ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1373.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1373/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2011 o dovolání obviněného S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 42 To 25/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 1 T 3/2009, byl obviněný S. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 4. 11. 2008 kolem 18.00 hodin na silnici II. třídy v km 51,7 ve směru jízdy z V. M. do S. Z., okres Ž., řídil osobní automobil tovární značky AUDI A8, z majetku společnosti CAMURRA, s. r. o., P., a v rozporu zejména s §4 písm. a), §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., se plně nevěnoval řízení a při odbočování vlevo na nájezd na dálnici D1 přejel z odbočovacího pruhu do protisměru, kde nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu automobilu tovární značky AUDI A4, majitele J.S., řízenému D. S., přičemž došlo ke střetu obou vozidel, v důsledku čehož utrpěl D. S. pohmoždění hrudníku se zhmožděním pravé plíce, zhmoždění srdce, jater s krvácením do dutiny břišní, zlomeninu dolního konce pažní kosti, zlomeninu pravé stehenní kosti, zlomeninu obou kotníků pravého hlezna a další poranění s podstatným omezením v obvyklém způsobu života přesahující 3 měsíce.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 42 To 25/2011, z podnětu odvolání obviněného podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. tento rozsudek zrušil a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně doplnil o skutečnost, že ke střetu obou vozidel došlo „v důsledku postavení vozidla obviněného a v důsledku nepřiměřené rychlosti vozidla poškozeného D. S.“. Za tento trestný čin obviněnému uložil podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný S. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marie Klinerové podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V něm vyjádřil, že skutek zjištěný odvolacím soudem není trestným činem, protože příčinou dopravní nehody nebylo porušení pravidel silničního provozu z jeho strany, ale porušení povinností poškozeného, který nerespektoval §5 odst. 1 písm. b), c), §11 odst. 1 a §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu, dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), neboť se plně nevěnoval řízení vozidla v provozu na pozemní komunikaci, nepřizpůsobil jízdu technickým vlastnostem vozidla a svým schopnostem a jel vyšší než povolenou rychlostí. S použitou právní kvalifikací dovolatel nesouhlasil i proto, že důkazy, které byly v průběhu trestního řízení nashromážděny, zcela přesně prokazují, že obviněný najel do levého odbočovacího pruhu, kde po spatření v protisměru rychle jedoucího vozidla z důvodu opatrnosti zastavil tak, že ponechal protijedoucímu vozidlu dostatek místa (k tomu odkázal na konkrétní skutečnosti vyplývající podle něj ze znaleckého posudku Ing. G.). Pokud by poškozený jel přiměřenou rychlostí, mohl bezpečně před místem střetu zastavit. Při této vysoké rychlosti se však poškozený pohyboval částečně svou levou částí vozidla tak, že vjížděl do křižovatky již v protisměru odbočovacího jízdního pruhu. Podle obviněného soudy nesprávně vyložily nedání přednosti v jízdě, které vyžaduje aktivní jednání ze strany přestupce, jež spočívá ve vjetí jinému účastníkovi silničního provozu do jeho jízdní dráhy a znemožnění mu bezpečné projetí v jeho jízdním pruhu. To se však v tomto případě prokazatelně nestalo, když vozidlo obviněného několik sekund před střetem stálo. Obviněný rovněž odvolacímu soudu vytkl, že nevzal na zřetel rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 34/2010, 3 Tdo 742/2009 a 7 Tdo 878/2010, a poukázal na význam rychlostního limitu stanoveného pro jízdu na silniční komunikaci mimo obec, tj. 90 km/h, jenž nespočívá v tom, že řidič může jet touto rychlostí za všech okolností, ale v zásadě smí jet jen tak, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Poškozený tak měl jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit své vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, což neučinil. Obviněný usoudil, že soudy obou stupňů nerespektovaly závěry znaleckého posudku předloženého obhajobou a zjištěná hlediska při svém posuzování zcela přehlížely, čímž zásadně porušily právo obviněného na spravedlivý soudní proces. Rozpory mezi znaleckými posudky, případně své odlišné názory na nehodový děj měly řešit v souladu s §110 tr. ř. a nechat zpracovat ústavní posudek.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Ačkoli byl opis dovolání obviněného zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), shledal, že dovolání splňuje formální požadavky zákonem předepsané.
Nejvyšší soud dále zjistil, že označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nelze považovat za naplněný v části, v níž obviněný poukazoval na neúplnost provedeného dokazování. Jedná se zejména o výhrady, jimiž obviněný vytýkal, že nebyl přibrán vědecký ústav k podání ústavního posudku, a že soudy své závěry nepodložily dostatečnými důkazy. Tyto námitky nelze uplatňovat na podkladě označeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu (§265b odst. 1, 2 tr. ř.), a Nejvyšší soud nebyl povinen z hlediska těchto výtek napadená rozhodnutí přezkoumávat. I přes tento závěr však lze pro úplnost zmínit, že přestože soudy měly k dispozici dva znalecké posudky znalců z oboru dopravy se specializací na dopravu silniční, a to Ing. J. Š. (č. l. 47-67) a Ing. J. G. (č. l. 166-169), zejména soud prvního stupně se oběma posudky velmi pečlivě zabýval, a zdůraznil, že se znalci neshodli jen v jediné otázce týkající se postavení vozidel v okamžiku střetu. Soud prvního stupně vysvětlil, proč vyšel ze závěrů znalce Ing. J. G., který považoval za přesnější, a proto o něj své rozhodnutí opřel. V tomto případě bylo postupováno plně v souladu s podmínkami §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §110 tr. ř., a namítanými nedostatky napadená rozhodnutí netrpí.
Jestliže obviněný v dovolání namítal, že jeho čin byl nesprávně posouzen jako trestný čin, protože v důsledku spoluzavinění poškozeného není dána jeho trestní odpovědnost, jde o výhrady, které s označeným dovolacím důvodem korespondují, a Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly "přiměřené důvody" při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel "podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl" při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. trest.).
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmou na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Obviněný se v projednávané trestní věci dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, a proto je uvedeným zákonem, ze kterého mu povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb. Konkrétní povinnosti, jež obviněný porušil, jsou upraveny v ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, a dále v §21 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., který stanoví povinnost, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijedoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen.
Z tohoto posledně uvedeného ustanovení je patrné, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě všem účastníkům provozu v protisměrné části komunikace, a to při zvýšené opatrnosti. Jde tedy o jednoznačně daný příkaz k tomu, že řidič, v případě, že odbočuje vlevo, smí do protisměrné části vozovky vjet až tehdy, když se na ní nevyskytují žádní další účastníci silničního provozu, jež by mohl při odbočování vlevo omezit či ohrozit, se zřetelem na to, že odbočování vlevo patří k nejsložitějším a z hlediska bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích k nejrizikovějším úkonům.
Jak se ze skutkových zjištění podává, obviněný v daném případě tyto povinnosti nesplnil, a odbočovací manévr začal provádět přesto, že se v té době na protisměrné vozovce pohybovalo vozidlo poškozeného, které obviněný nespatřil, neboť se řízení dostatečně nevěnoval, a vjel do odbočovacího pruhu do protisměru. Tím vytvořil po hlavní silnici přijíždějícímu vozidlu poškozeného překážku, a tak jej výrazně ohrozil. Obviněný tak nedbal, že do protisměrné části vozovky smí vjet až tehdy, když se na ní nevyskytují žádní další účastníci. Tuto povinnost obviněný nerespektoval, protože bylo prokázáno, že se vozidlo obviněného v době nárazu nacházelo částečně v protisměrném pruhu, a podle skutkových zjištění se již nepohybovalo. Ve vztahu k vozidlu poškozeného, bylo zjištěno, že přijíždělo po rychlostní silnici II. třídy mimo obec velmi rychle (vypočtená nárazová rychlost činila kolem 149-166 km/h), je tak zřejmé, že poškozený jel rychlostí, která výrazně překročila ve smyslu §18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. nejvyšší stanovenou rychlost 90 km/h. Je nepochybné, že oba tito účastníci nehodového děje se na vzniku dopravní nehody podíleli tím, že příslušná pravidla silničního provozu, která měli respektovat, nedodrželi a porušili je.
Na základě těchto zjištění se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu vyjádřeným na straně 5 napadeného rozhodnutí, že se na předmětné dopravní nehodě a jejích následcích podíleli jak obviněný, tak i poškozený. Obviněný tím, že při nesprávném odbočení vlevo poškozenému v jeho jízdním pruhu vytvořil překážku pro bezpečný průjezd, když částečně svým vozidlem zasahoval do protisměrného jízdního pruhu, a poškozený D. S., proto, že při použití tlumeného osvětlení svého osobního automobilu a vzhledem k časovému období se pohyboval nejen nepřiměřenou, ale i nepovolenou rychlostí. Odvolací soud proto shledal spoluzavinění obou účastníků silničního provozu, a tudíž při právní kvalifikaci, podle níž posuzoval čin obviněného, přihlédl k podílu poškozeného, který snižoval stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. natolik, že v daném případě nedovodil porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jež byl jinak zakládalo přísnější právní posouzení podle §224 odst. 2 tr. zák., ale posoudil tento čin podle §224 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s takto učiněným závěrem odvolacího soudu, ztotožnil, neboť ho považuje se zřetelem na shora vymezená obecná právní hlediska za správný. Za daných okolností obviněný i poškozený porušili v daném momentu jako řidiči motorových vozidel povinnosti plynoucí z pravidel silničního provozu, a proto je patrné, že ve vztahu k zavinění obviněného nelze, i přes výrazné spoluzavinění ze strany poškozeného, pominout podíl obviněného na příčinách a následcích dopravní nehody, který byť byl shledán nižší než na straně poškozeného, je stále významný. Obviněný, jak ukazují všechny shora popsané okolnosti, porušil objektivně vymezenou míru opatrnosti danou povinností dbát zvýšené pozornosti při odbočování vlevo a dát přednost všem protijedoucím vozidlům. Obviněný této důležité povinnosti nedbal za situace, kdy neměl ničím zakrytý výhled a jednalo se o rovný a přehledný úsek rychlostní silnice. Obviněný byl řidičem odbočujícím vlevo a měl proto dbát vedle všech skutečností, jež je povinen dodržet, též na to, aby řádně odhadl rychlost vozidla přijíždějícího po hlavní silnici, a to s možným předpokladem, že vozidla s předností v jízdě jedoucí na tomto typu silnic mohou jet i velmi rychle, a proto i tomuto předpokladu musí odbočovací manévr přizpůsobit. V dané situaci nelze řidiče vozidel jedoucích po vozovce s předností v jízdě zavazovat povinností vyhnout se překážce, kterou vytvoří vozidlo, jež nesplní zákonem stanovené pravidlo, byť je reakcí každého, kdo takovou překážku spatří, že se jí v zájmu svého zdraví, pokusí vyhnout. To také poškozený v projednávané věci učinil.
Nejvyšší soud proto shledal, že v dovoláním napadené věci nejsou srovnatelné okolnosti jako v jiných trestních věcech tohoto soudu, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Dopravní situace a okolnosti, za nichž k nehodě v silničním provozu došlo, jsou v každém případě zcela odlišné, každý má své zvláštnosti a odvíjí se za zcela jiných podmínek. Proto otázku týkající se podílu zúčastněných osob na dopravní nehodě je nutné posuzovat u každé věci individuálně se zřetelem na podmínky, za nichž k ní došlo. Srovnání s jinými, byť i zdánlivě obdobnými případy, nemusí být adekvátní a nelze z něj dovozovat totožné závěry. Ze všech shora uvedených skutečností pro nyní projednávaný případ platí, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla zachována resp. nebyla přetržena, ale byla toliko snížena spoluzaviněním ze strany poškozeného, který jel dvojnásobně vysokou rychlostí stanovenou pro jízdu na silnici. Je nepochybné, že takové překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy vozidla je porušením důležité povinnosti podle §18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. (srov. přim. rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), avšak toto porušení povinnosti na straně poškozeného nebylo jedinou skutečností, která vedla ke vzniku nehodové události, ale spolupodílela se na jejím vzniku i nedbalost ze strany obviněného, který nedbal, jak bylo výše rozvedeno, zjištěné a uvedené povinnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když výrazně ke spoluzavinění poškozeného přihlédly. Vzhledem k tomu, že se ve svých rozhodnutích se všemi rozhodnými okolnostmi v potřebné míře vypořádaly a své úvahy přesvědčivě vyjádřily, je napadené rozhodnutí správné a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání obviněného S. K. považoval za zjevně neopodstatněné, a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová