ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.703.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 703/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2011 o dovolání obviněného Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 53 T 5/2007, byl obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem (správně zločinem) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky s tím, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010. Podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn další části obžaloby.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější změnu týkající se rozsahu činu i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v rámci svého soukromého podnikání provozovaného v době od 1. 1. 1996 nejméně do konce října 1997 v B. a jinde sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných pověřených osob sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních prostředků, na základě těchto smluv vybíral od uvedených osob finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčování třetím osobám, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i se zhodnocením, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami, takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které mu měly platit úroky rovněž mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami a převyšující i zhodnocení vkladů, k němuž se sám zavazoval, avšak řádně neprověřoval možnosti a schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze, a takto byl nejméně od 19. 1. 1997 srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům jejich vklady, neboť osoby, kterým zapůjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, a převzaté vklady používal převážně jen na vyplácení vkladů a provizí z předchozích závazků. Podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný takto v 216 případech specifikovaných ve výroku o vině způsobil vkladatelům nevrácením jejich vkladů škodu v celkové výši 54 950 141 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Odsuzující část rozsudku napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se rozsahu posuzovaného jednání, pokud bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. spojil s námitkami směřujícími proti výroku o trestu, do něhož podle jeho názoru nebyla dostatečně promítnuta okolnost, že od spáchání činu uplynula doba 14 let a že trestní řízení bylo vedeno po dobu 13 let. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly v posuzované věci poté, co jejich předcházející rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V tomto usnesení Nejvyšší soud vytkl, že soudy zahrnuly do odsuzujícího výroku i útoky, u kterých nebylo jasné, zda u nich bylo dáno úmyslné zavinění obviněného. V podstatě šlo o to, aby soudy stanovily dobu, od kdy lze považovat za nepochybné, že obviněný byl srozuměn s tím, že přijímané vklady nebude moci vracet, a aby do výroku o vině zahrnuly jen útoky spadající do této doby.
Nový výrok o vině, který je obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tomuto požadavku vyhovuje. Při novém projednání a rozhodnutí věci soudy konstatovaly, že v situaci, kdy byl srozuměn s neschopností vracet přijímané vklady, se obviněný ocitl nejpozději 19. 1. 1997. Proto Vrchní soud v Olomouci konstruoval odsuzující výrok o vině tak, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku považoval jen útoky spadající do doby od tohoto data.
Obviněný se v dovolání dožadoval toho, aby uvedené datum bylo posunuto do pozdější doby a aby tím byl zúžen okruh útoků zahrnutých do odsuzujícího výroku. To však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Soudy měly k závěru, který se obviněný snažil zpochybnit, odpovídající podklad ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, v obsahu příslušné pokladní knihy a ve výpovědích svědků, kteří měli přehled o hospodaření obviněného. Soudy hodnotily tyto důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž svůj hodnotící postup logicky vysvětlily v odůvodnění rozsudků. Ze zjištění soudů je jasné, že nejpozději od 19. 1. 1997 obviněný nedisponoval žádnými jinými prostředky, z nichž by byl schopen uspokojovat nároky dřívějších vkladatelů, než těmi prostředky, které přijímal od nových vkladatelů. Tím pádem nově přijímané vklady nemohly být vraceny, natož zhodnocovány. Slib jejich zhodnocení tak byl jen záminkou, pod níž obviněný dosahoval toho, že mu noví vkladatelé prostředky svěřovali. Obviněný se v této situaci ocitl proto, že mu dlužníci vysokých částek nevraceli půjčené prostředky, a v době nejpozději od 19. 1. 1997 mu byla tato situace bez pochybností zřejmá. Nejvyšší soud neměl žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do tohoto závěru soudů zasahoval.
Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba připomenout, že tímto dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. V tomto ustanovení je na zločin, jímž byl obviněný uznán vinným, stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let. Obviněnému byl s použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na čtyři roky, tedy ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo v posuzovaném případě aplikováno z důvodu, aby obviněnému byla kompenzována mimořádně dlouhá doba trestního řízení a aby byl vyjádřen také výrazný časový odstup od doby spáchání činu. Obě tato hlediska byla do stanovené výměry trestu odnětí svobody promítnuta přiměřeně. Nelze pominout, že obviněný spáchal zločin podvodu kvalifikovaný podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v rozsahu, který více než desetinásobně převýšil spodní hranici škody odůvodňující tuto kvalifikaci. Jestliže by ve věci bylo rozhodováno bez průtahů po spáchání činu, evidentně by přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody výrazně v horní polovině sazby. Porovná-li se s tím výměra trestu odnětí svobody stanovená pod dolní hranici sazby, lze konstatovat, že uloženým trestem bylo odpovídajícím způsobem vyjádřeno vše, k čemu bylo možné ve prospěch obviněného přihlížet. Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby na výroku o trestu cokoli změnil.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
7 Tdo 703/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2011 o dovolání obviněného Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2007 takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 53 T 5/2007, byl obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem (správně zločinem) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky s tím, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010. Podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn další části obžaloby.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější změnu týkající se rozsahu činu i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v rámci svého soukromého podnikání provozovaného v době od 1. 1. 1996 nejméně do konce října 1997 v B. a jinde sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných pověřených osob sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních prostředků, na základě těchto smluv vybíral od uvedených osob finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčování třetím osobám, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i se zhodnocením, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami, takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které mu měly platit úroky rovněž mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami a převyšující i zhodnocení vkladů, k němuž se sám zavazoval, avšak řádně neprověřoval možnosti a schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze, a takto byl nejméně od 19. 1. 1997 srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům jejich vklady, neboť osoby, kterým zapůjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, a převzaté vklady používal převážně jen na vyplácení vkladů a provizí z předchozích závazků. Podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný takto v 216 případech specifikovaných ve výroku o vině způsobil vkladatelům nevrácením jejich vkladů škodu v celkové výši 54 950 141 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Odsuzující část rozsudku napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se rozsahu posuzovaného jednání, pokud bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. spojil s námitkami směřujícími proti výroku o trestu, do něhož podle jeho názoru nebyla dostatečně promítnuta okolnost, že od spáchání činu uplynula doba 14 let a že trestní řízení bylo vedeno po dobu 13 let. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly v posuzované věci poté, co jejich předcházející rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V tomto usnesení Nejvyšší soud vytkl, že soudy zahrnuly do odsuzujícího výroku i útoky, u kterých nebylo jasné, zda u nich bylo dáno úmyslné zavinění obviněného. V podstatě šlo o to, aby soudy stanovily dobu, od kdy lze považovat za nepochybné, že obviněný byl srozuměn s tím, že přijímané vklady nebude moci vracet, a aby do výroku o vině zahrnuly jen útoky spadající do této doby.
Nový výrok o vině, který je obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tomuto požadavku vyhovuje. Při novém projednání a rozhodnutí věci soudy konstatovaly, že v situaci, kdy byl srozuměn s neschopností vracet přijímané vklady, se obviněný ocitl nejpozději 19. 1. 1997. Proto Vrchní soud v Olomouci konstruoval odsuzující výrok o vině tak, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku považoval jen útoky spadající do doby od tohoto data.
Obviněný se v dovolání dožadoval toho, aby uvedené datum bylo posunuto do pozdější doby a aby tím byl zúžen okruh útoků zahrnutých do odsuzujícího výroku. To však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Soudy měly k závěru, který se obviněný snažil zpochybnit, odpovídající podklad ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, v obsahu příslušné pokladní knihy a ve výpovědích svědků, kteří měli přehled o hospodaření obviněného. Soudy hodnotily tyto důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž svůj hodnotící postup logicky vysvětlily v odůvodnění rozsudků. Ze zjištění soudů je jasné, že nejpozději od 19. 1. 1997 obviněný nedisponoval žádnými jinými prostředky, z nichž by byl schopen uspokojovat nároky dřívějších vkladatelů, než těmi prostředky, které přijímal od nových vkladatelů. Tím pádem nově přijímané vklady nemohly být vraceny, natož zhodnocovány. Slib jejich zhodnocení tak byl jen záminkou, pod níž obviněný dosahoval toho, že mu noví vkladatelé prostředky svěřovali. Obviněný se v této situaci ocitl proto, že mu dlužníci vysokých částek nevraceli půjčené prostředky, a v době nejpozději od 19. 1. 1997 mu byla tato situace bez pochybností zřejmá. Nejvyšší soud neměl žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do tohoto závěru soudů zasahoval.
Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba připomenout, že tímto dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. V tomto ustanovení je na zločin, jímž byl obviněný uznán vinným, stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let. Obviněnému byl s použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na čtyři roky, tedy ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo v posuzovaném případě aplikováno z důvodu, aby obviněnému byla kompenzována mimořádně dlouhá doba trestního řízení a aby byl vyjádřen také výrazný časový odstup od doby spáchání činu. Obě tato hlediska byla do stanovené výměry trestu odnětí svobody promítnuta přiměřeně. Nelze pominout, že obviněný spáchal zločin podvodu kvalifikovaný podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v rozsahu, který více než desetinásobně převýšil spodní hranici škody odůvodňující tuto kvalifikaci. Jestliže by ve věci bylo rozhodováno bez průtahů po spáchání činu, evidentně by přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody výrazně v horní polovině sazby. Porovná-li se s tím výměra trestu odnětí svobody stanovená pod dolní hranici sazby, lze konstatovat, že uloženým trestem bylo odpovídajícím způsobem vyjádřeno vše, k čemu bylo možné ve prospěch obviněného přihlížet. Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby na výroku o trestu cokoli změnil.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
7 Tdo 703/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2011 o dovolání obviněného Ing. L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 5/2007 takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 53 T 5/2007, byl obviněný Ing. L. P. uznán vinným trestným činem (správně zločinem) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky s tím, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 73/2010. Podle §258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §58 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn další části obžaloby.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Olomouci skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější změnu týkající se rozsahu činu i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v rámci svého soukromého podnikání provozovaného v době od 1. 1. 1996 nejméně do konce října 1997 v B. a jinde sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných pověřených osob sepisoval se zájemci smlouvy o zhodnocení finančních prostředků, na základě těchto smluv vybíral od uvedených osob finanční prostředky, které měly být použity pro následné půjčování třetím osobám, přičemž se zavázal ve stanovených lhůtách vrátit vkladatelům jejich vklad i se zhodnocením, které mnohonásobně převyšovalo úroky poskytované bankami, takto získané prostředky půjčoval třetím osobám, které mu měly platit úroky rovněž mnohonásobně převyšující úroky požadované bankami a převyšující i zhodnocení vkladů, k němuž se sám zavazoval, avšak řádně neprověřoval možnosti a schopnosti svých dlužníků v termínech splatnosti vrátit půjčené peníze, a takto byl nejméně od 19. 1. 1997 srozuměn s tím, že nebude schopen dostát své povinnosti ve stanovených lhůtách vracet vkladatelům jejich vklady, neboť osoby, kterým zapůjčil peníze pocházející od vkladatelů, půjčky nevracely, a převzaté vklady používal převážně jen na vyplácení vkladů a provizí z předchozích závazků. Podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci obviněný takto v 216 případech specifikovaných ve výroku o vině způsobil vkladatelům nevrácením jejich vkladů škodu v celkové výši 54 950 141 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Odsuzující část rozsudku napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se rozsahu posuzovaného jednání, pokud bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. spojil s námitkami směřujícími proti výroku o trestu, do něhož podle jeho názoru nebyla dostatečně promítnuta okolnost, že od spáchání činu uplynula doba 14 let a že trestní řízení bylo vedeno po dobu 13 let. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly v posuzované věci poté, co jejich předcházející rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 279/2010-I, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V tomto usnesení Nejvyšší soud vytkl, že soudy zahrnuly do odsuzujícího výroku i útoky, u kterých nebylo jasné, zda u nich bylo dáno úmyslné zavinění obviněného. V podstatě šlo o to, aby soudy stanovily dobu, od kdy lze považovat za nepochybné, že obviněný byl srozuměn s tím, že přijímané vklady nebude moci vracet, a aby do výroku o vině zahrnuly jen útoky spadající do této doby.
Nový výrok o vině, který je obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tomuto požadavku vyhovuje. Při novém projednání a rozhodnutí věci soudy konstatovaly, že v situaci, kdy byl srozuměn s neschopností vracet přijímané vklady, se obviněný ocitl nejpozději 19. 1. 1997. Proto Vrchní soud v Olomouci konstruoval odsuzující výrok o vině tak, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku považoval jen útoky spadající do doby od tohoto data.
Obviněný se v dovolání dožadoval toho, aby uvedené datum bylo posunuto do pozdější doby a aby tím byl zúžen okruh útoků zahrnutých do odsuzujícího výroku. To však Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Soudy měly k závěru, který se obviněný snažil zpochybnit, odpovídající podklad ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky, v obsahu příslušné pokladní knihy a ve výpovědích svědků, kteří měli přehled o hospodaření obviněného. Soudy hodnotily tyto důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž svůj hodnotící postup logicky vysvětlily v odůvodnění rozsudků. Ze zjištění soudů je jasné, že nejpozději od 19. 1. 1997 obviněný nedisponoval žádnými jinými prostředky, z nichž by byl schopen uspokojovat nároky dřívějších vkladatelů, než těmi prostředky, které přijímal od nových vkladatelů. Tím pádem nově přijímané vklady nemohly být vraceny, natož zhodnocovány. Slib jejich zhodnocení tak byl jen záminkou, pod níž obviněný dosahoval toho, že mu noví vkladatelé prostředky svěřovali. Obviněný se v této situaci ocitl proto, že mu dlužníci vysokých částek nevraceli půjčené prostředky, a v době nejpozději od 19. 1. 1997 mu byla tato situace bez pochybností zřejmá. Nejvyšší soud neměl žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do tohoto závěru soudů zasahoval.
Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba připomenout, že tímto dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest odnětí svobody podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. V tomto ustanovení je na zločin, jímž byl obviněný uznán vinným, stanovena sazba odnětí svobody od pěti let do deseti let. Obviněnému byl s použitím ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na čtyři roky, tedy ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody bylo v posuzovaném případě aplikováno z důvodu, aby obviněnému byla kompenzována mimořádně dlouhá doba trestního řízení a aby byl vyjádřen také výrazný časový odstup od doby spáchání činu. Obě tato hlediska byla do stanovené výměry trestu odnětí svobody promítnuta přiměřeně. Nelze pominout, že obviněný spáchal zločin podvodu kvalifikovaný podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v rozsahu, který více než desetinásobně převýšil spodní hranici škody odůvodňující tuto kvalifikaci. Jestliže by ve věci bylo rozhodováno bez průtahů po spáchání činu, evidentně by přicházelo v úvahu uložení trestu odnětí svobody výrazně v horní polovině sazby. Porovná-li se s tím výměra trestu odnětí svobody stanovená pod dolní hranici sazby, lze konstatovat, že uloženým trestem bylo odpovídajícím způsobem vyjádřeno vše, k čemu bylo možné ve prospěch obviněného přihlížet. Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby na výroku o trestu cokoli změnil.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec