ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.779.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 779/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 501/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 39/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 24 T 39/2010, byl obviněný D. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovny.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 501/2010, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci a skutkové zjištění nalézacího soudu je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Namítá, že soudy opřely svá skutková zjištění pouze o výpověď poškozeného a znalecký posudek MUDr. Miloše Sokola. Nevypořádaly se s výpovědí svědkyně M. H. a přesvědčivě neodůvodnily, proč ji považovaly za nevěrohodnou. Dále uvádí, že podle znaleckého posudku MUDr. Miloše Sokola zjištěná zranění mohla být způsobena jeho útokem, ale také i jinak, např. pádem. Podle obviněného je rozhodující výpověď znalce, že by poškozený se způsobeným zraněním nebyl schopen bez cizí pomoci vstát ze země a přemístit se do místnosti, kde byl nalezen svědky J. K. a L. D. Při nemožnosti pohybu poškozeného po údajném útoku je zřejmé, že muselo ke skutku dojít jinak a za jiných okolností. Obviněný následně v dovolání popisuje rozpory uvedené ve výpovědi poškozeného. Soudy neprovedly opakovaný výslech poškozeného a nevyhověly jeho dalším důkazním návrhům, což mělo podle něj dopad na objasnění věci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že veškeré námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože jsou zaměřeny nikoliv proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, na základě kterého soud dospěl ke skutkovým zjištěním a také proti úplnosti dokazování. Obviněný svým vlastním hodnocením důkazů, a také s poukazem na jím navržené, ale soudem neprovedené důkazy, prosazuje svoji verzi průběhu celé události s tím, že poškozeného fyzicky nenapadl a nezpůsobil mu předmětná zranění. Toho si je ostatně vědom, a právě proto namítá ve věci existenci tzv. extrémního rozporu.
Jediným důvodem mimořádného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů může být pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by pak bylo nesprávné i právní posouzení skutku. Nejvyšší soud přistupuje k tomuto zásahu pouze ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. V daném případě ale dovolací soud takovýto rozpor neshledal, protože skutek uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně vyplývá z provedených důkazů bez důvodných pochybností. Obviněný v rámci extrémního nesouladu poukazuje na skutečnosti, které podle něj vyplynuly ze znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Miloše Sokola, že k poraněním mohlo dojít při pádu na tvrdou podložku a při těchto zraněních by poškozený nemohl vstát ze země a přemístit se do jiné místnosti, ve které byl nalezen zasahujícími policisty. Ve znaleckém posudku a také ve výpovědi u hlavního líčení znalec sice uvedl, že zranění mohla být způsobena také pádem, ale jednalo se pouze o část zranění. Ve znaleckém posudku je pak uvedeno, že výpověď poškozeného o vzniku poranění je věrohodná, když v souhrnu způsobená zranění odpovídala způsobu útoku obviněného. Z výpovědi znalce, ve které uvedl, že pokud by došlo k pádu na chodník, by poškozený již nevstal a nebyl by schopen odejít domů, byla právě vyvrácena verze obviněného, že k předmětným zraněním došlo při pádu na chodník. Je mnohem pravděpodobnější verze, že se poškozený po útoku obviněného doplazil na krátkou vzdálenost do jiné místnosti a svépomocí se dostal na židli, kde byl následně nalezen policisty, jako tvrzení obviněného, že došlo k pádu na chodník, což právě znalec označil za zcela nepravděpodobné, aby se poškozený z chodníku při daných zraněních dostal do místnosti, kde byl nalezen. Navíc by pádem na chodník vznikly oděrky, popř. tržné rány, což u poškozeného nebylo zjištěno.
Obviněný v dovolání poukazuje také na výpovědi zasahujících policistů, z kterých podle něj vyplynulo, že spolu s poškozeným byly na místě přítomny jiné osoby a na místě byly stopy po zápase. S tímto tvrzením se nelze ztotožnit, jak správně uvedl odvolací soud, a proto Nejvyšší soud odkazuje na str. 3, 4 odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, kde se m. j. uvádí, že v úředním záznamu (č. l. 80 spisu), který sepsali právě tito policisté, je uvedeno, že před, během a po napadení nebyla přítomna žádná další osoba. Z výpovědi těchto policistů u hlavního líčení bylo zřejmé, že si již průběh daného zákroku podrobně nepamatují, když výslech probíhal 10 měsíců od události, přičemž obdobné zákroky provádějí i několikrát za týden. Jejich výpovědí nebyl zpochybněn skutkový děj tak jak ho vylíčil poškozený, přičemž z nich ale nebylo možné v podrobnostech vycházet, když bylo zjevné, že si nevzpomínají na celkový průběh zásahu, což i sami ve výpovědích opakovaně uvedli.
Nelze také přisvědčit výhradě dovolatele, že nalézací soud neodůvodnil, proč shledal výpověď svědkyně M. H. jako nevěrohodnou, když opak je pravdou. Na str. 8, 9 odůvodnění jeho rozhodnutí je uvedeno, že tato výpověď stojí osamoceně a je v přímém rozporu se zjištěnou skutečností natolik závažným způsobem, že tato svědkyně mohla být pravděpodobně domluvena s obviněným. Nalézací soud pak podrobně uvádí skutečnosti, kterými byla vyvrácena tato výpověď, a tedy na základě čeho se jednalo o výpověď účelovou a nevěrohodnou. Ostatně se touto výpovědí zabýval také odvolací soud, který rovněž na str. 3 in fine odůvodnění rozhodnutí potvrdil závěr nalézacího soudu o nevěrohodnosti dané výpovědi.
Soudy obou stupňů řádně popsaly, na základě čeho je obviněný usvědčován ze spáchaní trestné činnosti a rovněž své úvahy dostatečně odůvodnily. Dospěly k správným skutkovým zjištěním, která mají oporu v řádně provedených důkazech a následně tato skutková zjištění správně právně kvalifikovaly. Námitky uváděné v dovolání byly předmětem přezkumu již u soudů nižších stupňů, které jim věnovaly náležitou pozornost a patřičně se s nimi vypořádaly, a proto lze v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Extrémní rozpor, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně, nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s hodnocením a rozsahem důkazů, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud proto nezjistil mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními žádný, natož pak extrémní rozpor, který by mohl zpochybnit správnost popisu skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Protože námitky obviněného neodpovídaly pro svoji výlučně skutkovou povahu uplatněnému důvodu dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš