ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.37.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 37/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 2. 2011 o dovolání, které podal obviněný P. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 To 39/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 11/2009, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 3. 2010, sp. zn. 52 T 11/2009, byl obviněný P. C. uznán vinným pokusem zločinu zabití podle §21 odst. l tr. zákoníku, §141 odst. l tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a odsouzen podle §141 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. l písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která podali státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu a obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 To 39/2010. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §258 odst. l písm. d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. l tr. zák., §219 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §219 odst. l tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž mu znovu byla výrokem podle §228 odst. l tr. ř. uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 291 980 Kč na náhradu škody. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. l tr. zák., §219 odst. l tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 28. 4. 2009 kolem 23,00 hodin v R. – N., okr. Č. L., v obytném karavanu za domem čp. …, poté, co došlo k hádce mezi ním a poškozenou S. Č., která byla v pozici polosedě na posteli, bez varování úmyslně bodl poškozenou nezjištěným ostrým nožem velkou silou nejprve do oblasti levé části hrudníku, a když se rozmáchl znovu, zasáhl ji nožem do předloktí levé ruky, kterou poškozená stačila nastavit, aby nebyla opět zasažena do horní poloviny těla, tímto útokem poškozené způsobil jednak bodnou ránu velikosti asi 3 cm pod levým klíčkem s bodným kanálem směřujícím z pohledu poškozené doprava dolů s průnikem do pohrudniční dutiny a porušením stěny prsní tepny a dále do perikardu s krvácením do mezihrudí i osrdečníkového vaku, jednak průbod levého předloktí o šíři 3 cm s bodným kanálem pronikajícím mezi vřetenní a loketní kostí s vbodem na vnitřní ploše předloktí a výbodem na jeho hřbetové straně, přičemž jen náhodou nedošlo k okamžitému smrtelnému následku a zranění poškozené si vyžádalo urgentní specializovaný chirurgický zákrok, bez něhož byla smrt poškozené neodvratná.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny výroky tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu vraždy, protože jeho úmysl nesměřoval usmrcení poškozené. Nesouhlas projevil výslovně také s výrokem o náhradě škody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. l tr. zák. se dopustil ten, kdo jiného úmyslně usmrtil. Pokusem trestného činu podle §8 odst. l tr. zák. bylo jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Porovnají-li se zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. l tr. zák., §219 odst. l tr. zák. se skutkovými zjištěními soudů, je jasné, že znaky pokusu trestného činu vraždy byly naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku.
Úmyslné zavinění obviněného evidentně vyplývá z celkového způsobu jednání obviněného. Podstatou tohoto jednání byl náhlý razantní útok vedený s použitím ostrého nože proti horní polovině těla poškozené. Nešlo jen o nějaké náhodné či mimovolné zasažení poškozené, nýbrž o opakované bodnutí cíleně mířené na hrudník poškozené. To, že druhá bodná rána nakonec nenašla svůj cíl v oblasti hrudníku poškozené, bylo jen důsledkem obrany poškozené, která stačila nastavit ruku. Intenzita síly, s níž obviněný zasadil poškozené obě rány, byla velká, jak o tom svědčí především to, že bodná rána do hrudníku pronikla do pohrudniční dutiny, přičemž porušila stěnu prsní tepny, a dále do perikardu, kde vyvolala krvácení do mezihrudí a osrdečníkového vaku, a nakonec i to, že druhá bodná rána vedla k úplnému probodnutí ruky, kterou poškozená nastavila v rámci své obrany. K útoku došlo za situace vyvolané hádkou obviněného s poškozenou, která sice byla jeho družkou, avšak soužití s ním chtěla ukončit. Obviněný napadl poškozenou poté, co si v podstatě vynutil vstup do karavanu, kde poškozená přespávala s nezletilým synem Š. S. Odmítavý vztah poškozené k dalšímu soužití s obviněným souvisel mimo jiné s tím, že ji již v minulosti fyzicky napadal a vyhrožoval jí zabitím. Obviněný se útoku proti poškozené dopustil pod vlivem vyhraněných negativních emocí, které uvolnily jeho agresivitu. Dokresluje to i chování obviněného po činu, kdy viděl, že poškozená je vážně zraněna, avšak z místa odešel, dokonce s vyjádřením, aby si poškozená vyhledala pomoc sama (pomoc posléze přivolal nezletilý syn poškozené). Pokud z útoku obviněného hrozila smrt poškozené, která byla bez včasné kvalifikované lékařské pomoci dokonce neodvratná, byl takový následek v naprosto adekvátním vztahu k jednání obviněného a nebyl ničím, co by se nějak vymykalo povaze, způsobu a intenzitě útoku. To, že útok provedený za popsaných okolností znamená bezprostřední ohrožení života poškozené, bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného je proto plně akceptovatelný.
Výhrady proti výroku o náhradě škody obviněný opřel o paušálně formulované pochybnosti týkající se správnosti postupu lékařů rychlé záchranné služby a lékařů na pohotovosti. Z toho obviněný vyvozoval pochybnost o tom, zda následek na zdraví poškozené je plně v příčinné souvislosti s jeho jednáním.
Výrok o náhradě škody je založen na zjištění, jaké náklady si vyžádalo léčení poškozené. Žádné pochybnosti nejsou o tom, jaké zranění obviněný způsobil poškozené. Tím je dána příčinná souvislost mezi skutkem, jímž obviněný spáchal trestný čin, resp. jeho pokus, a vzniklou škodou. Obviněný nijak nekonkretizoval, v čem by mělo být rozhodnutí o náhradě škody nesprávné z hlediska aplikace hmotného práva. Zejména neuvedl, o kterých položkách léčebných nákladů se domnívá, že nejsou v příčinné souvislosti s posuzovaným skutkem. Nelze pominout ani to, že pokud je výrok o náhradě škody napadán prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., musí být vytýkáno „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (tj. jiné, než je právní posouzení skutku). Obviněný v dovolání neuvedl, které hmotně právní ustanovení týkající se náhrady škody bylo podle jeho názoru porušeno. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby na výroku o náhradě škody cokoli měnil.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec