ECLI:CZ:NS:2011:7.TZ.102.2011.1
sp. zn. 7 Tz 102/2011-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 23. 11. 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ľ. Š., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-12, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-12,
byl porušen zákon
v ustanovení §14 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného Ľ. Š.
Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-13.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-12, byl podle §14 odst. l písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, ve výroku o uložení trestu odnětí svobody na 32 měsíců, jakož i rozhodnutí obsahově navazující. Toto usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 25. 6. 1992.
Poté býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci ihned provedl hlavní líčení, v němž rozsudkem ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-13, podle §24 odst. l písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) upustil od potrestání obviněného Ľ. Š., a to při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. l písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.), jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60. Také rozsudek, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného, nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 25. 6. 1992.
Ministr spravedlnosti podal dne 4. 11. 2011 ve prospěch obviněného Ľ. Š. stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 1992, č. j. 1 Rtv 28/92-12. Namítl, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud z podnětu jeho návrhu na soudní rehabilitaci zrušil jen výrok o trestu a pokud nezrušil výrok o vině. Poukázal na to, že výroku o vině bránila překážka věci rozhodnuté, kterou zakládalo odsouzení obviněného ve věci býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 26. 11. 1953, sp. zn. T 96/53. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §270 odst. l písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.), aby zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. l písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) se obviněný dopustil podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci skutkem, který spočíval v tom, že obviněný dne 3. 11. 1960 u vojenského útvaru 3266 O. po zapsání do jmenného seznamu vojáků u útvaru odmítl převzít vojenský stejnokroj, ustrojit se, konat vojenskou základní službu a složit vojenskou přísahu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.
Téhož trestného činu se obviněný předtím dopustil podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 skutkem, který spočíval v tom, že obviněný dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v B. po nástupu vojenské základní služby odmítl si obléci vojenský stejnokroj, složit vojenskou přísahu a konat vojenskou službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení (Svědek Jehovův).
V obou případech je z rozsudků býv. vojenských soudů zřejmé, že náboženské přesvědčení obviněného bylo reálným důvodem jeho trvalého a neměnného odmítavého postoje k výkonu vojenské služby. Již prvním odmítnutím vojenské služby, ke kterému došlo dne 29. 10. 1953, dal obviněný jasně najevo, že vojenskou službu nehodlá vykonávat natrvalo, vůbec a jednou provždy. Za tohoto stavu byl záporný vztah obviněného k výkonu vojenské služby a k plnění povinností, které byly jejím obsahem, postižen odsouzením, ke kterému došlo rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47. Opakované odsouzení obviněného, ke kterému došlo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, bylo v rozporu se zásadou „ne bis in idem", která je obecně uznávána v právních řádech demokratických právních států (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/96, a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, jak na ně odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona). Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci správně měl trestní stíhání obviněného zastavit podle §166 odst. l písm. c) tr. ř. (zákon č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb.), tj. z důvodu, že dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem. Na těchto závěrech nic nemění okolnost, že rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 4 Tz 80/2005. Zákonnost rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, jímž byl obviněný uznán vinným, je třeba posuzovat podle stavu, kdy byl tento rozsudek vyhlášen, a proto měl být tento rozsudek v rehabilitačním řízení z podnětu návrhu obviněného zrušen v celém rozsahu.
Pro to, aby rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, byl zrušen v celém rozsahu, však byl i další důvod. Obviněný odmítl konat vojenskou službu evidentně z důvodu svého náboženského přesvědčení. Jednání obviněného spočívalo v reálně projeveném osobním rozhodnutí, které bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Za tohoto stavu obviněný svým jednáním jen uplatňoval právo na svobodu vyznání a náboženskou víru, které mu zaručovalo ustanovení čl. 32 odst. l tehdejší Ústavy (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Toto právo však bylo v dalších ustanoveních tehdejší Ústavy významně omezeno, zejména v čl. 32 odst. 2, jímž bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Další omezení představovalo ustanovení čl. 37 odst. 2, podle něhož občané byli povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948. Účelu soudní rehabilitace tudíž odpovídalo zrušení odsuzujícího rozsudku v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině. Podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) účelem zákona o soudní rehabilitaci je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Pokud by býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci náležitě uvážil, co je účelem zákona o soudní rehabilitaci a v jakém vztahu k ustanovení §1 odst. 1, 2 tohoto zákona bylo odsouzení obviněného již z hlediska výroku o vině, pak musel dojít k závěru, že je namístě zrušit odsuzující rozsudek ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, v celém rozsahu (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/2002).
Je tedy zřejmé, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v napadeném usnesení nesprávně vymezil rozsah rehabilitace obviněného Ľ. Š., pokud ji vztáhl jen na výrok o trestu a nezahrnul do ní výrok o vině. Tím býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci porušil ustanovení §14 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného. Pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci při rozhodování v rehabilitačním řízení nespočívalo primárně v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v ustanoveních upravujících zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, ani v porušení ustanovení §270 odst. l písm. b) tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb.) o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti, nýbrž v porušení ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož měl být rozsudek ze dne 7. 12. 1960, sp. zn. T 75/60, zrušen zcela, tj. ve výroku o vině i ve výroku o trestu, a nikoli jen zčásti, tj. ve výroku o trestu.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného Ľ. Š., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, zejména rozsudek, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného, a podle §270 odst. l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci (jako nástupnickému soudu po býv. Vojenském obvodovém soudu v Olomouci), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Olomouci znovu provede rehabilitační řízení, jehož podkladem je návrh obviněného ze dne 22. 5. 1992, s tím, že se bude řídit právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec