ECLI:CZ:NS:2011:7.TZ.73.2011.1
sp. zn. 7 Tz 73/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v neveřejném zasedání o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného S. T. proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 4 T 112/2010, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Dne 16. 8. 2011 podal ve prospěch obviněného ministr spravedlnosti ČR u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 4 T 112/2010. S odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., čl. 10 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) namítá, že okresní soud uvedeným trestním příkazem rozhodl o totožném skutku, za který byl obviněný již postižen ve správním řízení rozhodnutím odboru dopravních a správních činností, ze dne 7. 6. 2010, č. j. MCH/39620/1064/2010/ODaSČ, které nabylo právní moci téhož dne. Postup orgánů činných v trestním řízení tak považuje ministr spravedlnosti za nesprávný, když neakceptovatelným způsobem rozdělily jednání obviněného na dva samostatné skutky, které byly následně posouzeny v rámci různých řízení. V daném případě ale bylo možno akceptovat toliko signalizaci přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 4 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích (dále jen ZOP) tedy, že obviněný řídil vozidlo, ačkoliv neměl platný posudek o zdravotní způsobilosti.
Dále ministr spravedlnosti namítá, že i když přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku tvoří samostatnou skutkovou podstatu, jsou skutkové okolnosti v trestním příkaze nedostatečně popsány. Rozhodnutí správního orgánu sice v popisu jednání postrádá údaj o tom, že obviněný po dopravní nehodě z místa ujel, aniž by poskytl potřebnou pomoc zraněnému, ale viní jej mj. z přestupku podle §22 odst. 1 písm. j) ZOP, kterého se dopustí ten, kdo při dopravní nehodě, při které byla způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí pouze hmotná škoda 100.000,- Kč a nižší, nebo při které došlo k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace, neprodleně nezastaví vozidlo a neprokáže totožnost navzájem včetně sdělení údajů o vozidle, nebo odmítne sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo nedovoleně opustí místo dopravní nehody nebo se neprodleně nevrátí na místo dopravní nehody po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo po ohlášení dopravní nehody. Podle ministra spravedlnosti tak správní orgán pravomocně postihl obviněného z přestupku, který zahrnuje i jednání řidiče po dopravní nehodě.
S poukazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě uvedl ministr spravedlnosti, že ve vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo nestanoví překážku „ne bis in idem“, se otvírá prostor k přímé vnitrostátní aplikaci tohoto ustanovení Úmluvy, přičemž ve smyslu tohoto ustanovení měl také delikt, o kterém správní orgán rozhodl v přestupkovém řízení, „trestní charakter“. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1478/2009 a 3 Tdo 1053/2010, z kterých tento právní závěr vyplývá. Ministr spravedlnosti je proto toho názoru, že trestní stíhání obviněného mělo být zastaveno podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ve spojení s ustanovením §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a z důvodů uvedených v ustanoveních §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR podle §275 odst. 4 věty druhé tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Dále podle §268 odst. 2 tr. ř. aby vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §314c odst. 1 písm. a) a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby pak zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §271 odst. 1 nebo §270 odst. 1 tr. ř.
II.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž mohl přihlížet jen k těm případným vadám jiných výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, které by mohly mít vliv na správnost výroku, proti kterému byla stížnost pro porušení zákona podána. Podle §267 odst. 4 tr. ř. je pak Nejvyšší soud oprávněn přezkoumat i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, jen tehdy, podá-li ministr spravedlnosti důvodně stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině, a to bez ohledu na to, zda byla i proti těmto výrokům podána stížnost pro porušení zákona.
Ministrem spravedlnosti namítané porušené ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek – přestupek a trestný čin –přestupek, které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) ZOP, a ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku „ne bis in idem“ nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jak to také ministr spravedlnosti uvádí ve stížnosti pro porušení zákona.
Tyto obecné závěry uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1478/2009, na které také ministr spravedlnosti odkazuje ve stížnosti pro porušení zákona, přičemž Nejvyšší soud také poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu (dále jen ESLP) k této problematice, kterou tento soud sám označil za vnitřně rozpornou v rozhodnutí jeho velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, ve věci Zolotukhin proti Rusku (číslo stížnosti 14939/03, viz Přehled rozsudků ESLP, roč. XII, č. 2/2009, str. 103 – 112). Ve vztahu k otázce, zda delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné, uvedl velký senát ESLP tři základní linie judikatury :
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku „idem“ považuje totožnost skutku,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku , za rozhodné kritérium považuje rovněž „totožnost skutku“, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů, a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade důraz na „podstatné prvky“ obou trestných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup v tom, že upřednostňuje, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Velký senát ESLP uvedl, že třetí přístup se postupem času prosadil v judikatuře soudu jako dominantní, přičemž na podporu tohoto tvrzení ocitoval řadu rozhodnutí z poslední doby. Následně konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury soudu ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku.
Dále velký senát ESLP uvedl, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení přípustnosti trestního stíhání z hlediska zásady „ne bis in idem“, je tak posouzení, zda jde či nejde o stejný skutek, který je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, a jehož podstatou je jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je významný z hlediska trestního práva hmotného.
Ministr spravedlnosti v daném případě nezpochybňuje správnost postihu obviněného za přestupek podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 4 ZOP za to, že řídil vozidlo, ačkoliv neměl platný posudek o zdravotní způsobilosti. Porušení zásady „ne bis in idem“ ale shledává v tom, že pokud byl obviněný odsouzen napadeným trestním příkazem za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, a ač předchozí rozhodnutí správního orgánu v popisu jednání obviněného neobsahuje údaj o tom, že ujel z místa dopravní nehody, aniž by zraněnému poskytl potřebnou pomoc, jeho postih za přestupek podle §22 odst. 1 písm. j) ZOP v sobě zahrnuje i jednání řidiče po dopravní nehodě. V souvislosti s tímto přestupkem přitom správní orgán klade obviněnému za vinu porušení pravidla silničního provozu uvedeného v §47 odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ( dále jen ZPPK ).
S touto námitkou se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Totožnost skutku je zachována:
- je-li úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku;
- je-li úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání;
- jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné v podstatných okolnostech, jimiž jsou zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace.
Nejvyšší soud zjistil, že podle rozhodnutí odboru dopravních a správních činností Magistrátu města Chomutov ze dne 7. 6. 2010, č. j. MMCH/39620/1064/2010/ODaSČ, které nabylo právní moci téhož dne, se obviněný S. T. dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. j) a l) a §22 odst. 1 písm. e) bod 4 ZOP tím, že
„dne 22. 2. 2010 v 18.35 hod. na silnici II. třídy v katastru obce P. způsobil dopravní nehodu při řízení motorového vozidla zn. Mazda, při níž v místě dopravní nehody označené výstražným světlem modré barvy majáků služebního vozidla policie nezvládl řízení a pravým předním blatníkem spolu s pravým vnějším zpětným zrcátkem narazil do levé ruky stojícího policisty mimo vozovku na pravé krajnici. Při nehodě došlo k lehkému zranění chodce. Kromě toho řídil vozidlo bez posudku o zdravotní způsobilosti. Událostí vznikla hmotná škoda na vozidle zn. Mazda.“
Tím porušil ustanovení §4 písm. a), b), §47 odst. 4 písm. a), b), c) a §87 odst. 3 ZPPK. Podle §11 odst. 1 písm. b), c) ZOP, v návaznosti na ustanovení §22 odst. 7 ZOP byla obviněnému za to uložena pokuta v částce 5.000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
Stížností pro porušení zákona napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 4 T 112/2010, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2010, byl obviněný S. T. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
„ dne 22. 2. 2010 kolem 18.35 hod. na silnici č. II/251 v katastru obce P., okr. Chomutov, řídil ve směru z obce H. na obec P. osobní vozidlo zn. Mazda 323, ačkoli měl po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 1,19 g/kg alkoholu v krvi, kdy se v tomto stavu plně nevěnoval řízení, a v důsledku toho při projíždění místem, kde byla policejním orgánem šetřena dopravní nehoda, narazil pravým zpětným zrcátkem do příslušníka Policie ČR prap. Václava Sovy, kterému tak způsobil otevřenou tržnou ránu zevní hrany malíku levé ruky s dobou léčení do 3. 3. 2010, načež z místa nehody ujel, aniž by poškozenému poskytl nějakou pomoc.“
Za tyto přečiny byl odsouzen podle §151 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků.
Z uvedené citace skutků z rozhodnutí správního orgánu a napadeného trestního příkazu je zřejmé, že byť se jedná o stejný případ jednání obviněného dne 22. 2. 2010 kolem 18.35 hod., a o řízení stejného motorového vozidla, kterým pravým předním zrcátkem narazil na stejném místě do příslušníka Policie ČR, neobsahuje skutek ve správním rozhodnutí žádnou zmínku o tom, že obviněný řídil vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů s 1,19 g/kg alkoholu v krvi. Tato skutečnost je naopak uvedena ve skutku napadeného trestního příkazu, kterým byl obviněný uznán vinným za toto jednání přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto rozsahu ministr spravedlnosti nic neuvádí a nenamítá ohledně tohoto jednání porušení zásady „ne bis in idem“. Jen na doplnění lze uvést, že ESLP porušení této zásady a čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy shledal ve věci, kde byl pachatel odsouzen pouze za zabití cyklisty z nedbalosti při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, když tato okolnost (pozn. řízení pod vlivem alkoholu) nebyla kvalifikována pro nízkou hladinu alkoholu v krvi pachatele. Ten pak byl za to následně správním orgánem postižen za přestupek řízení vozidla pod vlivem alkoholu (věc Gradinger versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995). ESLP ale tento postup odmítl, a v této věci považoval za rozhodující, že trestní i správní rozhodnutí se vztahují ke stejnému jednání, tj. k řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Tak tomu ostatně bylo i v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 1053/2010, na které rovněž ministr spravedlnosti odkázal ve stížnosti pro porušení zákona a kde Nejvyšší soud shledal totožnost skutků spočívající ve shodném jednání pachatele.
Ve vztahu k odsouzení obviněného napadeným trestním příkazem také za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona sám uvádí, že rozhodnutí správního orgánu v popisu jednání postrádá údaj o tom, že obviněný po dopravní nehodě z místa ujel, aniž by poskytl potřebnou pomoc zraněnému. Tyto skutkové okolnosti, tj. že obviněný „z místa nehody ujel, aniž by poškozenému poskytl nějakou pomoc“, jsou naopak obsaženy v popisu skutku v napadeném trestním příkazu. Jak již bylo obecně výše uvedeno v souvislosti s podmínkami, za kterých je zachována totožnost skutku při alespoň částečné shodě jednání nebo následku, nemůže být tato částečná shoda dána i pouze obecně v jakýchkoliv okolnostech jednání pachatele, ale musí být shoda v podstatných okolnostech charakterizujících jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace. Z hlediska právní kvalifikace podle §151 tr. zákoníku, jehož podstatným znakem skutkové podstaty je mj., že řidič „neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc“, je tak skutkové zjištění uvedené v trestním příkazu „aniž by poškozenému poskytl nějakou pomoc“. Není-li toto jednání uvedeno v popisu skutku rozhodnutí správního orgánu, nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k závěru o totožnosti skutku. Navíc správní rozhodnutí neobsahuje v popisu skutku ani zmínku o tom, že obviněný z místa dopravní nehody ujel, z čehož by ale stejně nebylo možno neposkytnutí pomoci nepřímo dovozovat, protože k ujetí řidiče může dojít až poté, co potřebnou pomoc zraněné osobě poskytne.
Nelze přitom za této situace dovozovat totožnost skutku ze znění skutkové podstaty přestupku podle §22 odst. 1 písm. j) ZOP, jak to činí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Rozhodující je totiž popis skutku v předmětném rozhodnutí a nikoliv jeho právní kvalifikace. Zásadně platí, že určité skutkové okolnosti naplňují konkrétní znaky dané skutkové podstaty a nikoliv opačně. Rovněž ESLP ve svém již zmíněném rozhodnutí ze dne 10. 2. 2009 (Zolotukhin versus Rusko) uvedl, že popis skutkového stavu v obou řízeních je základem pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci skutku.
V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 78/2011, kde v odůvodnění uvedl, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. d) ZOP, jehož se obviněný dopustil porušením §5 odst. 1 písm. f) ZPPK tím, že se jako řidič motorového vozidla na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, nebrání jeho trestnímu stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák., jestliže bylo zjištěno, že řídil motorové vozidlo skutečně pod vlivem alkoholu. S ohledem na odlišnost posuzovaných jednání, jakož i jejich následků, v takovém případě nejde o porušení zákazu „ne bis in idem“.
Nejvyšší soud proto na základě uvedených důvodů zjistil, že obviněný nebyl v trestním řízení odsouzen napadeným trestním příkazem za stejné jednání, za které by již byl předtím postižen ve správním řízení, protože skutky, o kterých bylo rozhodnuto v předmětných dvou řízeních, nejsou totožné. Ve věci tak nedošlo k porušení zákazu „ne bis in idem“ a k namítanému porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto byla stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona výhradně proti výroku o vině, čímž vymezil rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Protože stížnost pro porušení zákona nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §267 odst. 4 tr. ř. nepřezkoumával další výroky napadeného rozhodnutí, které mají v napadeném výroku o vině svůj podklad, protože rozsah jeho přezkumné činnosti je limitován tím, jak jej ministr spravedlnosti vymezil v podané stížnosti pro porušení zákona. V souladu s ustanovením §274 tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš