ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.675.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 675/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 6. 2011 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 10 To 5/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 10 To 5/2011, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 49 T 1/2007. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaném dovolání namítl, že bylo porušeno ustanovení §137 odst. 4 tr. ř. o doručení rozhodnutí o opravném prostředku, že bylo porušeno ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech odůvodnění rozsudku, že nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění důkazů a že soudy se nevypořádaly s pokyny Nejvyššího soudu uvedenými usnesení ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010-I. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodů výslovně uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétně uplatněné námitky směřující proti napadenému rozhodnutí musí svým obsahem odpovídat deklarovanému dovolacímu důvodu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou jednak p r o c e s n í námitky, jednak s k u t k o v é námitky. Podstatou takových námitek je nesouhlas dovolatele s postupem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, resp. jeho nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání podané s odkazem na hmotně právní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tudíž nemůže zakládat na námitkách týkajících se postupu řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, ani na námitkách, jimiž dovolatel usiluje o to, aby důkazy byly hodnoceny jinak, než jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla nahrazena jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. V tomto ohledu je třeba připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, pokud jsou tyto vady podřaditelné pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů ani k námitkám týkajícím se ustanovení procesního práva.
Obviněný byl odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný se dopustil od podzimu 1998 do 24. 12. 2001 vůči B. S., která jako dcera jeho tehdejší manželky s ním bydlela ve společné domácnosti, obývala společný byt a na jejíž výchově a hmotném zabezpečení se podílel, v případech specifikovaných v bodech 1, 2, 4, 5 výroku o vině jednání směřujícího k vlastnímu pohlavnímu uspokojení a záležejícího v osahávání a olizování na přirození, prsou, břichu a jiných částech těla, v důsledku čehož se u ní vyvinula posttraumatická stresová porucha trvající do poloviny roku 2007. Jako součást trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo posouzeno také jednání uvedené v bodě 3 výroku o vině, podle něhož si obviněný od února 1999 do roku 2000 jednak nechal od poškozené B. S. masírovat hlavu a při tom se rukou uspokojoval na svém přirození, jednak za ní chodil do koupelny, když se myla, díval se na ni, měl vytažené ztopořené přirození, uspokojoval se rukou a sliboval jí, že když za ním bude chodit do koupelny nahá, dá jí až 1.000,- Kč.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňoval zákonné znaky trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod tento dovolací důvod, který je založen na tom, že musí jít o porušení h m o t n é h o práva, nejsou podřaditelné námitky týkající se dodržení různých ustanovení p r o c e s n í h o práva, konkrétně ustanovení §137 odst. 4 tr. ř. o doručování usnesení (v dané věci míněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010-I, o dovolání podaném proti dřívějším rozhodnutím) a ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech obsahu odůvodnění rozsudku.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se navrhovaných důkazů, které soudy neprovedly, a námitky týkající se dodržení pokynů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010-I, jímž byla zrušena předcházející odsuzující rozhodnutí obou soudů s tím, že Městskému soudu v Praze bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Tyto námitky mají ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Tím se uvedené námitky vymykají z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V takových případech jde o to, že skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění Městského soudu v Praze mají jasnou obsahovou vazbu na svědeckou výpověď poškozené B. S. Městský soud v Praze hodnotil tuto výpověď jednak v kontextu s tím, že zároveň zaznamenal protichůdnou výpověď obviněného v rámci jeho obhajoby, jednak v návaznosti na ostatní důkazy, jejichž obsah směřoval k ověření věrohodnosti tvrzení poškozené. Vady, které vytkl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010-I, Městský soud v Praze odstranil tím, že k hlavnímu líčení předvolal svědkyni N. S., která je nevlastní sestrou poškozené a která v přípravném řízení uvedla závažné okolnosti týkající se osobních vlastností poškozené a věrohodnosti jejích tvrzení. Svědkyně N. S. totiž označila poškozenou za osobu, která „lže celý život“, a údaje poškozené ohledně jednání obviněného označila za „výmysly“ a „hnusné lži“. Touto výpovědí svědkyně N. S. se soudy v předcházejících rozhodnutích vůbec nezabývaly, nijak ji nehodnotily a zcela ji pominuly. V novém hlavním líčení, ke kterému Městský soud v Praze předvolal svědkyni N. S., tato svědkyně odepřela výpověď, takže důkazem nakonec byl jen přečtený protokol o jejím výslechu z přípravného řízení. Po zhodnocení tohoto důkazu soudy došly k akceptovatelnému závěru, že usvědčující svědecká výpověď poškozené je s ním slučitelná, zvláště pak vzhledem k důkazům, které byť jen nepřímo vyznívají na podporu svědecké výpovědi poškozené. Lze jen dodat, že cílem předvolání a osobního výslechu svědkyně N. S. v hlavním líčení bylo ověřit, zda pro to, jak se v přípravném řízení vyjádřila o poškozené, má dostatečné důvody, v čem tyto důvody spočívají, zda se citované vyjádření svědkyně N. S. opírá o nějaké konkrétní poznatky se vztahem ke skutkovým okolnostem tvořícím podstatu obvinění apod. V těchto směrech však nové hlavní líčení nevedlo k žádným konkrétnějším zjištěním, neboť tu zůstal jen protokol o výslechu svědkyně N. S. z přípravného řízení. Výpověď svědkyně je poznamenána paušálností, nedostatkem konkrétnosti a tím pádem i nezpůsobilostí vyvrátit nebo alespoň s rozumnou mírou přesvědčivosti zpochybnit věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu je podstatné, že soudy zaznamenaly výpověď svědkyně N. S., zabývaly se jejím obsahem, konfrontovaly ji s dalšími důkazy směřujícími k ověření věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené a náležitě se s ní vypořádaly. Pokud soudy v rozhodnutích, která vzešla z nového projednání věci, založily svá skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozené, nelze jim to vytýkat. Skutková zjištění soudů v nových rozhodnutích jsou výsledkem komplexního zhodnocení všech důkazů. To se týká nejen jednání obviněného, ale i posttraumatické stresové poruchy u poškozené, včetně příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto následkem. Soudy své hodnotící úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlily, aniž se dopustily nějaké deformace důkazů nebo jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V tomto rámci soudy přiměřeně zdůvodnily i to, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů a proč považovaly navrhované důkazy za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec