ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.847.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 847/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 13 To 19/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 27/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 14 T 27/2010, byla obviněná I. K. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a podle §248 odst. 2 tr. zákona byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Odvolání obviněné a státní zástupkyně proti rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 13 To 19/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukazuje na rozpory ve výpovědích a uvádí, že z nich vyplynulo, že evidence tržeb a manipulace s nimi nemohly dávat bezchybný přehled o tom, jaká tržba a kdy byla odvedena, když zápisy v sešitě se mnohdy dělaly zpětně. Závěr nalézacího soudu, že nemohlo dojít k odcizení předmětné tržby a dokladů, aniž by o tom věděla, nemá podle ní oporu v provedených důkazech. K tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která vyžaduje pro určení viny na základě nepřímých důkazů, aby tyto tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou soustavu, což v daném případě nenastalo, když nepřímé důkazy nevylučovaly, že pachatelem mohla být i jiná osoba. Také odvolacímu soudu vytýká, že se dostal do rozporu s vlastními závěry, kdy při prvním řízení o odvolání uvedl, že z provedených důkazů lze dovodit, že peníze se neztratily na prodejně, nýbrž cestou do banky. Pak ale podle obviněné nelze spolehlivě zjistit, kdo z pracovníků prodejny, včetně ní, kdy a který den tržbu do banky nesl a z toho, že „včas na ztrátu nepřišla“ nelze dovodit, že si tržby skutečně přisvojila. Rovněž vytýká soudům, že se nezabývaly motivem jejího jednání, který u ní není dán. Dále v dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kterou poukazuje na zásadu presumpce neviny, z které rovněž vyplývá zásada in dubio pro reo, kdy při pochybnostech, jež nelze odstranit provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Nakonec v dovolání vyslovuje pochybnosti o tom, zda došlo k přisvojení cizí věci, když nepřímé důkazy netvořily takový řetěz, který by vedl k prokázaní tohoto znaku. Pokud by se tedy jednalo pouze o nedůslednost kontroly z její strany, následek, který nastal, jí nelze přičítat. Jednalo by se o následek způsobený z nedbalosti, který by bylo nutno posuzovat jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 nového trestního zákoníku , kterého znaky by ale obviněná rovněž svým jednáním nenaplnila.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla odložení výkonu výroku o náhradě škody.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřilo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky uváděné v dovolání neodpovídají výše uvedeným požadavkům, když zjevně nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Vlastním hodnocením výpovědí svědků dovolatelka nabízí svojí verzi skutkového děje, že se jednání nedopustila a předmětné tržby mohly být odcizeny kterýmkoliv pracovníkem prodejny, přičemž až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění by mělo dojít k jinému právnímu posouzení. Tímto zcela vybočila z mezí uplatněného dovolacího důvodu, protože námitky proti hodnocení důkazů soudy, a následné proti skutkovým zjištěním, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatelka namítala postup soudů v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Pokud jde o údajné porušení této zásady, nelze to považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo "in dubio pro reo" vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení a tato námitka také nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Primárně je nutno říct, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů soudu I. a II. stupně. Obviněná je usvědčována ze spáchání trestného činu mj. výpověďmi svědkyň K. a N., z kterých vyplynulo, že doklady o odevzdání peněz do banky byly předávány právě obviněné, která na základě těchto dokladů a výčetek pokladny činila záznamy do sešitu, zpracovala měsíční výkazy zasílané vedení společnosti a správnost dokladů pečlivě kontrolovala, což ostatně sama uváděla ve výpovědi. Její tvrzení, že k odcizení mohlo dojít kýmkoliv ze zaměstnanců je pak vyvráceno právě skutečností, že sama kontrolovala pohyb peněz a nepochybně by na ztrátu dokladů a tržby za určitý den při zpracovaní záznamů a výkazů přišla, přičemž by uvedenou situaci řešila. Namísto toho ubezpečovala účtárnu, že peníze byly odvedeny a že se na to podívá. Následně pak neučinila žádné kroky pro objasnění ztráty peněz, pouze po upozornění účtárnou o chybějících tržbách utvrzovala účtárnu o tom, že peníze byly odeslány a doklady se najdou. Na základě výše uvedeného a dalších navazujících nepřímých důkazů byl nepochybný závěr o vině obviněné, přičemž se Nejvyšší soud neztotožnil s jejím tvrzením, že tyto nepřímé důkazy nejsou dostatečným podkladem pro určení viny, zvlášť když bylo z výpovědí zjištěno, jak pečlivě kontrolovala pohyb peněz, pokud je měl na starosti někdo jiný. Jediný, kdo v tomhle směru nebyl kontrolován, byla právě obviněná. Nejvyšší soud proto neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které správně dospěly k závěru o vině, podrobně odůvodnily své závěry a dospěly k správným skutkovým zjištěním, které následně správně právně kvalifikovaly.
Námitku, že důkazy nebylo prokázáno přisvojení si peněz, a tedy naplnění jednoho ze znaků trestného činu zpronevěry, jakožto obecně hmotně právní námitku, nebylo možno hodnotit jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, když byla založena pouze na výše uvedených výhradách, které byly zaměřeny výlučně proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
7 Tdo 847/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. července 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 13 To 19/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 14 T 27/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 14 T 27/2010, byla obviněná I. K. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a podle §248 odst. 2 tr. zákona byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Odvolání obviněné a státní zástupkyně proti rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 13 To 19/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukazuje na rozpory ve výpovědích a uvádí, že z nich vyplynulo, že evidence tržeb a manipulace s nimi nemohly dávat bezchybný přehled o tom, jaká tržba a kdy byla odvedena, když zápisy v sešitě se mnohdy dělaly zpětně. Závěr nalézacího soudu, že nemohlo dojít k odcizení předmětné tržby a dokladů, aniž by o tom věděla, nemá podle ní oporu v provedených důkazech. K tomu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která vyžaduje pro určení viny na základě nepřímých důkazů, aby tyto tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou soustavu, což v daném případě nenastalo, když nepřímé důkazy nevylučovaly, že pachatelem mohla být i jiná osoba. Také odvolacímu soudu vytýká, že se dostal do rozporu s vlastními závěry, kdy při prvním řízení o odvolání uvedl, že z provedených důkazů lze dovodit, že peníze se neztratily na prodejně, nýbrž cestou do banky. Pak ale podle obviněné nelze spolehlivě zjistit, kdo z pracovníků prodejny, včetně ní, kdy a který den tržbu do banky nesl a z toho, že „včas na ztrátu nepřišla“ nelze dovodit, že si tržby skutečně přisvojila. Rovněž vytýká soudům, že se nezabývaly motivem jejího jednání, který u ní není dán. Dále v dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, kterou poukazuje na zásadu presumpce neviny, z které rovněž vyplývá zásada in dubio pro reo, kdy při pochybnostech, jež nelze odstranit provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Nakonec v dovolání vyslovuje pochybnosti o tom, zda došlo k přisvojení cizí věci, když nepřímé důkazy netvořily takový řetěz, který by vedl k prokázaní tohoto znaku. Pokud by se tedy jednalo pouze o nedůslednost kontroly z její strany, následek, který nastal, jí nelze přičítat. Jednalo by se o následek způsobený z nedbalosti, který by bylo nutno posuzovat jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 nového trestního zákoníku , kterého znaky by ale obviněná rovněž svým jednáním nenaplnila.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla odložení výkonu výroku o náhradě škody.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřilo.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky uváděné v dovolání neodpovídají výše uvedeným požadavkům, když zjevně nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Vlastním hodnocením výpovědí svědků dovolatelka nabízí svojí verzi skutkového děje, že se jednání nedopustila a předmětné tržby mohly být odcizeny kterýmkoliv pracovníkem prodejny, přičemž až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění by mělo dojít k jinému právnímu posouzení. Tímto zcela vybočila z mezí uplatněného dovolacího důvodu, protože námitky proti hodnocení důkazů soudy, a následné proti skutkovým zjištěním, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatelka namítala postup soudů v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Pokud jde o údajné porušení této zásady, nelze to považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo "in dubio pro reo" vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení a tato námitka také nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud neshledal v daném případě namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Primárně je nutno říct, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů soudu I. a II. stupně. Obviněná je usvědčována ze spáchání trestného činu mj. výpověďmi svědkyň K. a N., z kterých vyplynulo, že doklady o odevzdání peněz do banky byly předávány právě obviněné, která na základě těchto dokladů a výčetek pokladny činila záznamy do sešitu, zpracovala měsíční výkazy zasílané vedení společnosti a správnost dokladů pečlivě kontrolovala, což ostatně sama uváděla ve výpovědi. Její tvrzení, že k odcizení mohlo dojít kýmkoliv ze zaměstnanců je pak vyvráceno právě skutečností, že sama kontrolovala pohyb peněz a nepochybně by na ztrátu dokladů a tržby za určitý den při zpracovaní záznamů a výkazů přišla, přičemž by uvedenou situaci řešila. Namísto toho ubezpečovala účtárnu, že peníze byly odvedeny a že se na to podívá. Následně pak neučinila žádné kroky pro objasnění ztráty peněz, pouze po upozornění účtárnou o chybějících tržbách utvrzovala účtárnu o tom, že peníze byly odeslány a doklady se najdou. Na základě výše uvedeného a dalších navazujících nepřímých důkazů byl nepochybný závěr o vině obviněné, přičemž se Nejvyšší soud neztotožnil s jejím tvrzením, že tyto nepřímé důkazy nejsou dostatečným podkladem pro určení viny, zvlášť když bylo z výpovědí zjištěno, jak pečlivě kontrolovala pohyb peněz, pokud je měl na starosti někdo jiný. Jediný, kdo v tomhle směru nebyl kontrolován, byla právě obviněná. Nejvyšší soud proto neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které správně dospěly k závěru o vině, podrobně odůvodnily své závěry a dospěly k správným skutkovým zjištěním, které následně správně právně kvalifikovaly.
Námitku, že důkazy nebylo prokázáno přisvojení si peněz, a tedy naplnění jednoho ze znaků trestného činu zpronevěry, jakožto obecně hmotně právní námitku, nebylo možno hodnotit jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, když byla založena pouze na výše uvedených výhradách, které byly zaměřeny výlučně proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš