ECLI:CZ:NS:2011:7.TZ.90.2011.1
sp. zn. 7 Tz 90/2011-22
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 v Brně, v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jindřicha Urbánka, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. F. proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 3 T 205/2010, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 3 T 205/2010,
b y l p o r u š e n z á k o n
ve prospěch obviněného P. F. v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 3 T 205/2010, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto zákonného ustanovení byl odsouzen, s přihlédnutím k ustanovení §314e odst. 2 tr. ř., k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému také uloženo řádně platit běžné výživné a dle svých sil a možností splácet dlužné výživné. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 22. 12. 2010.
Proti citovanému pravomocnému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky dne 3. 10. 2011 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Uvedl, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku, a §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného. Poukázal na rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 10 C 8/2009, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2010, a kterým byl obviněný zavázán k povinnosti platit výživné manželky. Následně ale bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 10 C 9/2009, který nabyl právní moci dne 12. 5. 2010, rozhodnuto o rozvodu manželství obviněného a M. F., a rozvodem manželství tak ve smyslu ustanovení §91 zákona o rodině zanikla vyživovací povinnost mezi manžely. Tento rozsudek o rozvodu manželství, který má zásadní vliv na určení délky dlužného období, a tím i na trestnost jednání obviněného, okresní soud zcela pominul. Z dikce ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmé, že neplacení výživného musí být po dobu delší než čtyři měsíce a povinný tedy v určeném termínu nezaplatí výživné nejméně pětkrát. Dlužné období počalo dnem 1. 2. 2010, kdy byl obviněný povinen zaplatit tehdejší manželce první výživné, a skončilo dnem právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství, tj. dnem 12. 5. 2001 (správně 2010). V daném případě se tedy nestalo, že by obviněný nejméně pětkrát nezaplatil dlužné výživné, přičemž zanedbání povinné výživy je omisivním trestným činem, který je dokonán marným uplynutím lhůty pro splnění dané povinnosti, a dokončen je až posledním dnem toho měsíce, za který se má výživné platit.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních §196 odst. 2 tr. zákoníku, a §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby pak toto rozhodnutí zrušil, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. aby pak okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání uvedl, že se lze se stížností pro porušení zákona ztotožnit částečně, a to v tom, že dané období skončilo rozvodem manželství. Vyživovací povinnost mezi manžely ale vzniká uzavřením manželství a trvá po celou dobu trvání manželství. Ke spáchání daného trestného činu tak nepochybně došlo, ale navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, když byla podána pouze ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený trestní příkaz i předcházející řízení, a dospěl k následujícím zjištěním.
Podle §196 odst. 2 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 3 T 205/2010, uznán vinným uvedeným přečinem, když v době od 1. 2. 2010 do 13. 7. 2010 úmyslně neplnil vyživovací povinnost na svou bývalou manželku M. F., jak mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 10 C 8/2009, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2010, ve výši 1.000,- Kč měsíčně, vždy k 1. dni každého měsíce, kdy za uvedené období jí dluží částku 6.000,- Kč, a v uvedeném období byl sankčně vyřazen z evidence úřadu práce, nikde si práci nesháněl, neevidoval se opět v evidenci úřadu práce a nečinil nic proto, aby stanovené výživné mohl hradit.
Jak již bylo uvedeno, trestní příkaz nabyl právní moci dne 22. 12. 2010, když byl obviněnému řádně doručen a obviněný proti němu nepodal odpor. I když trestní příkaz ve smyslu ustanovení §314f odst. 1 tr. ř. neobsahuje odůvodnění, je z tzv. skutkové věty zřejmé, že soud I. stupně založil běh lhůty, po kterou obviněný neplnil vyživovací povinnost vůči své manželce, na právní moci rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 10 C 8/2009, kterým mu bylo uloženo platit na výživné manželky 1.000,- Kč měsíčně, se splatností vždy ke každému prvému dni v měsíci předem.
Konec období páchání trestné činnosti byl v trestním příkazu stanoven dnem 13. 7. 2010, od kdy byl obviněný opět evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
Námitce ministra spravedlnosti lze přisvědčit, pokud poukazuje na výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Olomouci, kterým bylo ke dni 12. 5. 2010 pravomocně rozvedeno manželství obviněného s M. F. (roz. M.), a kdy zánikem manželství zanikla ve smyslu ustanovení §91 zák. č. 90/1964 Sb. (zákon o rodině) také vyživovací povinnost mezi manžely. Po zániku manželství obviněného rozvodem, tak zanikla i jeho povinnost platit na výživném manželce částku 1.000,- Kč měsíčně, jak mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 10 C 8/2009, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2010.
Již státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Šumperku, při stanovení konce doby neplnění dané vyživovací povinnosti, zcela pominula uvedený pravomocný rozsudek o rozvodu manželství, ač tento byl součástí trestního spisu sp. zn. 3 T 205/2010, a také v návrhu na potrestání již uváděla, že jde o „bývalou manželku“. Stejně nedůsledně pak postupoval i samosoudce Okresního soudu v Šumperku, když zcela nekriticky převzal popis skutku z návrhu na potrestání, včetně vadného vymezení konce doby neplnění vyživovací povinnosti a vydal trestní příkaz napadený stížností pro porušení zákona. V podstatě o dva měsíce tak byla doba neplnění vyživovací povinnosti obviněným nesprávně prodloužena, když neskončila dne 13. 7. 2010, od kdy byl opět v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, ale již dne 12. 5. 2010, kdy bylo pravomocně rozvedeno jeho manželství s oprávněnou M. F.
Nejvyšší soud ale přesto nepřisvědčil názoru ministra spravedlnosti, že byl ve věci porušen zákon v neprospěch obviněného, protože (jak je namítáno) za dané situace obviněný nemohl neplnit svoji vyživovací povinnost vůči manželce po dobu delší než čtyři měsíce, jak vyžaduje ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku. Vyživovací povinnost mezi manžely totiž nevzniká dnem právní moci rozsudku o určení výše výživného a povinnosti jednoho z manželů k jeho placení. Zásadně vzniká vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely uzavřením manželství a předpokládá se, že je také řádně plněna. Neplní-li jeden z manželů tuto svoji zákonnou povinnost, může se druhý z manželů domáhat žalobou u soudu, aby vyživovací povinnost v určité výši stanovil soud, který tak může učinit i zpětně, protože tato povinnost ještě předtím plněna nebyla, a toto neplnění vyživovací povinnosti mezi manžely je vlastně důvodem podání takové žaloby. Pro počátek doby neplnění vyživovací povinnosti je tak rozhodující doba, od kdy skutečně nebyla tato povinnost plněna ve smyslu ustanovení trestního zákona, resp. zákoníku.
V daném případě je ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno pouze na zánik vyživovací povinnosti obviněného vůči jeho manželce okamžikem právní moci rozsudku o rozvodu manželství, ale při posuzování počátku této povinnosti je tvrzeno, že „dlužné období počalo dnem 1. 2. 2010, kdy byl obviněný povinen zaplatit tehdejší manželce první výživné“. To je ale v přímém rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 10 C 8/2009, který nabyl právní moci sice dnem 29. 1. 2010, a rovněž stanovil, že běžné výživné je splatné vždy ke každému prvému dni v měsíci předem. Zejména ale tento rozsudek také současně stanovil, že „žalovaný je povinen platit žalobkyni na výživné manželky částku 1.000,- Kč měsíčně s účinností od 2. 9. 2009“, přičemž dále upravoval způsob zaplacení nedoplatku běžného výživného za dobu předcházející rozsudku, a to ode dne podání žaloby o výživné manželky soudu. Je proto zjevné, že obviněný neplnil vyživovací povinnost vůči své manželce nikoliv od 1. 2. 2010, jak je uvedeno v napadeném trestním příkazu, ale nejméně již od 2. 9. 2009. Z hlediska trestnosti jednání je pak tato doba, s ohledem na subjektivní stránku přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, významná od 13. 9. 2009, kdy byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Počátek období páchání trestné činnosti tak byl obviněnému v trestním příkazu stanoven v podstatě o čtyři a půl měsíce později, než odpovídalo skutečnosti, a celková doba neplacení výživného až do rozvodu manželství, resp. celková doba páchání trestné činnosti, byla nejméně 8 měsíců. Ze samotného rozsudku o výživném manželky lze přitom dovodit možnou dobu neplnění této vyživovací povinnosti obviněným dokonce již od dubna 2009, když již od této doby žili a hospodařili jako manželé odděleně a obviněný své manželce nijak nepřispíval.
Je tak zjevné, že napadeným trestním příkazem byl sice nesprávně stanoven konec doby páchání trestné činnosti o dva měsíce po zániku vyživovací povinnosti v důsledku rozvodu manželství, ale současně byl počátek této doby stanoven nesprávně nejméně o čtyři a půl měsíce později, než odpovídalo skutečnosti.
Proto výrazným zkrácením doby neplnění vyživovací povinnosti obviněným o nejméně čtyři a půl měsíce, ve vztahu k čemuž je její nesprávné prodloužení o dva měsíce nevýznamné, došlo napadeným usnesením k porušení zákona ve prospěch obviněného. Při správném skutkovém zjištění měla být celková doba neplacení výživného nikoliv pouze pět a půl měsíce, jak je uvedeno v napadeném trestním příkazu, ale nejméně osm měsíců, což téměř dvojnásobně převyšuje dobu neplnění vyživovací povinnosti uvedenou v ustanovení §196 odst. 2 tr. zákoníku o přečinu zanedbání povinné výživy, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným trestním příkazem. Nejvyšší soud proto pouze podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože soud nezjistil skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí, a proto ani nehodnotil důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Pouze na tento výrok, který nemá vliv na právní moc napadeného trestního příkazu, se Nejvyšší soud omezil s ohledem na ustanovení §269 odst. 2 tr. ř., podle kterého lze napadené rozhodnutí zrušit pouze byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš