ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.502.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 502/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 220/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 113/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 T 113/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému také uložena povinnost, aby poškozené společnosti Kalcit, s. r. o., zaplatil na náhradě škody částku 930.007,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 9 To 220/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
Namítá, že soud odvolací považoval v podstatě za irelevantní jeho obhajobu s tím, že jeho jednání v souladu s dohodou se svědkem P. M. nemění nic na jeho vlastní trestní odpovědnosti. Obviněný ale považuje za významné posouzení skutečnosti, zda byl či nikoliv s tímto svědkem domluven na prodeji kamene, když jej považoval za osobu oprávněnou nakládat s předmětným kamenem jako vlastník, což také jako zástupce právnické osoby fakticky byl. Pokud tedy má soud za prokázané, že jednal v souladu s dohodou s tímto svědkem, tak jeho jednání zcela postrádá subjektivní stránku, tedy úmysl jednat podvodně. Obviněný má provedenými důkazy za prokázané, že jednal po dohodě s osobou, kterou považoval za vlastníka předmětného kamene, s touto osobou komunikoval a dle dohody jí také peníze z prodeje byly vyplaceny. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že tyto skutečnosti má za prokázané ale nepřihlížel k nim.
Ohledně výše škody obviněný namítá, že od počátku zpochybňoval hodnotu kamene s tím, že zahrnovala i určité další práce atd. Odvolací soud ale k tomu odmítl provést důkazy a sám pouze konstatoval, že se mu výše škody s ohledem na množství kamene nejeví vysoká. Podle obviněného proto odvolací soud postupoval nesprávně při právním posouzení jeho jednání, když z provedených, nebo případně doplněných důkazů je zřejmé, že jeho jednání není trestným činem.
Ohledně výroku o trestu obviněný pouze obecně vyslovuje názor, že odvolací soud správně nevyhodnotil ve vztahu k trestu souběh další trestné činnosti, za kterou byl v mezidobí odsouzen, a nevyvodil odpovídající závěry, které by měly vliv na uložení trestu. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud polemizuje s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, vyvozuje z něj vlastní závěr, že soud „má za prokázané“, že jednal v souladu s dohodou se svědkem P. M. a na tomto svém tvrzení pak zakládá námitku o absenci subjektivní stránky jeho jednání. Námitka nedostatku subjektivní stránky (podvodného úmyslu) je sice obecně hmotně právní povahy, ale musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem na základě provedených důkazů. Obviněný ale nenamítá, že ze skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně jeho podvodný úmysl nevyplývá, ale domáhá se pouze jiného hodnocení důkazů a zejména své vlastní obhajoby, že se se svědkem P. M. na prodeji kamene domluvil. Přitom jeho tvrzení v dovolání, že odvolací soud má za prokázané jeho jednání v souladu s dohodou s tímto svědkem, z odůvodnění napadeného usnesení v žádném případě nevyplývá. Naopak odvolací soud jednoznačně uvedl, že „obviněný byl požádán, zda by nevěděl o skladovacím prostoru pro více jak tři tisíce tun kameniva. Nic víc, nic méně po něm nikdo nechtěl, čehož obviněný zneužil a předstíral, že je oprávněným vlastníkem kameniva, toto prodal…..“ Odvolací soud také výslovně o tomto skutkovém zjištění uvedl, že o něm nemá naprosto žádné pochybnosti (str. 2 usnesení). Ostatně tato argumentace odvolacího soud je v souladu s popisem skutku uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, který je z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodující a ve vztahu k němuž obviněný ohledně jeho právního posouzení nic nenamítá.
Pod tento důvod dovolání nelze podřadit ani námitky obviněného ohledně zjištění výše škody, ve vztahu ke které lze v řízení o dovolání namítat pouze nesprávný postup soudu při stanovení výše škody v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zákona. Obviněný ale nenamítá porušení tohoto ustanovení, ale poukazuje na svoje předchozí námitky ohledně výše škody, resp. hodnoty kamene a domáhá se v tomto směru provedení dalších důkazů. Pokud soud I. stupně při stanovení ceny předmětného kamene vycházel z odborného vyjádření, přičemž se jednalo o cenu nejnižší na trhu, směřují námitky obviněného proti hodnocení tohoto důkazu soudem a proti úplnosti dokazování, což však již v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku nelze úspěšně namítat. Obviněný přitom již v doplnění odvolání ze dne 30. 7. 2010 rovněž ohledně výše škody pouze namítal, aby byl opatřen na stanovení ceny vápence znalecký posudek, protože se domnívá, že jeho cena byla v rozhodné době výrazně nižší.
Obviněný uplatnil také námitku proti uloženému trestu, kde bez jakékoliv bližší specifikace uvádí, že dle jeho názoru odvolací soud správně „nevyhodnotil souběh“ jeho další trestné činnosti, za kterou byl podle odvolacího soudu v mezidobí odsouzen, a nevyvodil z něj odpovídající závěry, které by měly vliv na uložení trestu. Tato námitka zjevně nespadá pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněnému nebyl uložen ani nepřípustný druh trestu, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Mínil-li obviněný námitkou o nesprávném vyhodnocení souběhu další trestné činnosti, že mu měl být uložen odvolacím soudem souhrnný trest, jedná se obecně o námitku, která spadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože posuzování souběhu trestných činů je otázkou hmotně právní. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 2005, pod sp. zn. 2 T 169/2004, toto rozhodnutí ale bylo zrušeno a „v současné době“ obviněný vykonává trest na základě rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov (nařízení výkonu zbytku trestu dne 7. 2. 2008 pro neosvědčení se obviněného ve zkušební době podmíněného propuštění dne 19. 1. 2000).
Odvolací soud si před rozhodnutím o odvolání obviněného vyžádal opis z evidence rejstříku trestů obviněného, ze kterého žádné jiné odsouzení obviněného „v mezidobí“ nevyplývá, přičemž tento opis je shodný i s dalším, který si soud I. stupně vyžádal po rozhodnutí odvolacího soudu dne 3. 9. 2010. Ani samotný obviněný přitom v dovolání žádné své další odsouzení „v mezidobí“ konkrétně neuvádí, přičemž je zjevné, že mylně interpretuje odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který pouze uvedl, že „se nyní projednávaného jednání dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (podmíněně propuštěn již 19. 1. 2000) a v průběhu zkušební doby byl odsouzen ještě ve dvou dalších případech“. V těchto dvou dalších případech ale byly odsuzující rozsudky vyhlášeny již 21. 1. 2004, resp. 15. 12. 2005, tj. ještě před lednem 2006, kdy spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl pravomocně odsouzen v této trestní věci. Uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zákona ve vztahu k těmto dvěma předchozím odsouzením by proto zjevně nepřicházelo v úvahu a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Pouze ve vztahu k této námitce spadající pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když ostatní dovolací námitky pod uplatněné dovolací důvod nespadaly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš