ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.478.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 478/2011-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. dubna 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 301/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 58/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 1 T 58/2010, byla obviněná I. S. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsouzena podle §247 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Odvolání obviněné proti rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 42 To 301/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soud prvního stupně podle dovolatelky náležitě neobjasnil skutek a neopatřil si spolehlivý podklad pro své rozhodnutí, které opírá pouze o domněnky, že když se nacházela v místnosti, tak musela určitě předmětnou částku odcizit, přičemž vůbec nebylo prokázáno, zda uvedená finanční částka byla v peněžence. Podle obviněné měl stejnou příležitost ke krádeži i její bratr. Opakovaně pak v dovolání uvádí, že předmětný skutek nespáchala. Nakonec poukazuje na porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nebyl skutek nepochybně prokázán a bylo porušeno pravidlo presumpce neviny „in dubio pro reo“.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu výše citovaného dovolání je zřejmé, že toto výše uvedeným požadavkům neodpovídá a námitky obviněné nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudem I. stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně.
Obviněná tvrzením, že se předmětného jednání nedopustila a také tím, že soud vycházel jenom ze svých domněnek a neopatřil si spolehlivý podklad pro své rozhodnutí, se domáhá změny skutkového zjištění, na základě jiného hodnocení důkazů, než jak bylo učiněno soudem I. stupně. Také námitkami, že stejnou příležitost ke krádeži měl její bratr nebo že se v peněžence daná finanční částka nenacházela, dovolatelka opětovně brojí proti hodnocení důkazů soudem, domáhá se změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně, v závislosti na takto dosažené změně, by pak mělo dojít i ke změně rozhodnutí soudů s tím, že daný skutek nespáchala. Tímto zcela vybočila z mezí uplatněného dovolacího důvodu. Obdobné výhrady byly přezkoumávány již v odvolacím řízení a obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Pokud nalézací soud považoval svědeckou výpověď poškozené a svědka M. V. za věrohodné a vybudoval na těchto výpovědích, a ostatních navazujících důkazech svá skutková zjištění, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud odkazuje na str. 4 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kde nalézací soud podrobně uvedl, na základě jakých důkazů učinil skutková zjištění a také patřičně odůvodnil, proč byla výpověď poškozené hodnocena jako věrohodná. Dospěl tak ke skutkovým zjištěním, které mají oporu v řádně provedených důkazech a následně tato skutková zjištění správně právně kvalifikoval. Extremní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná uplatnila tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněné byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky obviněné uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod tento dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš