ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.397.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 397/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 4. 2011 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 11 To 336/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 144/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 1 T 144/2009, byl obviněný P. B. uznán vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na tři roky, a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 200.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na jeden rok. Kromě toho byli obvinění B. Š. a R. Š. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. odsouzeni pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. s tím, že jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody.
Skutek, jímž byl obviněný P. B. uznán vinným, spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami uvedených ve výroku o vině v podstatě v tom, že obviněný P. B. dne 26. 4. 2006 v D., okr. P., podepsal nepravdivé potvrzení, že obviněný R. Š. je jeho zaměstnancem v restauraci K. s měsíčním příjmem 19.000,- Kč, dne 29. 4. 2006 sepsal fingovanou kupní smlouvu s obviněným B. Š. o prodeji svého motorového vozidla zn. Audi A6, poradil obviněným B. Š. a R. Š., aby při žádosti o úvěr nepravdivě uvedli, že úvěr bude použit na nákup tohoto vozidla, v přesně nezjištěné době opatřil zfalšované plné moci M. K. a J. Ch., na základě kterých obviněný B. Š. uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, která měla sloužit jako zajištění požadovaného úvěru, s vědomím, že uvedené dokumenty budou obviněnými B. Š. a R. Š. předloženy při sjednávání smlouvy o úvěru č. ….. s Českou spořitelnou, a. s., na zapůjčení finanční částky 950.000,- Kč, přičemž tento úvěr nebyl řádně splácen a České spořitelně, a. s., byla způsobena škoda ve výši 846.356,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku vyplývají bližší skutková zjištění v tom smyslu, že obviněný P. B. celou operaci směřující k získání úvěru vymyslel, že ostatním obviněným radil, jak postupovat, že obvinění R. Š. a jeho otec B. Š. potřebovali cestou úvěru získat alespoň 800.000,- Kč, že tuto částku požadoval obviněný P. B. jako tzv. odstupné za přenechání restaurace K. v D., kterou hodlal převzít a provozovat obviněný R. Š., a že částka 950.000,- Kč nakonec byla převedena na účet obviněného P. B.
O odvoláních, která podali jednak obviněný P. B. proti výroku o vině a trestu, jednak státní zástupce v neprospěch obviněného P. B. proti výroku o trestu a proti tomu, že mu nebyla uložena povinnost k náhradě škody, a ve prospěch obviněných B. Š. a R. Š. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 11 To 336/2010. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného P. B. ve výroku o trestu odnětí svobody a ohledně obviněných B. Š.a R. Š. ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému P. B. byl podle §250b odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři roky a obviněnému bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem, a obviněným B. Š., R. Š. a P. B. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost k náhradě škody. Odvolání obviněného P. B. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný P. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a zároveň napadl i výrok o zamítnutí svého odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výrok o vině zpochybnil námitkami uplatněnými v tom směru, že soudy se nevypořádaly s otázkou, zda smlouva uzavřená mezi Českou spořitelnou, a. s., a obviněným B. Š. skutečně byla úvěrovou smlouvou, a poukázal na možnost, že šlo o jiný typ smlouvy, ve vztahu k němuž nepřichází v úvahu trestný čin úvěrového podvodu. Namítl nedostatek zavinění ve vztahu k okolnosti, že úvěr nebyl řádně splácen. Projevil nesouhlas s tím, že jeho součinnost s obviněnými B. Š. a R. Š. byla posouzena jako organizátorství, a připustil, že se mohlo jednat nanejvýš o pomoc. Jinak uplatnil výhrady proti tomu, že soudy ve svých skutkových zjištěních vycházely z výpovědí obviněných B. Š. a R. Š., a namítl, že soudy přejaly tyto výpovědi nekriticky. Obviněný P. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že pokud uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu byl, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Zákonným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je to, že jednání pachatele se týká úvěrové smlouvy. To znamená, že nejde o tento trestný čin, pokud jednání pachatele směřuje k uzavření smlouvy jiného typu, byť by se prostřednictvím takové smlouvy dostaly do jeho dispozice finanční prostředky (např. smlouva o půjčce).
V posuzované věci vyplývají určité nejasnosti z toho, že Okresní soud v Příbrami uvedl ve výroku o vině jednak to, že šlo o „sjednávání smlouvy o úvěru č. ……. s Českou spořitelnou, a. s.“, a zároveň to, že smlouva byla „na zapůjčení částky ve výši 950.000,- Kč“. Ve skutečnosti jde jen o nepřesný, neobratný a nevýstižný popis skutkových okolností týkajících se povahy sjednávané smlouvy, a nikoli o to, že by uvedená smlouva nebyla smlouvou o úvěru. Evidentně to vyplývá z obsahu smlouvy.
Posuzovaná smlouva byla výslovně označena jako „smlouva o úvěru“, a to s výslovným odkazem na ustanovení §497 obch. zák. Podle tohoto ustanovení smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle smlouvy se Česká spořitelna, a. s., v postavení věřitele zavázala poskytnout na žádost dlužníka, jímž byl obviněný B. Š., peněžní prostředky až do částky 950.000,- Kč s tím, že byl stanoven časový limit, v němž mohl obviněný B. Š. o poskytnutí peněžních prostředků požádat, a obviněný B. Š. se jako dlužník zavázal tyto peněžní prostředky vrátit ve 180 měsíčních splátkách a zaplatit úroky podle dohodnuté úrokové míry. Smlouva tedy měla všechny obsahové náležitosti, které ji definují jako smlouvu o úvěru. Nic na tom nemění okolnost, že ve smlouvě byl stanoven účel úvěru, jímž byl nákup automobilu, a že Česká spořitelna, a. s., se zavázala poskytnout požadované peněžní prostředky tak, že je převede na účet třetí osoby. Smlouva neobsahuje ani v žádném jiném ohledu nic, co by ji vylučovalo z rámce ustanovení §497 obch. zák. a co by opodstatňovalo úsudek, že se jedná o smlouvu jiného typu, např. smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák. Soudy v odůvodnění rozsudků sice obsah smlouvy nekonfrontovaly s ustanovením §497 obch. zák., což jim lze vytknout jen jako nedostatek či neúplnost odůvodnění, avšak rozhodně z toho nevyplývá meritorní nesprávnost výroku o vině, pokud jde o závěr, že jednání obviněného se vztahovalo k úvěrové smlouvě ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák.
Vznik škody není u trestného činu úvěrového podvodu zákonným znakem tzv. základní skutkové podstaty podle §250b odst. 1 tr. zák., ale má povahu okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, v případě značné škody jako těžšího následku podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. Ohledně této okolnosti postačí, jestliže je zahrnuta nedbalostním zaviněním, což vyplývá z ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Postačí tedy i nevědomá nedbalost podle §5 písm. b) tr. zák. Toto zavinění obviněného P. B. ve vztahu k okolnosti, že obviněný B. Š. řádně nesplácel úvěr a že přestal úvěr splácet vůbec, vyplývá z okolností posuzovaného případu. Obviněný P. B. znal majetkové poměry obviněného B. Š.a jeho rodiny do té míry, že mu měla o mohla být jasná neschopnost obviněného B. Š.dostát vysokému a dlouhodobému závazku. Obviněnému P. B. mělo a mohlo být zřejmé, že výše závazku přesahovala skutečné možnosti obviněného B. Š., zvláště když obviněný B. Š. dosáhl uzavření smlouvy o úvěru na podkladě nepravdivých a výrazně nadsazených údajů v dokladech, jejichž vznik a použití inicioval sám obviněný P. B. V osobních poměrech obviněného P. B. není nic, co by bylo v rozporu se závěrem, že měl a mohl vědět, že obviněný B. Š. nebude úvěr řádně splácet. Obviněný P. B. měl dostatek znalostí a osobních zkušeností ohledně finančních záležitostí, jak o tom svědčí zejména to, že v době před posuzovaným činem sám sjednával u České spořitelny, a. s., hypoteční úvěr a že za sebou měl profesní praxi finančního referenta na ministerstvu. Odpovědnost obviněného P. B. za těžší následek podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. tedy je ve shodě se zákonem.
Pokud soudy posoudily účast obviněného P. B. na spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., lze to akceptovat. Pro celou věc je příznačné, že cílem trestného činu bylo to, aby obvinění B. Š. a R. Š. získali peněžní prostředky určené nakonec pro obviněného P. B. jako tzv. odstupné za to, že obviněný P. B. přenechá obviněnému R. Š. provozování restaurace. Obvinění B. Š. a R. Š. neměli částku, kterou obviněný P. B. požadoval jako tzv. odstupné. V této situaci jim obviněný P. B. iniciativně vnukl rozhodnutí požádat o úvěr, radil jim, jak postupovat, aby dosáhli poskytnutí úvěru, vybavil je nepravdivými podklady a posléze přijal na svůj účet peněžní prostředky pocházející z úvěru. Obvinění B. Š. a R. Š. se bez součinnosti obviněného neobešli již proto, že sami se nevyznali v záležitostech týkajících se vyřizování úvěru a že při regulérním průběhu by evidentně nesplňovali podmínky pro získání úvěru. Povaha a rozsah účasti obviněného P. B. již přesáhly rámec pouhé pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a dosáhly takové míry, při které je namístě úsudek, že obviněný P. B. spáchání trestného činu zosnoval a působil tedy jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V námitkách spadajících pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby do výroku o vině obviněného P. B. jakkoli zasahoval, a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Námitky směřující proti tomu, že soudy vzaly za podklad svých skutkových zjištění výpovědi obviněných B. Š.a R. Š., stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Tím je míněno právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Jedná se o hmotně právní posouzení, jehož podstatou je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Pod dovolací důvod nespadají s k u t k o v é námitky, takže dovolání se nemůže zakládat na výhradách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se o žádný extrémní rozpor nejedná. Pokud byla skutková zjištění soudů zpochybňována odkazem na to, jak soudy hodnotily výpovědi obviněných B. Š. a R. Š., lze jen konstatovat, že soudy nepřejaly výpovědi těchto obviněných jen nějak mechanicky a bez bližšího hodnocení. Výpovědi těchto obviněných byly ve vzájemném poměru obsahově v podstatě shodné a neměnné, měly odpovídající návaznost na obsah listinných důkazů a logicky vysvětlovaly postavení a úlohu obviněného P. B. v celé operaci směřující k získání úvěru. Soudy své hodnotící úvahy jasně a srozumitelně vyložily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný P. B. nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec