ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.725.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 725/2011-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 16. června 2011 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v v Brně ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 141/2010, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 T 141/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 T 141/2010, byla trestní věc obviněného R. M. podle §222 odst. 1 tr. ř. postoupena Magistrátu města Brna, odboru dopravy, s tím, že se nejedná o trestný čin a žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Obviněný R. M. byl v této věci obžalován z toho, že ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, v čemž byl spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce napadl toto usnesení stížností. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost státního zástupce jako nedůvodnou.
Nejvyšší státní zástupce napadl toto usnesení dovoláním, které podal v neprospěch obviněného R. M. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) a l) tr. ř. V dovolání uvedl, že stížnostní soud ve svém rozhodnutí deklaroval, že se mu jako správné jeví spíše odsuzující rozhodnutí, aniž by učinil jakýkoliv právní rozbor věci, a jednalo se o právní posouzení skutkových okolností. Při právním hodnocení skutku však nelze akceptovat žádnou zásadu volného posouzení či právní libovůle, jak tvrdí ve svém rozhodnutí Krajský soud v Brně. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že stížnostní soud svými závěry v rozhodnutí o stížnosti státního zástupce rezignoval na úlohu soudu druhého stupně jako garanta zákonnosti rozhodování nižších soudů a popřel smysl stížnosti proti meritorním rozhodnutí soudu. Podle nejvyššího státního zástupce soudy obou stupňů ignorovaly skutečnosti vyplývající z výpovědi obviněného ze dne 18. 8. 2010, z nichž vyplývá, že obviněný předcházející večer konzumoval několik dvanáctistupňových piv. V kontextu těchto i dalších zjištění (zjištěná hladina alkoholu 1,34 promile v dechu v 7:45 hod, chování obviněného popsané policisty, nezvládání řízení vozidla, nekoordinovaná chůze) je závěr soudu prvního stupně, že míra ovlivnění alkoholem neodpovídá stavu vylučujícím způsobilost, v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozhodnutí Městského soudu v Brně tak vykazuje vadu zakládající důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce dodal, že při hodnocení znaku „stav vylučující způsobilost“ nelze vycházet z izolovaného výsledku dechové zkoušky a zpochybnění její vypovídací hodnoty, ale je zapotřebí brát v úvahu všechna další skutková zjištění, především vnější příznaky nezpůsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla, které pozorovali zakročující policisté v době činu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce tato zjištění svědčí o tom, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle nejvyššího státního zástupce postup soudu odporuje běžné soudní praxi, která vychází ze závěrů vyjádřených v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky např. sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, 3 Tdo 80/2009, 3 Tdo 750/2010 a v dalších rozhodnutích. Navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, rozhodl stížnostní soud vadně. Namítané vady naplňují proto dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010, a rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 T 141/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné, a to ze všech uplatněných dovolacích důvodů. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu nemůže změnit.
Přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, přičemž s ohledem na poznatky lékařské vědy platí, že žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že trestní stíhání řidiče motorového vozidla obviněného z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. (nyní podle §274 odst. 1 trestního zákoníku) není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně zjistit (tj. odběrem a vyšetřením krve) přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost dovodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/2009). Výše uvedené zásady je nutno aplikovat i na posuzovaný případ.
Při posuzování, zda byl naplněn tento znak, musí soud vycházet ze všech okolností, z nichž lze dovodit, zda byl obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Z dosud provedeného dokazování přitom vyplývá, že obviněný řídil motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů, přičemž byl z důvodu nekoordinované jízdy vozidla zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, která u obviněného zjistila silný zápach alkoholu z jeho úst i z vozidla, zarudlé bělmo očí a jeho nervozitu. Následně u něj provedla dechovou zkoušku, kterou bylo zjištěno nejméně 1,34 promile alkoholu v dechu. Všechna tato zjištění nasvědčují tomu, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že postupem soudů nižších stupňů byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Podle §147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti němuž může stěžovatel podat stížnost, a b) řízení předcházející napadenému usnesení. Přezkumná povinnost podle tohoto ustanovení trestního řádu vychází z tzv. omezeného revizního principu. Revizní princip je charakterizován tím, že nadřízený orgán, který přezkoumává napadené rozhodnutí, je povinen přezkoumat z podnětu opravného prostředku všechny výroky rozhodnutí, proti němuž byl podán řádný opravný prostředek, ať již byly výslovně napadeny či nikoliv a stejně tak musí přezkoumat řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, které bylo napadeno opravným prostředkem. Při rozhodování o stížnosti podle §147 tr. ř. je revizní princip užší a je omezen osobou stěžovatele a věcí, které se stížnost týká a dále zákazem reformationis in peius podle §150 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu je rozšířen principem beneficia cohaesionis (§150 odst. 2 tr. ř.) Přezkoumání správnosti všech výroků rozhodnutí znamená přezkoumání jejich zákonnosti a odůvodněnosti. Zjištění, zda napadené usnesení vyhovuje požadavku zákonnosti, znamená jeho přezkoumání po právní stránce. Odůvodněnost se týká otázek skutkových. Správné zjištění skutkových okolností je základní podmínkou správnosti právního posouzení (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář I. díl, 4. vydání Praha: C. H. Beck 2002, str. 871).
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná. Z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010, je zjevné, že ani odůvodnění usnesení neodpovídá zákonným požadavkům stanoveným v §134 odst. 2 tr. ř. a §138 tr. ř. Stížnostní soud zcela rozporuplně odůvodnil zamítavý výrok usnesení, když uvedl: „byť se krajský soud v mnohém se státním zástupcem ztotožňuje, musela být stížnost zamítnuta“. Z kontextu vyplývá, že stížnostní soud se ztotožnil s podstatnou námitkou státního zástupce v tom, že nebyl dán zákonný důvod pro postoupení věci Magistrátu města Brna, odboru dopravy proto, že soud prvního stupně nesprávně posoudil znak skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a to „stav vylučující způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky“. Jestliže se stížnostní soud ztotožnil s uvedenou základní námitkou státního zástupce, bylo jeho povinností postupovat podle §149 odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení zrušit a buď rozhodnout ve věci nebo uložit soudu prvního stupně, aby po zrušení napadeného usnesení o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud v Brně však místo toho podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítl jako nedůvodnou. Přes obecně známou a uznávanou zásadu iura novit curia dovolacímu soudu nezbývá než připomenout, že stížnost není důvodná tehdy, jestliže po jejím přezkoumání nadřízeným orgánem byly všechny výroky napadeného usnesení shledány bez vad a vadami netrpěl ani procesní postup, který předcházel napadenému usnesení.
Z výše uvedených hledisek proto vadné usnesení stížnostního soudu nese znaky tzv. překvapivého rozhodnutí a znaky svévole v rozhodování soudu ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že soud prvního stupně použil nesprávně ve výroku rozhodnutí ustanovení §222 odst. 1 tr. ř., které se netýká postoupení věci jinému orgánu, Krajský soud v Brně ani toto pochybení nezjistil, a to přesto, že na ně výslovně upozornil státní zástupce ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 T 141/2010.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě a tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byly dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 5 To 528/2010, i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 9 T 141/2010. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda obviněný R. M. naplnil zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně je při novém projednání a rozhodnutí věci podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v tomto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek