ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1053.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1053/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 k dovolání obviněného D. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2010, takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného D. N. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný D. N. b e r e d o v a z b y z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010, uznal obviněného D. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1) v přesně nezjištěném období, nejpozději však od 24. 6. 2008 až do 6. 12. 2009, na různých místech, mj. v zahradní chatce rodičů, nacházející se v H., dále v bytě A. K. v H., na ul. D., a konečně i ve svém bytě v H., na ul. D., opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využívajíc nízkého věku dcery své družky, nezletilé a její neznalosti a nevědomosti v oblasti sexuality, která tak nemohla rozpoznat nebezpečnost jednání obžalovaného D. N. vůči své osobě, a následně za situace, když již využíval jejího strachu, mimo jiné násobeného fyzickými a verbálními útoky vůči své družce M. K. i vůči nezletilé, a svého autoritativního postavení v rodině, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, s nezletilou proti její vůli, využívajíc svého autoritativního postavení, fyzické převahy a především strachu nezletilé z fyzického útoku vůči ní samotné i její matce, praktikoval rozličné sexuální aktivity, především anální pohlavní styk, masturbaci jejího obnaženého přirození, dále ji přiměl k felaci svého přirození, přičemž přitom ejakuloval na různé části obnaženého těla nezletilé a z tohoto svého počínání si taktéž v přesně nezjištěných případech pořizoval i obrazový záznam, ze kterého je patrný odpor nezletilé i její pláč, přičemž v důsledku takovéhoto opakovaného a dlouhotrvajícího jednání obžalovaného došlo u jmenované k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vycházející z takto získaných psychotraumatických sexuálních zážitků a současně tímto svým jednáním v průběhu celého období vystavil nezletilou, vědom si jejího nízkého věku, jakož i negativního dopadu předčasně nabývaných sexuálních zkušeností, nebezpečí ohrožení jejího dalšího harmonického vývoje zejména v oblasti sociosexuální adaptace, vzhledem k charakteru svého jednání i dosud nevyzrálé a nedospělé osobnosti poškozené,
2) dne 6. 12. 2009 v přesně nezjištěné době od 18:45 hod. ve společně obývaném bytě v 7. poschodí na ul. D. v H., když M. K., obžalovanému vyčítala jeho jednání vůči její dceři, z téhož dne, poté, co se dověděla, že nezletilé, v době, kdy s ní byl sám doma, zasunul proti její vůli do konečníku prsty,a sdělila mu, že to, co udělal dceři, oznámí na policii, tak v důsledku jejího prohlášení pronesl směrem k M. K. a nezletilé výhrůžky, že jestli věc oznámí, tak je v takovémto případě zabije, nebo že si na nezl. počká u školy a něco jí udělá a následně, pro zdůraznění svých slovních výhrůžek, M. K. začal škrtit tzv. "kravatou" tak silně, až nemohla dýchat, poté, co ji pustil a tato se snažila z bytu společně se svou dcerou odejít, ji obžalovaný následně uchopil za vlasy a tahal po pokoji, a to vše za přítomnosti nezletilé, nedbajíce jejího pláče a proseb, ať maminku nechá“ .
Takto zjištěná jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jednak jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jednak jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Za tyto trestné činy mu podle §241 odst. 3 za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poškozenou, zastoupenou zmocněncem JUDr. Edvardem Petříkem odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Klimeše podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání předeslal, že má za to, že oba soudy nižší instance nesprávně právně posoudily jeho jednání jak ve vztahu k nezletilé, tak i vůči její matce M. K.
Obviněný sice považoval za správné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. však namítl, že nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, neboť při jeho kontaktu s nezletilou nedošlo k souloži ve smyslu spojení – a to ani částečnému – jejich pohlavních orgánů. Stejně tak neshledal naplněným ani znak „jiný obdobný pohlavní styk“. Oběma soudům nižšího stupně v této souvislosti rovněž vytknul, že pořízený fotografický materiál vyhodnotily restriktivně a jednostranně, neboť z fotografií nevyplývá odpor nezletilé nebo jakýkoli projev donucení. K tomu dodal, že se z jeho strany nejednalo o projevy násilnického charakteru, které by měly fatální dopad na další lidský vývoj nezletilé. V naznačeném kontextu poukázal na vyjádření soudních znalkyň, podle nichž bude do budoucna a pro další vývoj nezletilé významný postoj její matky, která zjištěné praktiky v rodině tolerovala.
Ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. dovolatel poukázal na obtížnou důkazní situaci, neboť předmětný skutek se odehrál v uzavřených prostorách bytu za přítomnosti celkem toliko tří osob, z toho jedné nezletilé. Soudy tudíž měly k dispozici pouze jejich výpovědi, jež byly v zásadních směrech rozdílné. K tomu poznamenal, že on sám nepovažuje M. K. za věrohodnou osobu.
V závěru svého podání obviněný požádal rovněž o přezkoumání výroku o trestu co do jeho výše, jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let se mu jeví jako zničující a neumožňující mu v budoucnu návrat do normální lidské společnosti, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby ze spáchání trestného činu vydírání a ve vztahu k trestným činům znásilnění a ohrožování mravní výchovy mládeže (za předpokladu, že ponechá stávající právní kvalifikaci) mu uloží trest odnětí svobody v nižší výměře.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obsáhle písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení a podaného dovolání státní zástupkyně uvedla, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li tak těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let. Z právní věty výroku o vině je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů považovaly za naplněné zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v té variantě, že obviněný násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži a jinému obdobnému pohlavnímu styku, zneužil k takovému činu bezbrannosti jiného, způsobil takovým činem těžkou ujmu na zdraví a takový čin spáchal na osobě mladší patnácti let.
Z hlediska vztahu podaného dovolání a napadeného rozsudku státní zástupkyně označila za spornou právní otázku to, zda jednání obviněného mělo povahu soulože i jiného obdobného pohlavního styku, a zda obviněný takovým činem způsobil nezletilé poškozené těžkou újmu na zdraví a naplnil tak zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.
V tomto kontextu státní zástupkyně předeslala, že již Vrchní soud v Olomouci jednak správně uvedl, že za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy, přičemž nemusí dojít ani k porušení panenské blány, jednak na základě fotografické dokumentace, kterou shromáždil sám obviněný, konstatoval, že uvedená situace skutečně nastala, neboť právě takové sexuální praktiky jsou na předmětných fotografiích zachyceny. Současně však namítla, že ve skutkové větě výroku rozsudku takové jednání obviněného popsáno není, neboť v ní je (pouze) uvedeno, že obviněný praktikoval vůči nezletilé poškozené rozličné sexuální aktivity, především anální pohlavní styk, masturbaci jejího obnaženého přirození, přiměl ji k felaci svého přirození a ejakuloval přitom na různé části jejího obnaženého těla.
Takové jednání má podle názoru státní zástupkyně povahu jiného obdobného pohlavního styku ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák., neboť z toho, jak je toto ustanovení zákona konstruováno, je zřejmé, že musí jít o pohlavní styk, který je obdobou soulože. Jestliže podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy, pak má-li jít o jiný obdobný pohlavní styk, týká se to případu, kdy nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Charakter obdobného pohlavního styku těmto případům typicky dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Spadají sem na jedné straně případy, kdy pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., a na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Jestliže jde o pohlavní styk, při kterém je nějakým způsobem aktivován pohlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože. Dále rozvedla, že zbývá určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálním uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzivní a spočívá například v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání, apod. Při porovnání jednání obviněného popsaného ve výroku rozsudku s uvedenými zásadami tak dospěla k závěru, že ze strany obviněného šlo v případě popsaných jednání také o obdobu soulože.
Státní zástupkyně dále uvedla, že stav bezbrannosti soudy dovodily z velmi nízkého věku poškozené; znak násilí, ani pohrůžka bezprostředního násilí však nejsou ze skutkové věty výroku rozsudku žádným způsobem dovoditelné. Z výrokové věty rozsudku lze pouze dovodit, že obviněný využíval při svých sexuálních atacích nezletilé poškozené jejího strachu ze své osoby a že tyto sexuální praktiky se děly proti její vůli, neboť poškozená se bála z jeho strany fyzického útoku jak vůči ní samotné, tak vůči její matce. Státní zástupkyně zopakovala, že stav bezbrannosti poškozené soudy dovodily z jejího velmi nízkého věku, když přihlédly i k tomu, že je osobou, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není schopna posoudit význam odporu proti vnucenému chování obviněného, které jí bylo zjevně nepříjemné, což znatelně projevovala ve svém chování. Jestliže bylo k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, přihlédnuto dvakrát, a to jak v základní, tak v kvalifikované skutkové podstatě, neboť podle odstavce 3 ustanovení §241 tr. zák. hraje věk osoby mladší než patnáct let zásadní kvalifikační úlohu, vytkla takovému právnímu posouzení jeho rozpor s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., podle něhož k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Toto ustanovení zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele. Jeho význam přesahuje systematické zařazení ustanovení §31 odst. 1, 2, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má či nemá být použito vyšší trestní sazby, tudíž ovlivňuje i otázku viny a zákonné určení samotné trestní sankce. Státní zástupkyně sice připustila, že by bylo možné vyjít z úvahy, že stav bezbrannosti ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se vyvozuje z faktického nedostatku fyzických a psychických schopností poškozené osoby odporovat vymáhané souloži nebo jinému způsobu pohlavního zneužití, zatímco okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dovozuje pouze z věku napadené osoby, a to bez ohledu na stupeň jejího psychického a fyzického vývoje, takže v zásadě nejde o stejné okolnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 tr. zák., zároveň však uvedla, že takový názor považuje za zjednodušující, technický a vyloženě jazykový, který dostatečně nerozlišuje účel a smysl ochrany poskytované trestním zákonem v jeho ustanoveních §241 a §242.
Státní zástupkyně také podrobně rozvedla, že objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě. Objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Bezbrannost osob mladších patnácti let je v ustanovení §242 tr. zák. předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákona zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí i bez pohrůžky bezprostředního násilí přiměje osobu mladší než patnáct let k souloži nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Za bezbrannost ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby. Pokud je v rámci kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. reflektováno to, že objektem znásilnění je osoba mladší patnácti let, pak by skutečnost, že taková osoba byla navíc v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno přísněji, nikoli již v základní skutkové podstatě. Jinak řečeno, pokud odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do patnácti let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata citovaného ustanovení. Ustanovení §242 tr. zák. je proto možné chápat jako subsidiární ve vztahu k §241 tr. zák., neboť poskytuje výraznější ochranu na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §241 tr. zák. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší patnácti let by pak bylo možné spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku.
Ve vztahu k výhradě obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil, že by nezletilé poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví, státní zástupkyně zmínila, že ve výroku rozsudku je uvedeno, že u nezletilé poškozené došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vycházející ze získaných psychotraumatických sexuálních zážitků. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku uvedl na podkladě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a dětské klinické psychologie, že v době znaleckého zkoumání u poškozené nebyla přítomna symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, pouze situační neurotická reaktivita s vegetativním doprovodem při hovoru o vyšetřovaných událostech. Teprve u hlavního líčení soudní znalkyně doplnily, že k rozvoji posttraumatické stresové poruchy došlo zejména v důsledku úkonů souvisejících s trestním stíháním. Vrchní soud v Olomouci naznal, že následky na zdraví nezletilé, které mají příčinnou souvislost s jednáním obviněného, je nutné zařadit pod jeden z taxativně uvedených typů těžké újmy na zdraví uvedené v §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, neboť zdravotní následky představují pro nezletilou velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, která ji bude omezovat po dobu delší než šesti týdnů.
Na základě uvedených skutečností státní zástupkyně dovodila, že oběma soudům nižších stupňů se nepodařilo jednoznačně prokázat, že by utrpěná posttraumatická stresová porucha poškozené byla v přímé příčinné souvislosti s projednávanou trestnou činností obviněného, neboť z konstatování soudních znalkyň je zřejmé, že jde spíše o sekundární viktimizaci poškozené jako oběti trestné činnosti v důsledku prováděných úkonů trestního řízení.
Státní zástupkyně tak za situace, kdy soudy v rámci svých úvah o právní kvalifikaci trestného jednání obviněného nezvážily možnost aplikace ustanovení §242 tr. zák. o trestném činu pohlavního zneužívání, shledala jejich právní závěr o tom, že obviněný se dopustil trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. shledala nepřesvědčivým, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010, aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Třebaže to dovolatel explicitně neuvedl, z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jakkoli ve světle právě rozvedených zásad některé z obviněným vznesených výhrad pod citovaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze, neboť jimi v zásadě brojil proti způsobu provedení a hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a z nich především výpovědi M. K.) soudy nižších stupňů [hlavně u skutku popsaného pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku], nutno konstatovat, že většinu námitek uplatnil s ohledem na zvolené dovolací důvody relevantně. Konkrétně se jednalo o námitky vůči nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání popsaného v bodě 1) odsuzujícího rozsudku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. s tím, že nebyly naplněny znaky násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a současně absentuje znak těžké újmy na zdraví nezletilé poškozené.
Jelikož tyto argumenty Nejvyšší soud současně shledal důvodnými, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Z hlediska řešené problematiky je vhodné (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li tak těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let.
Objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k těžšímu následku postačí, je-li zahrnut alespoň nedbalostním zaviněním.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že obviněný „násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k souloži a jinému obdobnému pohlavnímu styku, zneužil k takovému činu bezbrannosti jiného, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a takový čin spáchal na osobě mladší patnácti let“ .
V návaznosti na obsah dovolacích námitek obviněného je namístě vysvětlit některé stěžejní pojmy vystihující znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu (byť tak v zásadě správně učinila ve svém vyjádření již státní zástupkyně).
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. ve spojení s obecným ustanovením §89 odst. 6 tr. zák. právní teorie i praxe shodně posuzují použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli.
Pohrůžka bezprostředního násilí potom spočívá v pohrůžce takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.). Tato hrozba může směřovat i k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. K naplnění tohoto znaku se požaduje, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. trest.).
Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení. Při pouhém dotyku pohlavních orgánů by se jednalo jen o pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 tr. zák. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/1984 Sb. rozh. trest.).
Jiným obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Z těchto hledisek půjde především o orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk (coitus analis). Sporné je, zda za jiný obdobný pohlavní styk by bylo možné považovat i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), vsunování pohlavního údu muže mezi stehna ženy nebo muže při homosexuálním pohlavním styku, zasunování pohlavního údu muže do podpaží, vzájemné tření genitály u žen, vzájemná heterosexuální či homosexuální masturbace apod. Tyto druhy pohlavního styku však zpravidla nesplňují požadavek obdobného způsobu provedení a obdobné fyzické újmy u oběti, byť někdy při intenzivnějším provedení mohou být zejména z hlediska psychického obětí posuzovány obdobně jako soulož. Naproti tomu nebude možné za takový jiný obdobný pohlavní styk považovat pouhé osahávání ženy na prsou nebo ohmatávání genitálií muže či ženy, neboť tyto sexuální aktivity, byť jsou považovány za pohlavní styk, jímž je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (stejného nebo jiného pohlaví), nevykazují obdobný způsob provedení a závažnost jako soulož. Tyto skutky provedené proti vůli oběti násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy by bylo možno podle okolností posuzovat jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Při jiném obdobném pohlavním styku je znásilnění dokonáno zasunutím pohlavního údu muže do úst nebo do řitního otvoru druhé osoby apod., nikoli jen dotyk úst či řitního otvoru.
Donucením jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku bezprostředního násilí uskuteční.
O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. trest.). Je to především stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo choroby. Za bezbrannost je možno považovat i stav oběti, která, ač není v bezvědomí, je působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k souloži (k tomu srov. rozhodnutí publikované v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, ročník 1979, sešit č. 5, judikát č. 24). Ve stavu bezbrannosti je i osoba spoutaná nebo osoba, která pro svou fyzickou neschopnost se nemůže bránit, dále osoba trpící duševní chorobou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání. Bezbrannou je rovněž osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. trest.). Naproti tomu o takový stav nejde u poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. trest.). Za stav bezbrannosti je možné považovat i hluboký spánek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 36/1979 Sb. rozh. trest.).
Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění [srov. uvozující větu §89 odst. 7 tr. zák.]. Tato újma na zdraví je vymezena dvěma podmínkami, a to a) musí jít o vážnou poruchu zdraví a b) musí se současně jednat o některý z případů taxativně uvedených v tomto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví lze tedy ve smyslu výše uvedeného označit vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, přičemž porucha zdraví musí mít delší trvání. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví (mimo jiné) delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. ch) citovaného ustanovení]. Uvedený následek však musí zde být způsoben jednáním uvedeným v odstavci 1, a nikoli způsoben až po dokončení činu (srov. opětovně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. trest.). Tento těžší následek může být způsoben úmyslně i z nedbalosti.
Osobou mladší než patnáct let je taková osoba jen do dne předcházejícího jejím patnáctým narozeninám, neboť na své patnácté narozeniny již není „osobou mladší než patnáct let“.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný (zkráceně vyjádřeno) „v přesně nezjištěném období, nejpozději však od 24. 6. 2008 až do 6. 12. 2009, ... opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využívajíc nízkého věku dcery své družky, nezletilé, a její neznalosti a nevědomosti v oblasti sexuality, … , když již využíval jejího strachu, mimo jiné násobeného fyzickými a verbálními útoky vůči své družce M. K. i vůči nezletilé, a svého autoritativního postavení v rodině, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, s nezletilou proti její vůli, využívajíc svého autoritativního postavení, fyzické převahy a především strachu nezletilé z fyzického útoku vůči ní samotné i její matce, praktikoval rozličné sexuální aktivity, především anální pohlavní styk, masturbaci jejího obnaženého přirození, dále ji přiměl k felaci svého přirození, přičemž přitom ejakuloval na různé části obnaženého těla nezletilé a z tohoto svého počínání si taktéž v přesně nezjištěných případech pořizoval i obrazový záznam, ze kterého je patrný odpor nezletilé i její pláč, přičemž v důsledku takovéhoto opakovaného a dlouhotrvajícího jednání obžalovaného došlo u jmenované k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vycházející z takto získaných psychotraumatických sexuálních zážitků ...“ .
Nejvyšší soud při aplikaci všech shora rozvedených teoretických východisek na posuzovaný případ, zejména s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím, dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí neučinily taková skutková zjištění, jež by tvořila dostatečný a nezpochybnitelný podklad pro závěr o vině obviněného trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Jak bylo uvedeno výše, znak násilí či pohrůžky bezprostředního násilí musí spočívat v použití fyzické síly či hrozby takovou silou právě v okamžiku uskutečňování trestného jednání a v přímé a bezprostřední spojitosti s ním. Z popsaných skutkových zjištění však taková okolnost jednoznačně nevyplývá. Je v nich obsažena formulace toliko o strachu poškozené nezletilé z možných útoků vůči ní či její matce ze strany obviněného. Tento strach poškozené z obviněného se však měl podle skutkových zjištění soudů odvíjet především od jeho autoritativního postavení v rodině a od předchozích verbálních a fyzických potyček mezi ním a matkou poškozené, nikoli však jako obava z použití fyzické síly či konkrétní pohrůžky v situacích předcházejících inkriminovanému jednání.
Už z tohoto důvodu je tedy minimálně sporné, zda oběma soudy nižších instancí zjištěné jednání obviněného v naznačeném směru vykazovalo potřebný a pro skutkovou podstatou trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. vyžadovaný znak „násilí“, event. „pohrůžky bezprostředního násilí“. Pro takový jednoznačný závěr přitom nesvědčí ani dosud provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi nezletilé poškozené a její matky, příp. dalších osob. Toho si byl nepochybně vědom již soud prvního stupně, jenž zřejmě ve snaze zmírnit, resp. nahradit důsledky absence některého z uvedených zákonných znaků v bodě 1) výroku rozsudku hned dvakrát zopakoval své zjištění o autoritativním postavení obviněného v rodině a o předchozích verbálních a fyzických potyčkách mezi ním a matkou poškozené.
Spornou právní otázkou zůstává i to, zda jednání obviněného mělo povahu soulože i jiného obdobného pohlavního styku ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Jak na to správně poukázala již státní zástupkyně, ve skutkové větě rozsudku pod bodem 1) takové jednání obviněného, které by bylo možné považovat za soulož, popsáno není, neboť v ní je uvedeno v podstatě jen to, že praktikoval vůči nezletilé poškozené rozličné sexuální aktivity, především anální pohlavní styk, masturbaci jejího obnaženého přirození, přiměl ji k felaci svého přirození a ejakuloval přitom na různé části jejího obnaženého těla. Již v tom je rozpor mezi skutkovou a právní větou rozsudku.
Se státní zástupkyní se však lze identifikovat i v názoru, že takové jednání dovolatele má povahu jiného obdobného pohlavního styku ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze odkázat na výklad provedený již shora, zejména na část zdůrazňující, že obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť. Zmiňovanou část právní věty rozsudku by proto nebylo možno považovat za odporující skutkovým zjištěním soudů.
Pokud jde o další zákonný znak „zneužití bezbrannosti“ nezletilé poškozené, oba soudy dovodily stav bezbrannosti poškozené z jejího velmi nízkého věku (přihlédly i k tomu, že je pro dětský věk tak nedostatečně vyspělá, že není schopna posoudit význam odporu proti vnucenému chování obviněného, které jí bylo zjevně nepříjemné, což znatelně projevovala ve svém chování). Jakkoliv s takovým názorem lze souhlasit, na druhé straně je třeba uvést, že k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, soudy ve svém důsledku přihlédly dvakrát (poprvé v základní a podruhé v tzv. kvalifikované skutkové podstatě, neboť podle odstavce 3 ustanovení §241 tr. zák. hraje věk osoby mladší než patnáct let zásadní kvalifikační úlohu). To je ovšem v rozporu s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., které zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele (podle něho k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby).
Na uvedený rozpor poukázala ve svém vyjádření i státní zástupkyně, která přiléhavě dodala, že význam ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. přesahuje jeho systematické zařazení, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má či nemá být použito vyšší trestní sazby, a proto ovlivňuje i otázku viny a zákonné určení samotné trestní sankce. Jakkoliv lze připustit (stále ve shodě se státní zástupkyní), že by bylo možno uvažovat i tak, že stav bezbrannosti ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se vyvozuje z faktického nedostatku fyzických a psychických schopností poškozené osoby odporovat vymáhané souloži nebo jinému způsobu pohlavního zneužití, zatímco okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dovozuje pouze z věku napadené osoby, a to bez ohledu na stupeň jejího psychického a fyzického vývoje, takže v zásadě nejde o stejné okolnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 tr. zák., na druhé straně takový názor náležitě nerozlišuje účel a smysl ochrany poskytované trestním zákonem v jeho ustanoveních §241 a §242.
V návaznosti na tato ustanovení trestního zákona je třeba zmínit rozdílnost objektů trestných činů v těchto ustanoveních obsažených. Zatímco objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě, objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Na to (opět správně a přiléhavě) poukázala státní zástupkyně, když uvedla, že bezbrannost osob mladších patnácti let je v ustanovení §242 tr. zák. předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákona zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí i bez pohrůžky bezprostředního násilí přiměje osobu mladší než patnáct let k souloži nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Naproti tomu za bezbrannost ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby. Pokud tedy je v rámci kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. reflektováno to, že objektem znásilnění je osoba mladší patnácti let, pak by skutečnost, že taková osoba byla navíc v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno přísněji, nikoli již v základní skutkové podstatě. Jinými slovy vyjádřeno, pokud odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do patnácti let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata tohoto ustanovení. Ve shodě se státní zástupkyní lze proto uzavřít, že ustanovení §242 tr. zák. je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §241 tr. zák., neboť poskytuje výraznější ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §241 tr. zák. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší patnácti let by pak bylo možné spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku.
Určité pochybnosti vyvolává rovněž závěr obou soudů nižších stupňů o naplnění kvalifikačního znaku zakotveného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a) tr. zák., jímž je způsobení těžšího následku. V posuzované věci se mělo jednat o těžkou újmu na zdraví předpokládanou ustanovením §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tj. delší dobu trvající poruchu zdraví, konkrétně o rozvoj „posttraumatické stresové poruchy vycházející z takto získaných psychotraumatických sexuálních zážitků“ . Ze znaleckého posudku z odvětví dětské psychiatrie a dětské klinické psychologie, jakož i z výpovědí soudních znalkyň MUDr. M. F. a PhDr. L. M. ovšem vyplynulo, že k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u nezletilé došlo zejména v důsledku úkonů souvisejících s trestním stíháním obviněného. Při výslechu u hlavního líčení obě jmenované znalkyně shodně vyloučily, že by symptomatologie této poruchy byla u nezletilé přítomna již v době znaleckého zkoumání (v podrobnostech srov. strany 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně). Ani v tomto směru soudy nižší instance své úvahy a závěry, k nimž na jejich základě dospěly, spolehlivě a přesvědčivě neodůvodnily. Zatímco Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku pouze zopakoval právě popsané závěry znaleckých posudků a otázkami závažnosti způsobeného následku a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a tímto následkem se blíže nezabýval, Vrchní soud v Olomouci učinil závěr, že následky na zdraví nezletilé, které mají příčinnou souvislost s jednáním obviněného, je nutné zařadit pod jeden z taxativně uvedených typů těžké újmy na zdraví uvedené v §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, neboť zdravotní následky představují pro nezletilou velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, která ji bude omezovat po dobu delší než šesti týdnů.
Jakkoliv popsané následky na zdraví nezletilé poškozené nelze bagatelizovat, na druhé straně je třeba souhlasit se státní zástupkyní i v tom, že oběma soudům nižších stupňů se dosud nepodařilo zcela jednoznačně a spolehlivě prokázat, že by utrpěná posttraumatická stresová porucha poškozené byla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněného (z konstatování soudních znalkyň se totiž podává, že jde spíše o sekundární viktimizaci poškozené jako oběti trestné činnosti v důsledku prováděných úkonů trestního řízení). To by samozřejmě zmiňovaný příčinný vztah ještě vylučovat nemuselo. Především na soudu prvního stupně však bude, aby se ve svém budoucím rozhodnutí s touto problematikou náležitě vypořádal.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010, zrušil v celém rozsahu. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ke zrušení obou citovaných rozhodnutí v celém rozsahu došlo jednak proto, aby budoucí rozhodnutí vyznělo jako celek a bylo přehledné, jednak proto, že na soudu prvního stupně bude, aby při nové formulaci obou skutkových vět věnoval potřebnou pozornost i stylistické stránce a vyvaroval se rovněž gramatických chyb (hlavně v použití přechodníků), které se v jeho rozhodnutí (v obou výrocích o vině) objevily. Z hlediska právní kvalifikace soudem zjištěného jednání v bodě 2) rozsudku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. totiž nelze mít (přes dovolací výhrady obviněného, které však byly vyloženě skutkového charakteru) žádných výhrad.
Nejvyšší soud poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Již rozhodnutím tohoto nalézacího soudu totiž došlo k pochybením, která musí být před novým rozhodnutím ve věci napravena v řízení před ním vedeným.
Po tomto rozhodnutí se tedy věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti – zvláště se zaměřením na existenci násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, a způsobení těžké újmy na zdraví poškozené nezletilé předvídaných v ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. – významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného (zejména možnost posouzení jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák.). Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Zbývá připomenout, že při novém rozhodnutí ve věci je soud vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v současné době vykonává ve Věznici M. trest odnětí svobody, musel zároveň podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho vazbě. Vykonávaný trest je trestem úhrnným, jenž mu byl uložen ve výměře deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 48 T 6/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 To 5/2011.
Obviněný se před výkonem uvedeného trestu odnětí svobody nacházel ve vazbě, do níž byl vzat již v přípravném řízení z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. ř. (stalo se tak usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 0 Nt 303/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. 1 To 675/2009). Po podání obžaloby Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2010, č.j. 48 T 6/2010-536, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2010, sice podle §72 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodl, že vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. se u obviněného vypouští, současně jej však podle §71 odst. 5 tr. ř. ponechal ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř.
Následně Krajský soud v Ostravě i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (v té době nepravomocného) usnesením ze dne 29. 11. 2010, č.j. 48 T 6/2010-626, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2010, podle §71 odst. 4, 6 tr. ř. vyslovil, že obviněný se ponechává ve vazbě, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „… po podání obžaloby odpadly u obžalovaného vazební důvody dle §67 písm. b) tr. ř., neboť již není nadále důvodná obava, že by mohl působit na svědky … v návaznosti na hodnocení obžalovaného znalci z odvětví psychiatrie specializace klinické psychologie, … jsou dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že za pobytu na svobodě by se mohl obžalovaný skrývat či uprchnout do zahraničí, aby se tak vyhnul hrozícímu vysokému trestu [§67 písm. a) tr. ř.]… obžalovaný se mohl trestné činnosti dopouštět různými způsoby v součinnosti s dalšími osobami po delší dobu, z čehož vyplývá obava, že za pobytu na svobodě by mohl trestnou činnost opakovat [§67 písm. c) tr. ř.] …“ .
Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněného uvedené vazební důvody existují i po rozhodnutí uvedeném v bodě I. tohoto usnesení, vyslovil v jeho bodě II., že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný bere do vazby právě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a