ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.72.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 72/2011-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné Ing. V. K. , které podala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 3 To 93/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2006, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 53 T 7/2006, byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, který spáchala jednáním uvedeným ve výroku o vině. Za tento trestný čin, a za sbíhající se trestné činy porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona, a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2007, č. j. 3 T 299/2006-506, byla odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody podle §250 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zákona v trvání 1 a ½ roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu.
Tímž rozsudkem byly obviněná Ing. V. K. , a také spoluobviněná JUDr. A. F. , podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěny obžaloby pro další skutek. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2, 3 tr. ř. bylo také rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obviněná Ing. V. K. do odsuzujícího výroku, a v její neprospěch státní zástupce proti výroku o trestu odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 3 To 93/2010, zamítnuta jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná Ing. V. K. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom, že v této trestní věci bylo proti ní vedeno nepřípustné trestní řízení podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť o skutku již bylo jednou pravomocně rozhodnuto. S odkazem na důvody obsažené v ústavní stížnosti ze dne 1. 7. 2009, a také ve vyjádření k odvolání státního zástupce, namítá ve stručnosti v dovolání, že nabyl právní moci zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2008 v této trestní věci, neboť podání označené jako odvolání krajského státního zastupitelství nemělo účinky odvolání. Neučinil toto odvolání totiž státní zástupce v souladu s trestním řádem, ale pouze pracovnice státního zastupitelství paní Č. Jedinou osobou oprávněnou podat odvolání je osoba státního zástupce, a jde-li o jím učiněné podání, mělo by také být státním zástupcem podepsáno. Byť se tento postup děje asi u 30 % státních zastupitelství, jde o zákonem nepodložený postup a nelze jej zhojit ani pokynem nejvyšší státní zástupkyně, ani výkladem, že ve smyslu §40 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá, že soudy nesprávně hodnotily právní otázky, zda věcné břemeno, na jehož základě užívala předmětné nemovitosti, díky zápisu do konkursní podstaty zaniklo, zda zápis těchto nemovitostí do konkursní podstaty byl v dané době zápisem oprávněným, a zda v případě oprávněnosti tohoto zápisu a zániku věcného břemene bylo následné její jednání kryto úmyslným zaviněním. Podrobně pak uvádí chronologický popis celé události s tím, že ke stejným skutkovým závěrům dospěly i oba soudy v této trestní věci. Obviněná má ale za to, že právní posouzení věci je v rozporu s konkursním právem, popisuje podrobně právní stav věci a rovněž podrobně rozebírá čtyři možné metody jak mohla správkyně konkursní podstaty docílit možnosti oprávněného zápisu nemovitostí do konkursní podstaty (neplatnost nebo neúčinnost kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1999, odstoupení od smlouvy, využití §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání – dále jen ZKV). Protože správkyně konkursní podstaty nevyužila jediného možného postupu podle §27 odst. 5 ZKV a nevyužila legální cestu k oprávněnému zápisu nemovitostí do konkursní podstaty, nemovitosti zapsala před 29. 11. 2002, aniž by jí právní situace v tuto chvíli k tomuto zápisu do konkursní podstaty opravňovala.
K oprávněnosti zápisu do konkursní podstaty tak podle obviněné došlo až 25. 8. 2003, kdy marně uplynula lhůta k podání vylučovací žaloby, a nastala nevyvratitelná právní fikce o tom, že nemovitosti jsou v konkursní podstatě zapsány oprávněně, až v tuto chvíli lze hovořit o nemovitostech patřících do konkursní podstaty, a až v tuto chvíli mohlo dojít k zániku věcného břemene podle §14 odst. 1 písm. j) ZKV, podle kterého zaniká věcné břemeno k věci patřící do konkursní podstaty, nikoliv zapsané do konkursní podstaty. Samotným zápisem předmětných nemovitostí do konkursní podstaty společnosti ROVYS, spol. s r. o., v likvidaci, tak podle obviněné nedošlo k zániku věcného břemene a oprávněně tak vybírala nájemné od nájemců až do 25. 8. 2003, kdy předmětné nemovitosti definitivně patřily do konkursní podstaty na základě dikce §19 odst. 2 ZKV.
Obviněná rovněž namítá, že se nikdo dosud nezabýval existencí nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 2000, byť ji soud I. stupně na str. 12 rozsudku výslovně zmiňuje, a kterou JUDr. A. F. jako majitelka předmětných nemovitostí dává obviněné celý nemovitý areál do pronájmu na dobu 50-ti let. Tato smlouva nebyla nikdy vypovězena ani zrušena, a proto i kdyby došlo k zániku věcného břemene podle §14 odst. 3 ZKV, mohla správkyně konkursní podstaty tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou delší než 3 měsíce. Nicméně tak neučinila, a proto i kdyby zaniklo věcné břemeno, existoval podle obviněné jiný právní titul na základě kterého měla právo vybírat nájemné, a to od svých podnájemníků.
Obviněná poukázala také na to, že k jednání došlo v roce 2002, tedy teprve 2 roky po zavedení institutu zániku věcných břemen do zákona, a tento institut nebyl soudní praxí nikterak vyložen. Sama není právničkou, v roce 2001 a 2002 s činností konkursní správkyně teprve začínala, vyhledala odbornou právní pomoc JUDr. A. F. , která ji jednoznačně řekla, že se bude bránit proti zápisu do konkursní podstaty a postup správkyně konkursní podstaty, že je neoprávněný. Proto obviněná poukázala také na ustanovení §19 tr. zákona (pozn. správně zákoníku) o právním omylu, když z její strany nejde o neznalost zákona, ale o možnost jeho dvojího výkladu ohledně okamžiku zániku věcného břemene, a to buď samotným zápisem do konkurzní podstaty, nebo jak tvrdí obhajoba, až 25. 8. 2003. Protože byla přesvědčena, že jedná v souladu se zákonem, když v prosinci 2002 a v lednu až březnu 2003 vybírala nájemné, a toto přesvědčení bylo opřeno o výklad zákona učiněný právníkem, nemůže být její jednání kryto úmyslným zaviněním.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil jak napadené usnesení vrchního soudu, tak i rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, aby ji nově projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání k námitce obviněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že státní zástupci jsou při výkonu funkce v rámci téhož úřadu vzájemně zastupitelní, a ve vztahu k institucím ležícím mimo státní zastupitelství je pro relevantnost rozhodnutí určující jeho opatření kulatým razítkem příslušeného státního zastupitelství. Proto považuje odvolání za řádně podané a namítaný zprošťující rozsudek nenabyl právní moci.
K námitkám ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněná sice poskytuje obsáhlý rozbor možných řešení situace z hlediska práva konkursního, a v úvahu přicházejících postupů správkyně konkursní podstaty, zcela však pomíjí skutečnost, že byla vyrozuměna o zápisu nemovitostí do konkursní podstaty a také vyzvána, aby nájemné z těchto nemovitostí ve svůj prospěch nevybírala. I v této části proto státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Nejvyšší soud poté co zjistil, že dovolání bylo obviněnou podáno řádně a včas, a v něm uvedené námitky odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí, ale dovolání neshledal důvodným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněná zakládá na námitce, že zprošťující rozsudek soudu I. stupně ze dne 12. 8. 2008 nabyl právní moci, neboť odvolání státního zástupce proti tomuto zprošťujícímu rozsudku nemělo účinky odvolání. Tento závěr obviněná dovozuje z toho, že odvolání nebylo podepsáno státním zástupcem.
Podle §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. je státní zástupce osobou oprávněnou napadnout rozsudek odvoláním a podle §247 odst. 1 tr. ř. tak může učinit i v neprospěch obviněného.
Protože ustanovení §249 tr. ř., upravujícího náležitosti obsahu odvolání, neuvádí nic ohledně podpisu odvolání, platí i pro tento řádný opravný prostředek obecné náležitosti podání upravené v ustanovení §59 odst. 4 tr. ř.
Podle §59 odst. 4 tr. ř. „pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje a musí být podepsáno a datováno. Nesplňuje-li tyto požadavky, orgán činný v trestním řízení ho vrátí podateli, je-li znám, k doplnění s příslušným poučením, jak nedostatky odstranit. Současně stanoví lhůtu k jejich odstranění. Není-li podatel znám anebo nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se dále nepřihlíží, to neplatí … (mj.) pro podání, jehož obsahem je opravný prostředek, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti. Z opravného prostředku však vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí“.
Z pohledu citovaného ustanovení zákona je zřejmé, že předmětné odvolání vyhovuje těmto podmínkám, když je datováno dnem 22. 10. 2008, je opatřeno spisovou značkou krajského státního zastupitelství (2 KZV 5/2004), označením tohoto orgánu, jménem příslušné státní zástupkyně a otiskem kulatého razítka státního zastupitelství se státním znakem. Z opravného prostředku je tak patrno, kdo jej činí, a také které rozhodnutí napadá a splňuje i další náležitosti podle §249 tr. ř.
Z hlediska formy právního úkonu je třeba zmínit také ustanovení §40 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Podle §40 odst. 4 cit. zákona je písemná forma zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.
Rovněž občanský zákoník tak u právních úkonů striktně nevyžaduje pro jejich platnost podpis jednající osoby, je-li to obvyklé připouští nahrazení podpisu mechanickými prostředky, a stejně jako trestní řád klade důraz na to, aby byl zřejmý obsah právního úkonu a určení osoby, která jej učinila.
V daném případě je z předmětného odvolání (č. l. 2245 též 2689 tr. spisu) zřejmé, že se jedná o listinu krajského státního zastupitelství a odvolání podává konkrétní státní zástupkyně v něm uvedená. Je tak zřejmý obsah právního úkonu i osoba, která jej učinila. Je-li pak v odvolání za jménem státní zástupkyně uvedena místo podpisu zkratka „v. r.“, a dále doložka „Za správnost“ se jménem a podpisem zaměstnance státního zastupitelství, je tento postup v souladu s (na základě zákonného zmocnění vydaným) pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 7/2004 (kancelářský řád státního zastupitelství) a jeho ustanovením §158 odst. 3. Na toto ustanovení ostatně obviněnou odkázal i Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1726/09, když obviněná ze stejných důvodů uváděných nyní v dovolání, podala ústavní stížnost, která byla jako nepřípustná odmítnuta.
Nejvyšší soud proto neshledal ve věci naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a ztotožnil se s důvody, které odvolací soud ke shodné námitce uvedl již ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 3 To 4/2010.
V rámci dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je z hlediska právního posouzení významná námitka obviněné, že k oprávněnosti zápisu do konkursní podstaty došlo až 25. 8. 2003, kdy podle §19 odst. 2 ZKV nastala nevyvratitelná právní fikce o oprávněnosti zápisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty, a až v tuto chvíli lze hovořit také o tom, že došlo k zániku věcného břemene podle §14 odst. 1 písm. j) ZKV. Samotným zápisem předmětných nemovitostí do konkursní podstaty tak podle obviněné nedošlo k zániku věcného břemene a až do 25. 8. 2003 oprávněně vybírala od nájemců nájemné.
Soud I. stupně rozhodný okamžik od kterého již obviněná nebyla oprávněna vybírat nájemné, určil dnem 29. 11. 2002, kdy se prokazatelně od správkyně konkursní podstaty dozvěděla o prohlášení konkursu (22. 10. 2002) a o tom, že dne 26. 11. 2002 správkyně zapsala do soupisu konkursní podstaty všechny předmětné nemovitosti. Až do dne 29. 11. 2002 tak obviněná ze subjektivního hlediska oprávněně inkasovala peníze od podnájemníků a vykonávala svá práva ze smlouvy o nájmu z 31. 5. 2000 a ze smlouvy o zřízení věcného břemene z 22. 12. 2000. Od tohoto data ale byla s předmětnými nemovitostmi, a s užitkem z nich, oprávněna nakládat výlučně správkyně konkursní podstaty (str. 35 a 38 rozsudku).
Odvolací soud za rozhodující považoval ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV, podle kterého oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce, a také poukázal na ustanovení §14 odst. 1 písm. j) ZKV, týkajícího se zániku věcných břemen zatěžujících majetek patřící do podstaty. Zdůraznil přitom, že z dopisu správkyně konkursní podstaty bylo obviněné jasně zřejmé, že se rozhodla využít ustanovení §14 odst. 1 písm. j) ZKV a v souladu s názorem státního zástupce ve vyjádření k odvolání uvedl, že u majetku zapsaného do konkursní podstaty platí presumpce správnosti vyplývající z §18 odst. 3 ZKV, a jedinou právní možností, kterou lze tuto presumpci vyvrátit, je podání vylučovací žaloby.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožnil. Namítá-li obviněná v této souvislosti, že podle §14 odst. 1 písm. j) ZKV zaniká věcné břemeno k věci patřící do podstaty a nikoliv zapsané do podstaty, z čehož dovozuje, že k zániku věcného břemene došlo až 25. 8. 2003, kdy předmětné nemovitosti definitivně patřily do podstaty na základě dikce §19 odst. 2 ZKV, Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil.
Podle §14 odst. 1 písm. a) ZKV (ve znění v době činu) mj. prohlášením konkurzu oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.
Podle §14 odst. 1 písm. j) ZKV prohlášením konkursu zanikají věcná břemena zatěžující majetek patřící do podstaty, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po jeho podání.
Obviněná v dovolání uznává, že věcné břemeno vzniklo v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu a také, že toto věcné břemeno vzniklo za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu citovaného ustanovení §14 odst. 1 písm. j) ZKV. Podstata jejich dovolacích námitek spočívá v tvrzení, že ve smyslu §14 odst. 1 písm. j) ZKV zaniklo věcné břemeno, a tedy i její oprávnění vybírat nájemné od podnájemníků předmětných nemovitostí, nikoliv dnem oznámení zápisu předmětných nemovitostí do podstaty (tj. 29. 11. 2002), ale až dnem 25. 8. 2003, kdy marně uplynula 30-denní lhůta JUDr. A. F. k podání vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV.
Podle §19 odst. 1 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.
Uvedené ustanovení zjevně řeší pouze případy majetku o němž jsou pochybnosti o tom, zda byl zapsán do podstaty důvodně, resp. zda skutečně „náleží do podstaty“. Již z této skutečnosti vyplývá závěr, že věc je zapsána do podstaty a tedy patří do ní, a je tomu tak až do okamžiku, kdy postupem podle §19 odst. 3 ZKV není na základě vylučovací žaloby rozhodnuto o vyloučení sporného majetku ze soupisu podstaty. V daném případě tak rozhodnuto nebylo, protože ve stanovené lhůtě vylučovací žaloba podána nebyla. Za této situace je námitka obviněné ohledně oprávněnosti zápisu do podstaty bez významu, když podle §19 odst. 2 ZKV (věta druhá) v případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně, tj. bez ohledu na původní pochybnosti. Tato nevyvratitelná zákonná domněnka tak jen potvrdila správnost postupu konkursní správkyně, že předmětné nemovitosti zapsala do soupisu důvodně, protože „patří“ do podstaty /viz dikce §14 odst. 1 písm. j) ZKV/. To také vyplývá z ustanovení §18 odst. 3 ZKV, jak správně uvedl odvolací soud, a podle kterého „jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu , může s ní nakládat pouze správce …“. Oprávnění správce nakládat s majetkem zapsaným do soupisu je přitom podle §19 odst. 3 ZKV, do uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby (resp. do pravomocného skončení řízení o ní), omezeno pouze tím, že jej nesmí zpeněžit ani s ním jinak nakládat, ledaže by tím odvracel hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby. V případě nemovitosti by vznik škody na majetku znamenalo mj. i právě nevybírání nájemného. To ostatně Nejvyšší soud uvedl např. již v rozsudku ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod č. 27/2003, sešit č. 3), když konstatoval, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze sepisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (např. ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
Správce konkursní podstaty přitom nemusí ale může vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu, což jednoznačně vyplývá z ustanovení §14 odst. 3 ZKV („je oprávněn“) a od sepsání takovéhoto majetku do soupisu majetku je nájemce sepsané věci povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty (viz např. usnesení NS ČR sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, ze dne 28. 1. 2010 ).
Nejvyšší soud přitom nepřisvědčil ani námitce obviněné, že jednala v právním omylu ohledně výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. j) ZKV, ve vztahu k okamžiku zániku věcných břemen buď samotným zápisem do konkursní podstaty, nebo až nastolením právní fikce podle §19 odst. 2 ZKV. Podle obviněné je v tomto směru možný dvojí výklad zákona, sama není právničkou a řídila se odbornou právní pomocí JUDr. A. F. , která v té době vystupovala jako advokátka a jednoznačně ji řekla, že se bude bránit proti zápisu do konkursní podstaty.
V tomto směru Nejvyšší soud plně odkazuje na důvody, které k shodné námitce právního omylu obviněné uvedl již odvolací soud na str. 8 – 9 dovoláním napadeného usnesení, s kterými se ztotožnil. Ustanovení §14 odst. 1 písm. j), §18 odst. 3 a §19 ZKV přitom podle názoru Nejvyššího soudu mají zcela jednoznačný výklad, tak jak jej také soudy provedly v tomto řízení. Odlišný výklad prezentovaný obviněnou se tak, i vzhledem k okolnostem uvedeným k námitce právního omylu odvolacím soudem, jeví spíš jako výklad zcela účelový a nezpůsobilý zpochybnit ani závěr soudů o existenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou.
K námitce obviněné, že se dosud nikdo nezabýval existencí nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 2000, z které dovozuje jiný právní titul k vybírání nájemného od podnájemníků, Nejvyšší soud uvádí, že podle čl. III. této nájemní smlouvy byla obviněná jako nájemce skutečně oprávněna uzavírat podnájemní smlouvy na předmětných nemovitostech (č. l. 2022 tr. spisu). Obviněná ale nebyla uznána vinnou tím, že by vybírala resp. inkasovala nájemné od podnájemníků bez právního titulu. Ze skutkové věty přímo vyplývá, že tak činila na základě (jí v dovolání zmiňované) smlouvy o nájmu předmětných nemovitostí ze dne 31. 5. 2000 a také na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 22. 12. 2000. Podstata jejího jednání spočívá v tom, že tak činila i v době od 29. 11. 2002 do 31. 5. 2003, ač k tomu již od 29. 11. 2002 nebyla oprávněna, což svým podnájemníkům zamlčela. Proto také správně soud I. stupně na str. 38 rozsudku uvedl, že obviněná v tomto období získala částku 95.090,57 Kč, ačkoliv s předmětnými nemovitostmi a užitkem z nich již byla oprávněna nakládat výlučně správkyně konkursní podstaty. Tento závěr vyplývá z ustanovení §18 odst. 3 ZKV, a v podrobnostech lze odkázat na to, co již bylo výše k tomuto zákonnému ustanovení uvedeno.
Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněné nedůvodnými a dovolání zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné. V souladu s ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš