ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.254.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 254/2011-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. března 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 9 To 68/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 92/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 2 T 92/2009, byl obviněný V. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, a to vše ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozhodnutím byl zrušen výrok o trestu ohledne obviněného z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 18 T 9/2008. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo také rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších 3 spoluobviněných.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 9 To 68/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného V. R. a spoluobviněného M. H. Z podnětu odvolání spoluobviněných J. S., O. S. a matky spoluobviněného O. S., jakož i státního zástupce a poškozené České pojišťovny, a. s., odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně spoluobviněných J. S. a O. S. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 znovu rozhodl o jejich vině a trestu. Rovněž bylo nově rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhaní nebyla uvedena subjektivní stránka trestného činu, čímž takové sdělení obvinění postrádá podstatnou náležitost a nelze jej považovat za zákonné sdělení obvinění.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy nesprávně hodnotily z hlediska hmotného práva naplnění znaků skutkové podstaty tr. činu neoprávněné držení platební karty podle §249b tr. zákona. V řízení podle něj nebylo prokázáno, že by došlo k neoprávněnému používání platebních karet. Poškození neprokázali identifikaci těchto karet a to, že by dané platební karty měly umístěny v odcizeném vozidle. Dovolatel uvádí, že o naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona by se mohlo jednat pouze v případě, že by bylo prokázáno zneužití konkrétních platebních karet, které by byly specifikovány v souladu se zákonnými požadavky. Dále uvádí, že označení platební karty „CCS karty k vozidlu“ nepochybně není identifikovatelné označení karty podle jména nebo čísla. Navíc nebylo prokázáno, že se jednalo o kartu sloužící k placení zboží či služeb a nebyly splněny podmínky nepřenosnosti této karty, a tedy nebylo prokázáno na základě jakého právního titulu, která právnická či fyzická osoba může danou kartu používat. Tyto skutečnosti nebyly rovněž prokázány ani u platební karty VISA České spořitelny, a. s. na jméno L. H. Poškození nedoložily identifikaci ztracených karet, způsob jejich nabytí a ani doklad o nahlášení ztráty těchto karet. Obviněný namítá, že mu nebylo prokázáno zavinění, tedy že by jednal s cílem obstarání platební karty. Tvrdí, že nevěděli, že se ve vozidle nacházejí platební karty, odcizení vozidla se nedopouštěli v úmyslu odcizit věci nacházející se ve vozidle a těmito věcmi po odcizení vozidla žádným způsobem nedisponovali. Také namítá, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědi spoluobviněného O. S. z přípravného řízení. Tato byla ve zjevném rozporu s výpovědí jeho bratra J. S. z hlavního líčení, kterou byla popřena jeho účast na skutcích pod body 1 až 6, 8, 9 a 12. Rovněž byla podle obviněného jeho obhajoba ohledně skutku pod bodem 1 podpořena výpovědí spoluobviněného M. H. Soudy se nevypořádaly s nesrovnalostmi mezi jednotlivými výpověďmi, nebraly při svém rozhodování v potaz vzájemné zásadní rozpory. Obviněný je přesvědčen, že existují natolik závažné pochybnosti o jeho domnělé účasti na páchání trestné činnosti, že tyto pochybnosti nelze vykládat v jeho neprospěch.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se vad usnesení o zahájení trestního stíhání se zřejmě mají vztahovat k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., byť to z textu dovolání zcela jednoznačně nevyplývá. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Půjde o případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v ust. §11 odst. 1, §11a tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady usnesení o zahájení trestního stíhání ani žádné jiné procesní vady. Vadnost zahajovacího usnesení nelze namítat ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. proto tomuto ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že část námitek tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými podatel zpochybňuje svoji účast na trestné činnosti, dovolává se procesní, nikoli hmotněprávní zásady „in dubio pro reo“ a ze svého hlediska hodnotí výpověď spoluobviněného O. S. Tyto námitky směřují výlučně do skutkové oblasti a při rozhodování o dovolání k nim nelze přihlížet. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit část námitek směřujících proti použití právní kvalifikace neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Ani v tomto případě ovšem nelze přihlížet k námitkám, podle kterých poškození neprokázali, že by se platební karty v odcizeném vozidle nacházely, popř. že poškození neprokázali některé další skutečnosti. Naproti tomu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, podle které odcizená platební karta VISA České spořitelny nesplňovala náležitosti nepřenosné platební karty podle §249b tr. zákona. Uvedenou platební kartu VISA České spořitelny je ale třeba považovat za tzv. bankovní platební kartu a takovéto platební karty, již s ohledem na jejich náležitosti stanovené „Všeobecnými obchodními podmínkami bank“ vydanými Českou národní banku, vždy splňují podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti podle jména nebo čísla. Přímo z tzv. skutkové věty uvedené pod bodem 7) výroku o vině ostatně vyplývá, že šlo o kartu na jméno L. H. Tuto část námitek proto státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Námitce obviněného ohledně existenci subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že bez ohledu na to, zda obvinění o existenci této karty věděli nebo s ní alespoň byli srozuměni v době odcizení vozidla, zjistili její existenci při prohledávání vozidla a pokud kartu s dalšími věcmi následně odcizili, pak šlo z jejich strany nepochybně o jednání úmyslné. Ani námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu - pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod - tudíž nejsou důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitka obviněného o nedostatku usnesení o zahájení trestního stíhání (neuvedena subjektivní stránka) je ale podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dalších protokolů (vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která ve svém ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) zakotvuje mimo jiné právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, aby byl neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. V této souvislosti lze odkázat na početnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Kamasinski proti Spolkové republice Rakousko – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1989, Pélissier a Sassi proti Francii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1999, Mattoccia proti Itálii – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 7. 2000, Dallos proti Maďarsku – rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2001), podle které je účelem citovaného ustanovení Úmluvy zajistit, aby sdělení obvinění obsahovalo podrobný popis skutku a jeho právní kvalifikaci a aby obviněnému byl sdělen též důvod, na kterém je toto obvinění založeno. Význam uvedeného práva obviněného je třeba posuzovat z hlediska práva na spravedlivý proces, které zaručuje ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podrobné seznámení s obviněním přitom představuje zásadní předběžnou podmínku pro zajištění spravedlivého projednání věci. Naproti tomu ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění proti němu. V neposlední řadě je právo být informován o povaze a důvodu obvinění předpokladem uplatnění práva obviněného na přípravu obhajoby, které je zakotveno v ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na seznámení s povahou a důvodem obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Jedná se o závažný a nežádoucí jev, který odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a s účelem trestního řízení. Případné porušení tohoto práva však samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 298/2010).
V daném případě ale Nejvyšší soud porušení práva obviněného na seznámení s povahou a důvodem obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neshledal, stejně tak jako neshledal ani porušení jeho práva na nespravedlivý proces. Z usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 1 tr. spisu) je totiž zřejmé, že toto bylo zahájeno u obviněného dne 5. 2. 2009 ohledně 12 případů odcizení motorových vozidel, a to pro trestné činy podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 a §249b tr. zákona, kterých se s dalšími spoluobviněnými měl dopustit po společné předchozí dohodě ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Z popisu skutku v usnesení je tak zřejmé, že obviněný jednal úmyslně a subjektivní stránka daných trestných činů je popsána dostatečně. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání uplatnil část námitek, které nespadají pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky, kdy uváděl, že poškození neprokázali identifikaci těchto karet a také neprokázali, že by předmětné platební karty měly umístěny v odcizeném vozidle (dovolatel tady nepřiléhavě odkazuje na poškozené, když mu bylo prokázáno odcizení platební karty pouze v jednom případě). Těmito námitkami dovolatel nenapadá právní posouzení skutku nebo jiné hmotné právní posouzení, ale výslovně brojí proti soudy provedenému hodnocení důkazů, tedy uplatňuje skutkové námitky, které nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Rovněž námitky, kterými obviněný hodnotí výpovědi spoluobviněných, poukazuje na rozpory mezi nimi a uvádí, že nastaly zjevné pochybnosti o jeho domnělé účasti na páchaní trestné činnosti, které byly vykládány v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, byly zaměřeny výslovně do oblasti procesně právní, konkrétné proti provádění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný se tímto domáhá změny skutkových zjištění, až na základě které by pak mělo dojít ke změně právní kvalifikace. Takovými námitkami zcela vybočil z uplatněného dovolacího důvodu, když zpochybňuje správnost skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku, která v řízení o dovolání zásadně napadat nelze. Navíc byla část těchto námitek uplatněna již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi patřičně vypořádal. Již soud I. stupně přitom v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl na základě kterých důkazů a proč považuje jednání obviněného za prokázané. Stejnými námitkami obviněného se pak zabýval také soud odvolací a shledal je nedůvodnými. Dovolací soud nepovažuje za účelné opětovně rozebírat rozsáhlé důkazy, na základě kterých byl obviněný uznán vinným, když jsou zcela podrobně rozebrány jak v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, tak v odůvodnění soudu II. stupně, které jsou především oprávněny zkoumat skutkovou a důkazní situaci. Závěry soudu I. stupně z hlediska hodnocení důkazů jsou logické, skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a Nejvyšší soud neshledal mezi nimi extrémní rozpor, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu byla námitka obviněného, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, když nebylo prokázáno zneužití konkrétních platebních karet. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona spáchá ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Objektem trestného činu neoprávněného držení platební karty je především vlastnictví věci, pokud jde o výkon oprávnění souvisejících s jejím využíváním. K dokonání tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby pachatel s peněžními prostředky uloženými na účtu, ke kterému byla platební karta vystavena, nakládal, a následek tohoto trestného činu také nespočívá ve způsobení škody na těchto peněžních prostředcích (např. jejich odčerpáním). Není nutný ani úmysl pachatele obohatit sebe nebo jiného či způsobit na cizím majetku škodu. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel má takovou kartu neoprávněně ve své dispozici (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, číslo sešitu 1, ročník 2004, pod T 651.). Pro spáchání tohoto trestného činu není tedy podstatné, zda došlo k zneužití, nýbrž to, že došlo k neoprávněnému získaní a držení platební karty, přičemž tímto byl zbaven oprávněný majitel dispozice s touto kartou. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nepřezkoumával námitky obviněného uváděné vůči platební kartě CCS, která byla rovněž odcizena. Okresní soud v rozhodnutí na str. 120 uvedl, že karty CCS nelze jednoznačně považovat za nepřenosné, čímž obviněný nebyl uznán vinným vůči této kartě spácháním trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Jeho námitky o nenaplnění této skutkové podstaty ohledně karty CSS pak byly zcela nepřiléhavé a bezpředmětné. Na základě toho je potřebné poukázat, že platební kartu CCS určenou k odběru pohonných hmot (např. typu CCS) lze považovat za platební kartu ve smyslu §249b tr. zákona, pokud splňuje podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti podle jména nebo čísla. Předmětem útoku u trestného činu neoprávněného držení platební karty totiž může být i jiná než bankovní platební karta (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2003, sp. zn. 7 Tdo 320/2003). Nejvyšší soud proto přezkoumal pouze námitky týkající se platební karty VISA České spořitelny, a. s. na jméno L. H.
Pokud obviněný vztahuje námitku nepřenosnosti rovněž na bankovní platební kartu VISA České spořitelny a. s., na jméno L. H., tak je nutno říct, že jsou to především bankovní platební karty, které jsou nepřenosnými platebními kartami identifikovatelnými podle jména nebo čísla a jejich neoprávněným držením jednoznačně dochází k trestnému činu podle §249b tr. zákona. Bankovní platební karta je platební prostředek vydaný bankou [viz §1 odst. 3 písm. d) zákona č. 21/1992 Sb. , o bankách]. Podle uvedených „Všeobecných obchodních podmínek bank“ je bankovní platební karta, kterou klienti provádějí bezhotovostní platby a výběry hotovosti prostřednictvím účtu vedeného u banky, platební prostředek, jehož fyzikální charakteristiky včetně materiálu, konstrukce, vlastností a rozměrů musí být v souladu s mezinárodními technickými normami vydávanými Mezinárodní organizací pro normalizaci (viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, str. 1467). Nevznikají pochybnosti o tom, že platební karta VISA České spořitelny, a. s. patří mezi bankovní platební karty, které zásadně splňují podmínky nepřenosnosti a identifikovatelnosti podle jména nebo čísla. Toto rovněž vyplývá i ze skutkové věty bodu 7 výroku o vině, kde je uvedeno, že se jednalo o kartu vydanou na jméno L. H.
Další právně relevantní námitku, že nebylo prokázáno, že se dopouštěl takového jednání, jehož cílem by bylo obstarání karty, Nejvyšší soud shledal rovněž zjevně neopodstatněnou. Obviněný V. R. společně se spoluobviněnými J. S. a O. S. po předchozí dohodě odcizili vozidlo zn. Škoda Fabia, které pak jeden z nich zavezl do T. n. S., kde jej společně prohledali, a poté co zjistili, že je vybaveno sledovacím zařízením, vozidlo zanechali na místě a odcizili z něj mj. platební kartu VISA České spořitelny, a. s. na jméno L. H. Z toho vyplývá, že poté co obvinění zjistili, že vozidlo disponuje sledovacím zařízením a z obavy, že může být vozidlo nalezeno jej zanechali v T. n. S., přičemž po přehledání automobilu úmyslně odcizili věci, které se v něm nacházeli. Pokud obvinění prohledáním automobilu zjistili přítomnost řady věcí mezi kterými byla i bankovní platební karta a následně pak tyto věci odcizili je z toho zřejmé, že tak jednali úmyslně, čímž došlo k neoprávněnému držení platební karty. Neobstojí ani tvrzení obviněného, že jejich jednání nesměrovalo k odcizení věcí z vozidla, protože po zjištění, že vozidlo je vybaveno sledovacím zařízením, byly předmětem jejich útoku právě věci, které se v něm nacházeli. O tom, že jejich konání nesměřovalo k odcizení věcí by mohla svědčit skutečnost, že by předmětné věci ponechali ve vozidle, což obvinění neučinili, když přistoupili k jejich odcizení. Dispozici obviněných s předmětnými věcmi dokazuje i to, že poté co je důkladně prohlídli se části věcí, o které neměli zájem, zbavili. Subjektivní stránku trestného činu ve formě úmyslu tedy naplňuje to, že obvinění prohledáním zjistili, že se mezi věcmi nachází i bankovní platební karta a úmyslně ji odcizili.
Protože námitky obviněného, zčásti nespadaly pod uplatněný dovolací důvod a další námitky byly Nejvyšším soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš