ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1116.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1116/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněné L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 42 To 340/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 142/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 142/2009, byla obviněná L. P. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustila tím, že dne 11. 7. 2008 kolem 18.40 hodin jako řidička osobního automobilu zn. Renault Laguna, nedala při odbočování vlevo ze silnice v km 7,51 na místní komunikaci v obci J., okres J., přednost v jízdě nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí v protisměru jedoucímu motocyklu zn. Kawasaki, řízeném P. Č., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, při kterém utrpěl P. Č. mnohočetná poranění životně důležitých orgánů, na jejichž následky téhož dne v nemocnici zemřel.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho a půl roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 42 To 340/2010, z podnětu odvolání podaného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněnou, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel.
Obviněná podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání. Učinila tak prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávnost právního posouzení činu, jenž jí je kladen za vinu, neboť nepovažuje za správné, že soudy dospěly k závěru o jejím spoluzavinění na smrti poškozeného. Odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k závěru, že nese částečnou odpovědnost na předmětné dopravní nehodě, a to ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. Když obviněná shrnula obsah napadených rozhodnutí a skutečnosti ve věci zjištěné, zejména pokud jde o závěry revizního znaleckého posudku, uvedla, že při vzniku následku uvedeného v §224 odst. 1 tr. zák. spolupůsobily dvě příčiny. Jednak její jednání spočívající v rozhodnutí k odbočení vlevo, aniž měla dostatečný přehled nad protisměrným úsekem o délce alespoň 76,4 metry, a jednak jednání samotného poškozeného, který jel v okamžiku rozhodnutí o odbočení v protisměrném jízdním pruhu ve vzdálenosti 135,9 metrů od jejího postavení v obci. Motocyklista jel při pravém okraji vozovky rychlostí o 100 % překračující nejvyšší dovolenou rychlost jízdy. Každou z těchto příčin, co do jejího významu pro vznik následku, je třeba hodnotit zvlášť a určit také její důležitost pro následek, který nastal. Obviněná se neztotožnila se závěrem soudů obou stupňů, že při popsaném odbočování vlevo měla dát přednost v jízdě motocyklu jedoucímu nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel. Poukázala na význam příčinného vztahu, který spojuje jednání obviněné s následkem, a že samotná příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobeným trestněprávně relevantním následkem k trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. V době, kdy se obviněná rozhodla odbočit, se však poškozený nacházel v protisměrném jízdním pruhu v oblasti zakrytého výhledu až ve vzdálenosti 135,9 metrů od jejího postavení na vozovce, a tedy zcela nepochybně o více jak 50 metrů dále, než byla vzdálenost, na kterou byla povinna mít rozhled pro bezpečné odbočení za předpokladu rychlosti jízdy protijedoucího vozidla 50 km/h. Za daných skutečností nebylo možné dojít k závěru, že spáchala trestný čin v nevědomé nedbalosti, protože povinnost dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům je kvalitativně vyšší povinností než přiměřená rychlost jízdy v obci vozidla jedoucího po hlavní silnici. Obviněná též zdůraznila, že při odbočování nemohla předpokládat, že se jiný účastník silničního provozu přibližuje ke křižovatce rychlostí vyšší jak 100 km/h, a nepředvídatelný příčinný průběh neměl být v jejím zavinění obsažen. Její jednání, spočívající v tom, že se rozhodla k odbočení vlevo, aniž měla dostatečný rozhled nad protisměrným úsekem, by mohlo být posouzeno nanejvýš jako přestupek, nikoliv však jako trestný čin.
Z důvodů shora uvedených v závěru dovolání obviněná navrhla, aby napadený výrok usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně výroku o vině obviněné, byl zrušen a věc aby byla přikázána Krajskému soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, námitky obviněné považovala za právní, k nimž rozvedla teoretické zásady týkající se příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Vyjádřila, že pravidla silničního provozu porušili oba účastníci předmětné dopravní nehody, a bylo proto důležité zjistit, které zavinění bylo prvotní a vedlo přímo ke vzniku dopravní nehody. Poukázala na to, že v případě, že předpis poruší oba účastníci silničního provozu, je rozhodující, že účelem předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku, který v daném případě nastal. I přesto, že poškozený svou velmi rychlou jízdou dopravní předpisy skutečně nerespektoval, bylo prokázáno i zavinění obviněné, která nedodržela ustanovení §21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť byla povinna dát při odbočování vlevo přednost protijedoucím vozidlům, přičemž současně byla povinna dbát zvýšené opatrnosti. Na odpovědnost řidiče, který je povinen při odbočování vlevo dát přednost v jízdě protijedoucímu řidiči, může mít překročení povolené rychlosti protijedoucím řidičem vliv jen tehdy, pokud v konkrétních podmínkách daného místa a dané situace jde o tak zásadní překročení povolené rychlosti, že tím je vlevo odbočujícímu řidiči znemožněno provést samotné odbočení, včetně dodržení povinnosti dát přednost, o což se však v posuzované trestní věci nejednalo. Státní zástupkyně po podrobné rekapitulaci zjištění vycházejících z obsahu revizního znaleckého posudku zdůraznila, že bylo za daných okolností možné, aby obviněná měla současně rozhled na dostatečnou vzdálenost pro provedení zamýšleného manévru, ovšem pouze za předpokladu, pokud by protijedoucí vozidlo jeho rychlostí nejvýše 50 km/h, a přitom byl motocykl ještě v oblasti zakrytého výhledu, a nemusela jej proto vidět. Uvedenou skutečnost však státní zástupkyně nevyložila ve prospěch obviněné tak, že by předmětnou dopravní nehodu nezavinila ani z nedbalosti, ale v situaci, kdy si byla obviněná, která měla omezený výhled, při vědomí toho, že při odbočování vlevo z hlavní komunikace je povinna dát přednost v jízdě v protisměru přijíždějícím vozidlům, nemohla spoléhat na dodržení dopravních předpisů ze strany dalších řidičů, neměla odbočovací manévr provádět způsobem, kterým ho uskutečnila. Obviněná však zcela zjevně zvýšené opatrnosti nedbala, neboť dopravní situaci v průběhu odbočování nesledovala, a to zejména v jízdním pruhu, kterým projížděla, přičemž tak vytvořila překážku přímo protijedoucímu motocyklistovi, byť jedoucímu dvojnásobně vyšší než povolenou rychlostí. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), usoudil, že dovolání splňuje formální požadavky zákonem předepsané. Nejvyšší soud dále zjistil, že označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť obviněná nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení spatřovala v nedostatku znaků naplňujících právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Dovolání tedy uplatnila v souladu s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Obviněná byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly "přiměřené důvody" při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel "podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl" při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. trest.).
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i za situace, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmou na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Vzhledem k tomu, že se obviněná dopustila trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z kterého jí povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“). Konkrétní povinnosti, jež obviněná porušila, jsou upraveny v ustanovení §21 odst. 1 zák. č. 360/2000 Sb., podle něhož mimo jiného je řidič při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo komunikaci povinen dbát zvýšené opatrnosti, a podle §21 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen.
Z dikce tohoto ustanovení je patrné, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě všem účastníkům provozu v protisměrné části komunikace, a to při zvýšené opatrnosti. Jde tedy o jednoznačně daný imperativ k tomu, že řidič, v případě, že odbočuje vlevo, smí do protisměrné části vozovky vjet až tehdy, když se na ní nevyskytují žádní další účastníci silničního provozu, jež by mohl při odbočování vlevo omezit či ohrozit, se zřetelem na to, že odbočování vlevo patří k nejsložitějším a z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích k nejrizikovějším úkonům.
Současně je nutné připomenout, že řidič je podle §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Jak se ze skutkových zjištění podává, obviněná v daném případě tyto povinnosti nesplnila, a odbočovací manévr začala provádět přesto, že se v té době na protisměrné vozovce pohyboval motocykl poškozeného, který obviněná neviděla, neboť měla rozhled zakrytý před ní jedoucím vozidlem. Pokud jde o způsob jízdy motocyklu, bylo na podkladě provedeného dokazování prokázáno, že ač jel v obci, jeho rychlost činila kolem 100 km/h, tudíž porušil ustanovení §18 odst. 4 zák. č. 360/2000 Sb., podle něhož smí řidič jet v obci nejvýše 50 km/h.
Takto zjištěné skutkové okolnosti soudy zhodnotily ve svých rozhodnutí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 3) konstatoval, že „obviněná svou nedbalostí, tj. nedostatečnou opatrností při odbočování ze svého jízdního pruhu vlevo, se dostala do situace, kdy nedostála zcela přesně a beze zbytku povinnostem, které pro tento řidičský úkon stanoví právní předpisy, a podílela se tak na vzniku nehodového děje, když nedala přednost v jízdě motocyklistovi jedoucímu sice s právem přednosti v jízdě, ale nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí“. Soud tak shledal vinu obviněné při výrazném spoluzavinění poškozeného, čímž byla podstatně snížena společenská nebezpečnost jednání obviněné, která si však nepočínala sama dostatečně opatrně, aby jiného účastníka s právem přednosti v jízdě neohrozila. Proto ji soud nemohl zcela zbavit spoluodpovědnosti za nehodový děj, byť míra jejího spoluzavinění se jeví ve výrazně nižším řádu, než je tomu u druhého účastníka nehody.
Odvolací soud, který se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na základě požadavku obviněné doplnil znalecký posudek, a dospěl k závěru, že obviněná do protisměru pro provedení odbočení neměla dostatečný rozhled. V okamžiku, kdy začala přejíždět protisměrný pruh, tj. v čase 3,08 s před střetem, za situace, kdy příčná poloha neznámého vozidla v rámci svého jízdního pruhu byla uprostřed a vzdálenost mezi neznámým vozidlem a vozidlem obviněné byla 10 m, 20m nebo i 30 metrů, jestliže jel motocykl uprostřed svého jízdního pruhu, mohla jej obviněná spatřit. Pokud jel motocykl uprostřed silnice, tj. při středové čáře, spatřit jej nemohla, což bylo provedeným dokazováním vyloučeno. Obviněná tak v okamžiku rozhodování o odbočení, za situace, kdy neměla dostatečný rozhled pro provedení odbočení, nedbala potřebné opatrnosti a rozhodla se pro odbočení. Musela si být vědoma toho, že odbočuje z hlavní silnice na místní komunikaci, která má charakter silnice vedlejší, za situace, kdy nemá patřičný rozhled pro provedení odbočení, a že si nemůže tuto situaci vykládat ve svůj prospěch, ale naopak musí dbát zvýšené opatrnosti, a i v době odbočování sledovat situaci nejen v místě, kam odbočuje, ale i v jízdním pruhu, kterým projíždí a vytváří překážku protijedoucím vozidlům. Poté, co začala přejíždět protisměrný pruh, již dále nesledovala provoz v tomto jízdním pruhu, ale kontrolovala jen provoz na místní komunikaci, kam odbočovala. Povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu je kvalitativně vyšší povinností než přiměřená rychlost jízdy v obci vozidla jedoucího po hlavní silnici v protisměru (viz strana 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s takto učiněnými závěry obou soudů, že k dopravní nehodě došlo v důsledku zavinění ze strany obviněné i poškozeného, ztotožnil, neboť je považuje se zřetelem na shora vymezená obecná právní hlediska za správné. Se zřetelem na to, za jakých okolností obviněná a poškozený porušili povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu, je patrné, že ve vztahu k zavinění obviněné nelze, i přes výrazné spoluzavinění ze strany poškozeného, pominout podíl obviněné na příčinách a následcích dopravní nehody, který byť byl shledán nižší než na straně poškozeného, je stále významný, a vedl ke zjištěnému tragickému následku. Je totiž nutné zdůraznit, že obviněná, jak ukazují všechny shora popsané okolnosti, porušila objektivně vymezenou míru opatrnosti danou povinností dbát zvýšené pozornosti a dát při odbočování vlevo přednost všem protijedoucím vozidlům. Obviněná však tyto důležité povinnosti nerespektovala, a za situace, kdy neměla dobré výhledové podmínky, začala odbočovací manévr vlevo provádět.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem byla zachována resp. nebyla přetržena, ale byla tolika snížena spoluzaviněním ze strany poškozeného, který jel dvojnásobně vysokou rychlostí stanovenou pro jízdu v obci. Je nepochybné, že takové překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci je porušením důležité povinnosti podle §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. (srov. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), avšak toto porušení na straně motocyklisty nebylo jedinou skutečností, která vedla ke vzniku nehodové události, ale spolupodílela se na jejím vzniku i shora zjištěná nedbalost ze strany obviněné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v souladu se závěry a úvahami soudů obou stupňů rovněž shledal, že se na vzniku předmětné dopravní nehody, resp. na fatálním následku spolupodíleli oba účastníci silničního provozu, nebylo možné zcela vyloučit odpovědnost za vzniklý následek u obviněné. Za správný proto považuje závěr, že obviněná naplnila po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V daném případě je u činu obviněné dán i potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, neboť i přes spoluzavinění další osoby, je u obviněné i v případě jejího podílu na vzniklé kolizi shledán stupeň vyšší než nepatrný.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněnou uznaly vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že se ve svých rozhodnutích se všemi rozhodnými okolnostmi v potřebné míře vypořádaly a své úvahy přesvědčivě vyjádřily, považuje napadené rozhodnutí za správné a v souladu se zákonem. Dovolání obviněné tudíž posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová