestní sazby, přičemž jím způsobená škoda ve výši 13.802.809,30 Kč téměř trojnásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, jako kvalifikačního znaku ustanovení §250 odst. 4 tr. zákona. Jednání obviněného L. B. bylo přitom rozhodující a podstatné pro to, aby vůbec mohlo dojít ke spáchání trestné činnosti. Oproti spoluobviněnému se nejen dopustil rozsáhlejšího jednání, ale na společném jednání se podílel podstatnou měrou. Dcera obviněného v době rozhodování odvolacího soudu přitom již téměř dosáhla věku 17 let (narozena 20. 10. 1992) a v současné době jde již o plnoletou osobu, byť s mentálním postižením. V trestním spise je sice založen znalecký posudek Doc. MUDr. V. Pidrmana, Ph.D. (znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), který byl dne 9. 11. 2009 na žádost obhájce obviněného zpracován až po právní moci rozhodnutí soudu I. stupně. Tento dodatečný posudek se vedle obviněného zabývá i jeho dcerou, která podle zdravotní dokumentace trpí mentální retardací lehkého stupně. K závěrům tohoto dodatečného posudku ale nelze v řízení o dovolání přihlížet, protože v době rozhodování soudů neexistoval. Stejně tak ale nelze přihlížet ani k posudku tohoto znalce, který také na žádost obhájce obviněného ze dne 6. 4. 2009 zpracoval ohledně duševního stavu obviněného po rozhodnutí soudu I. stupně, a který obviněný přiložil ke svému odvolání, jež dne 18. 5. 2009 bylo doručeno Krajskému soudu v Praze (č. l. 2393/sv. XII. tr. spisu). Jak totiž vyplývá z protokolu (i zvukového záznamu) o veřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2009 u Vrchního soudu v Praze, tento znalecký posudek nebyl proveden odvolacím soudem jako důkaz a obhájce obviněného tento postup ani nenavrhoval. Podle §2 odst. 12 tr. ř. ale při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Nejvyšší soud proto nemohl ani přihlížet k těm námitkám obviněného v dovolání, které se opíraly právě jen o závěry tohoto posudku.
Použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona je na úvaze soudu s ohledem na zjištěné rozhodné skutečnosti, přičemž se jedná o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Použití tohoto ustanovení by tak mohly zakládat pouze mimořádné okolnosti na straně obviněného. Takovou okolností ale není namítaná péče o dceru na prahu dospělosti, byť s jistou mentální retardací. Navíc podle Nejvyššího soudu nelze mít ve smyslu §40 odst. 1 tr. zákona ani za to, že u obviněného lze dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání. Všechny významné skutečnosti soudy zohlednily v tom, že přes výši způsobené škody, rozsah trestné činnosti, a rozhodující podíl na ní oproti spoluobviněnému, byl obviněnému uložen trest pouze v první třetině zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud proto považuje také námitku obviněného ohledně aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona za zjevně neopodstatněnou. Psychické problémy obviněného se přitom v průběhu trestního stíhání poprvé projevily v roce 2007, kdy se z důvodu reaktivní depresivní poruchy středního stupně omluvil z účasti na hlavním líčení, které se mělo konat ve dnech 27. a 29. 6. 2007. Lékař psychiatrické ambulance přitom uvedl, že zdravotní stav obviněného se zhoršil od té doby, co byl informován o konání hlavního líčení (č. l. 2161/sv. XI. tr. spisu). Soud I. stupně proto nařídil další termín konání hlavního líčení až na 10. 10. 2007, přičemž obviněný byl jeden týden před tímto datem na žádost ošetřujícího lékaře hospitalizován na Psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze od 2. do 12. 10. 2007. Je tedy zřejmé, že psychický stav obviněného se periodicky zhoršoval právě v souvislosti s úkony probíhajícího trestního stíhání. To vyplývá i ze zprávy uvedené nemocnice, kde byl obviněný opět hospitalizován od 17. 12. 2007, a podle lékaře nepříznivé životní situace hrají v jeho zdravotním stavu významnou roli. Psychické problémy obviněného od roku 2007 tak nemají vztah k otázce příčetnosti obviněného v době spáchání činu v roce 2002, ale jejich řádné objasnění je významné z hlediska způsobilosti obviněného k výkonu uloženého trestu. Tato otázka ale nesouvisí s řízením o dovolání obviněného.
Zjevně neopodstatněnou pak shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, že uložený trest je nepřiměřený s ohledem na dobu od spáchání skutků.
Doba uplynulá od spáchání skutku bezprostředně souvisí s právem obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. s právem na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V této trestní věci se obviněný dopustil protiprávního jednání v průběhu dubna až července 2002, trestní stíhání obviněného bylo zahájeno v lednu 2003 a obžaloba byla u soudu I. stupně podána v dubnu 2005. Samotné přípravné řízení tak trvalo dva a čtvrt roku, přičemž obžaloba byla podána pro celkem 18 dílčích útoků pokračujícího podvodného jednání vůči jednotlivým poškozeným obchodním společnostem, byly vyslechnuty desítky svědků, s kterými byla prováděna také rekognice a opatřovány listinné důkazy. Nejvyšší soud neshledal delší období neodůvodněné nečinnosti orgánů činných v přípravném řízení, jehož délka byla ovlivněna právě rozsahem trestné činnosti obviněného a z toho vyplývající náročnosti na objasnění věci. Spisový materiál z přípravného řízení včetně obžaloby, obsahuje 1576 stran listin v devíti svazcích.
Po podání obžaloby dne 28. 4. 2005 bylo poprvé soudem nařízeno hlavní líčení na dny 19. – 23. 9. 2005, tj. již do pěti měsíců, když mezitím bylo neúspěšně pátráno po pobytu spoluobviněného V. R. Z tohoto hlavního líčení se ale obviněný L. B. omluvil z důvodu zahraniční dovolené a soud proto nařídil další termín hlavního líčení 5. – 12. 10. 2005, ke kterému se obviněný L. B. již dostavil a kde bylo podle §305 tr. ř. rozhodnuto, že řízení proti spoluobviněnému bude vedeno jako proti uprchlému. V hlavním líčení 30. 11. 2005 pak byl za přítomnosti obviněného vyhlášen první odsuzující rozsudek soudu I. stupně. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 12 To 39/2006, zrušen v celém rozsahu zejména proto, že mezitím zadržený spoluobviněný V. R. požádal, aby bylo hlavní líčení provedeno znovu a za jeho přítomnosti.
Soud I. stupně pak nařídil hlavní líčení na dny 24. – 26. 7. 2006, které se ale v tomto termínu nekonalo, protože obviněný L. B. z důvodu zaplacené zahraniční dovolené požádal o změnu termínu a trval na své přítomnosti v hlavním líčení. Termín konání hlavního líčení tak byl soudem změněn na 3. – 4. 8. 2006, kde byl obviněný přítomen a dne 18. 8. 2006 byl vyhlášen druhý odsuzující rozsudek ve věci. Tento pak byl k odvoláním obou obviněných v celém rozsahu zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 12 To 96/2006, když vyvstala nutnost opatření znaleckého posudku z oboru ekonomika – účetní evidence. Dne 6. 6. 2007 byl znalkyní zpracovaný znalecký posudek doručen soudu I. stupně, který pak nařídil další termín konání hlavního líčení.
Hlavní líčení nařízené v termínu 27. a 29. 6. 2007 se nekonalo, protože obviněný L. B. požádal o jeho odročení z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti, což také doložil lékařskou zprávou psychiatra, z které vyplývá, že se léčí pro reaktivní depresivní poruchu středního stupně, po informování o konání hlavního líčení se jeho stav nápadně zhoršil a není schopen účasti na jednání soudu. Obviněný také navrhl opatření znaleckého posudku z oboru psychiatrie.
Dne 2. 8. 2007 pak ošetřující lékař k dotazu soudu sdělil, že od 18. 7. 2007 je již obviněný schopen účasti u hlavního líčení, a proto soud nařídil další termín jeho konání na dny 10. – 11. 10. 2007. V případě každého hlavního líčení přitom musel soud předvolat nebo vyrozumět o konání hlavního líčení nejen obviněné a jejich obhájce, ale také desítky poškozených, přičemž konkrétně obviněnému L. B. muselo být opakovaně doručováno za pomoci policie, když jej na udané adrese poštovní doručovatelka nezastihla a uložené zásilky si na poště nevyzvedával. Hlavní líčení dne 10. 10. 2007 se ale nekonalo, protože z důvodu hospitalizace obviněného od 2. 10. 2007, kterému bylo dne 14. 9. 2007 policií doručeno předvolání k hlavnímu líčení, požádal jeho obhájce opět o odročení jednání a opět navrhl opatření psychiatrického znaleckého posudku.
K dotazu soudu Psychiatrická kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze sdělila, že obviněný byl hospitalizován od 2. do 12. 10. 2007 a poté byl v pracovní neschopnosti předán do ambulantní péče. Ambulantní lékař pak k dotazu soudu sdělil, že obviněný je i ke dni 2. 11. 2007 v pracovní neschopnosti a k posouzení jeho schopnosti účastnit se soudního jednání navrhl přibrat znalce z odvětví psychiatrie.
Podle záznamu soudu (č. l. 2203/sv. XI. tr. spisu) byla podle telefonického sdělení lékaře obviněného ukončena jeho pracovní neschopnost dne 10. 12. 2007, a proto soud nařídil termín konání hlavního líčení na dny 29. – 30. 1. 2008. Soud obviněnému neúspěšně doručoval prostřednictvím policie předvolání k tomuto hlavnímu líčení, když policií přes opakované pokusy nebyl zastižen v místě bydliště, po zjištění telefonického kontaktu byl policií vyzván, aby se dostavil k převzetí zásilky na oddělení Policie ČR, což přislíbil, nedostavil se ale, a dále byl nekontaktní.
Dne 31. 12. 2007 byl pak soudu doručen návrh obhájce obviněného na přerušení trestního stíhání podle §224 odst. 1 tr. ř. Z této listiny rovněž vyplývá, že obviněný byl opět dne 17. 12. 2007 akutně hospitalizován na psychiatrické klinice. Ze sdělení kliniky k dotazu soudu vyplývá, že obviněný je hospitalizován od 17. 12. 2007 až dosud (tj. do 8. 1. 2008) a nelze odhadnout kdy bude schopen účasti na hlavním líčení s tím, že nepříznivé životní situace hrají významnou roli ve vzplanutí chorobného procesu (č. l. 2221/sv. XI. tr. spisu).
Opatřením ze dne 3. 3. 2008 pak soud I. stupně k vyšetření duševního stavu obviněného L. B. přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Navrátila, který zpracoval znalecký posudek dne 30. 4. 2008.
K dotazu soudu na zdravotní stav obviněného pak Všeobecná fakultní nemocnice v Praze sdělila, že byl hospitalizován v době od 14. do 18. 4. 2008, kdy na základě vlastního rozhodnutí a na revers ukončil hospitalizaci. Podle záznamu soudu (č. l. 2273/sv. XII. tr. spisu) ošetřující lékař dne 8. 7. 2008 sdělil, že obviněný je nadále v pracovní neschopnosti a kontrolu má 14. 7. 2008. Soud pak následně činil další dotazy na ošetřujícího lékaře na zdravotní stav obviněného, až posléze nařídil termín hlavního líčení na dny 13. – 14. 11. 2008. Toto hlavní líčení se pak na žádost obviněného konalo v jeho nepřítomnosti, jak již bylo výše uvedeno a byl vyhlášen rozsudek.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení před soudem až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 13. 10. 2009 trvalo celkem čtyři a půl roku. Trestní řízení jako celek pak trvalo od zahájení trestního stíhání 6 let a 9 měsíců, přičemž ani v řízení před soudem neshledal Nejvyšší soud delší dobu neodůvodněné nečinnosti soudů. Soud I. stupně od počátku nařizoval ve věci termíny hlavního líčení v krátkých časových intervalech, přičemž od poloviny roku 2007 byla délka řízení výrazně ovlivněna zdravotními problémy obviněného L. B., a to až do pravomocného skončení věci rozhodnutím vrchního soudu dne 13. 10. 2009. Na počátku řízení před soudem došlo k průtahům v podstatě v délce 1 roku, když zejména původně jako uprchlý stíhaný spoluobviněný V. R. požádal o provedení důkazů znovu v jeho přítomnosti, což vedlo k zrušení prvního odsuzujícího rozsudku ve věci. Samotný obviněný L. B. se přitom v tomto období dvakrát omluvil z hlavního líčení, a požádal o jeho odročení z důvodu zahraniční dovolené, takže soud I. stupně musel nařídit nové termíny jeho konání. V tomto období lze ale obviněnému přičítat pouze průtahy v délce asi 5 týdnů. Výrazné průtahy v řízení z důvodů na straně obviněného ale nastaly v době od 27. 6. 2007, kdy se poprvé ze zdravotních důvodů omluvil z účasti a žádal o odročení hlavního líčení. Z důvodu pracovní neschopnosti nebo následné hospitalizace obviněného se nekonalo hlavní líčení ani ve dnech 10. – 11. 10. 2007. Následně obviněný předkládal soudu nebo si soud sám vyžadoval zprávy o jeho zdravotním stavu a podle zprávy ambulantního psychiatra byla ukončena jeho pracovní neschopnost až 10. 12. 2007. Aniž soud I. stupně mohl nařídit termín hlavního líčení, obviněný soudu opět zaslal zprávu, že je od 17. 12. 2007 opět hospitalizován. Soud I. stupně proto 3. 3. 2008 rozhodl o přibrání znalce MUDr. Petra Navrátila, k posouzení duševního stavu obviněného a jeho způsobilosti účastnit se soudního jednání. Znalec v posudku ze dne 30. 4. 2008 mj. konstatoval u obviněného periodickou depresivní poruchu, která je dočasná, léčitelná a při aplikaci psychofarmak vyléčitelná. Od 14. do 18. 4. 2008 byl obviněný opět hospitalizován na psychiatrické klinice, kdy tuto hospitalizaci na vlastní žádost ukončil. V pracovní neschopnosti byl pak nadále, kdy podle sdělení ambulantního psychiatra ze dne 29. 9. 2008 již jeho stav umožňuje ukončení pracovní neschopnosti. Soud I. stupně proto nařídil termín konání hlavního líčení na dny 13. a 14. 11. 2008. Obviněný byl sice opět v době od 10. – 20. 11. 2008 hospitalizován na psychiatrickém oddělení nemocnice, ale hlavní líčení se v tomto termínu vzhledem k jeho žádosti konalo v jeho nepřítomnosti.
Dne 28. 5. 2009 byl pak trestní spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvoláních obou obviněných, když rozsudek soudu I. stupně se L. B. podařilo doručit až 7. 5. 2009. Odvolací soud stanovil termín veřejného zasedání na 18. 8. 2009, které ale muselo být odročeno na neurčito, když se obviněný L. B. nedostavil, a jeho obhájce předložil soudu lékařskou zprávu. Z této zprávy vyplývá, že dne 12. 8. 2009 byl obviněný vyšetřen v psychiatrické ambulanci v souvislosti s očekávaným jednáním soudu dne 18. 8. 2009 a jeho účast na tomto jednání by mohla vést k zhoršení jeho stavu. Další termín veřejného zasedání pak odvolací soud stanovil na 13. 10. 2009. Podle lékařské zprávy se obviněný dne 6. 10. 2009 opět dostavil k ambulantnímu psychiatrovi s tím, že na den 13. 10. 2009 je předvolán k veřejnému zasedání. Lékař účast na jednání soudu nedoporučil, ale veřejné zasedání se na základě písemné žádosti obviněného konalo v jeho nepřítomnosti. Na tomto veřejném zasedání bylo vyhlášeno usnesení odvolacího soudu, které obviněný napadl dovoláním.
Z uvedeného je zřejmé, že od června 2007 do října 2009, včetně opakované neúčasti obviněného na hlavním líčení z důvodu dovolené, vznikly v řízení průtahy jednoznačně z důvodů na straně obviněného L. B. Trvalo-li tedy trestní stíhání 6 let a 9 měsíců, je tato doba bez průtahů na straně obviněného pouze 4 roky a 5 měsíců. Tato doba s ohledem na obtížnost věci na dokazování není nepřiměřeně dlouhá, vezme-li se v úvahu počet poškozených, ale také skutečnost, že se řízení vedlo proti dvěma spoluobviněným a část řízení musela být provedena znovu k žádosti obviněného V. R., který byl původně stíhán v řízení před soudem jako uprchlý. Námitku obviněného L. B., kterou se domáhal kompenzace doby od spáchání trestné činnosti (resp. délky řízení), proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš