ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.138.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 138/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 1 T 213/2008 podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i v neprospěch obviněného L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 To 357/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 1 T 213/2008, byl obviněný L. P. uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.), řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a odsouzen podle §180d tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 To 357/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 7. 10. 2008 v 17.15 hod. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Transit, na ulici P. v obci M., a to i přesto, že věděl, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu ve Š., č. j. OD 40169-06/6453/2006/SMI, ze dne 11. 7. 2006, mimo jiné uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 1. 2007, a také věděl, že rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 185/2007, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2008, mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Po zevrubné rekapitulaci podstatných částí rozsudků soudů obou stupňů dovolatelka nesouhlasila s právním závěrem, že v posuzovaném případě bylo možné posoudit jednání obviněného pouze jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a tvrdila, že v něm bylo třeba spatřovat i trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Odvolací soud podle ní pochybil, když důsledně nevycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2007, zabývajícího se problematikou jednočinného souběhu předmětných trestných činů. V této souvislosti upozornila na správné zjištění už nalézacího soudu, že obviněný řídil motorové vozidlo za situace, kdy dle výpisu z evidenční karty řidiče založené na č. l. 21 – 22 trestního spisu vyplynulo, že byl držitelem řidičského průkazu, který vydal Městský úřad Š. dne 5. 5. 2003 pro skupiny a podskupiny řidičských oprávnění A1, A18, A21, B, a měl vysloven zákaz řízení motorových vozidle po dobu od 16. 1. 2007 do 30. 7. 2010. Tato skutečnost našla výraz jak v návrhu na potrestání, tak v rozsudku soudu prvního stupně v sousloví „…ačkoliv věděl, že v současné době není držitelem řidičského oprávnění podle §81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn a doplnění, ...“ Pokud odvolací soud vypustil z popisu skutku tuto zásadní skutečnosti vyplývající z evidenční karty řidiče i z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 1 T 185/2007, a nahradil ji novou skutkovou okolností, že obviněný nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, nastolil podle dovolatelky stav extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, který vedl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Měla za to, že v daném případě měl být skutek správně posouzen jako jednočinný souběh trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla, bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Zdůraznila, že oba trestné činy našly svůj odraz v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. účinném od 1. 1. 2010, a to v ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Dřívější skutkovou podstatu trestného činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v sobě zahrnuje alinea prvá nové skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dřívější skutkovou podstatu trestného činu podle §180d tr. zák. (toto ovšem jen v případě pachatele, který vlastní řidičské oprávnění, které mu je odňato z důvodu vyslovení správní sankce zákazu řízení všech motorových vozidel ve správním řízení nebo uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel) v sobě obsahuje alinea druhá nové skutkové postaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí spočívá podle mínění nejvyšší státní zástupkyně na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž v těchto souvislostech byl zákon porušen ve prospěch obviněného.
Dále vytkla, že odvolací soud porušil zákon i v neprospěch obviněného, neboť se důsledně neřídil pravidly obsaženými v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. Obviněného totiž uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to ve znění účinném do 31. 12. 2009, což nepochybně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ačkoliv to ve výroku výslovně neuvedl. Obviněný se ale předmětného trestného činu dopustil dne 7. 10. 2008, tj. v době, kdy bylo dosud účinné ustanovení sice shodného zákonného označení, avšak mírnější sankce, z čehož vyplývá, že měl být uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2008.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 To 357/2009, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda odvolací soud správně aplikoval ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku), pakliže kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podstata posuzovaného jednání obviněného spočívala podle zjištění odvolacího soudu v tom, že obviněný dne 7. 10. 2008 v 17.15 hod. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Transit, na ulici P. v obci M., a to i přesto, že věděl, že mu byl označeným pravomocným rozhodnutím Městského úřadu ve Š. uložen mimo jiné zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců, a také věděl, že citovaným pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který čin obviněného posoudil jednak jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jednak jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., odvolací soud jej právně kvalifikoval pouze jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
V odůvodnění napadeného rozsudku nejprve konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že proti jeho zjištěním nemá námitek ani obviněný, který sám doznal, že řídil za popsaných okolností motorové vozidlo, a to přestože nebyl nikdy držitelem řidičského oprávnění a navíc mu byl uložen i trest zákazu řízení motorových vozidel. Nezpochybnil ani správnost právního posouzení skutku soudem prvního stupně, ale připomněl, že od 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a bylo nutno vypořádat se nově s otázkou časové působnosti trestního zákona. Odvolací soud uvedl, že jednání obviněného vykazující zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §180d tr. zák. není v této podobě od 1. 1. 2010 trestné, resp. nelze je podřadit pod odpovídající skutkovou podstatu zvláštní části tr. zákoníku. Naopak jednání vykazující znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestné je, dopadá na ně skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Porovnáním uvedených skutkových podstat, a to včetně sankcí tam uvedených odvolací soud zjistil, že příznivější pro obviněného je použití trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, neboť dle ustanovení §171 odst. 1 tohoto zákona je obviněný ohrožen trestem odnětí svobody až na dva roky, zatímco podle §337 odst. 1 tr. zákoníku je ohrožen trestem odnětí svobody až na tři roky. Obviněný byl proto uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (strany 3, 4 rozsudku).
Třebaže úvahy odvolacího soudu nejsou zcela přesné, jeho východiska pokládá dovolací soud za správná.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2008 se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána. Pachatele tohoto trestného činu lze potrestat odnětí svobody až na 6 měsíců nebo peněžitým trestem. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2009 (viz novela provedená zákonem č. 129/2008 Sb. a č. 274/2008 Sb.) se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána. Za tento čin zákon hrozí uložením trestu odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustí, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona [tj. podle §81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů] a v tomto případě je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
Dále je třeba připomenout právní názor obsažený v druhé právní větě stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. Tpjn 301/2007, (č. 2/2008 Sb. rozh. tr.) ohledně možného souběhu výše označených trestných činů, který zní: „Jestliže pachatel řídí motorové vozidlo, ačkoli není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona (zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a to v době, kdy mu bylo řízení motorových vozidel zakázáno pravomocným rozsudkem nebo rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v přestupkovém řízení, zpravidla naplňuje znaky trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu.“
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu. Za tento trestný čin bude pachatel potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Ustanovení o časové působnosti trestních zákonů obsažené v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku vyjadřuje zásadu, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obsahově naprosto shodně zní ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.
Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného 7. 10. 2008 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2008 a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. To ostatně nezpochybnila ani dovolatelka. Ta ale vyjádřila názor, že skutek měl být posouzen jako jednočinný souběh trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
S touto právní úvahou se nelze ztotožnit.
V této souvislosti nelze nezmínit stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, které se mimo jiné zevrubně zabývalo i touto právní otázkou se závěrem, že skutek spáchaný do 31. 12. 2009 vykazující v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (shodně též maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle téhož ustanovení) a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. lze po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění §180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení §65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.
Zánik trestnosti činu podle ustanovení §65 tr. zák. předpokládá, že vzhledem ke změně konkrétní situace anebo vzhledem k osobě konkrétního pachatele pominula konkrétní nebezpečnost činu pro společnost. Aplikace postupu podle ustanovení §65 tr. zák. je tedy podmíněna změnou konkrétní společenské nebezpečnosti činu v době jeho spáchání a v době jeho posuzování (rozhodování o něm), aniž se mezitím změnil sám trestní zákon. Zásadně tedy platí, že: „Ustanovení §65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze aplikovat pouze ve vztahu k tzv. konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák., a nikoli ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. O zánik tzv. typové nebezpečnosti jde v případě, kdy trestnost činu zanikla vzhledem k takové změně právního řádu, při které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu. V takovém případě je třeba aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.“ (viz rozhodnutí č. 41/1998-I. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že pokud nový trestní zákoník čin spáchaný před jeho účinností již nepokládá za trestný, pak s ohledem na zásady posuzování časové působnosti trestních zákonů (srov. §2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku a §16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) se změna právní úpravy ve prospěch pachatele promítne v tom, že takový čin je beztrestným.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu nezpochybnilo výše uvedené zásady aplikace a vzájemného vztahu ustanovení o zániku trestnosti činu podle §65 tr. zák. a ustanovení o zpětné retroaktivitě pozdějšího zákona proto, že je pro pachatele příznivější podle §2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku. I v odborné literatuře se připouští, že ve vztahu k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. (resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku) se může podpůrně uplatnit ustanovení §65 tr. zák. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 578-579).
Nejvyšší soud v odůvodnění stanoviska poukázal na výjimečnou situaci vyplývající z přijetí zcela nové právní úpravy, kterou se téměř po padesáti letech měnil trestní zákon. Konstatoval, že: „Nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) byl schválen již dne 8. 1. 2009 a dne 9. 2. 2009 nabyl platnosti. Zákonodárce v něm zcela zřetelně vyjádřil záměr nekriminalizovat jednání spočívající v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění vypuštěním dřívějšího ustanovení §180d tr. zák. Trestnost tohoto činu byla zrušena až dnem účinnosti nové úpravy (tj. 1. 1. 2010), přičemž poměrně dlouhá doba legisvakance zejména vyplývala z toho, že byla přijata nová komplexní úprava trestního práva hmotného, nikoliv snad z toho, že by jednání vykazující znaky posuzovaného trestného činu podle §180d tr. zák. bylo nutné i v tomto období trestně postihovat“. Proto Nejvyšší soud akceptoval názor o výjimečném subsidiárním užití ustanovení §65 tr. zák. a v souladu s principem ultima ratio a subsidiarity trestní represe skutek spočívající v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění nepokládá za trestný čin podle §180d tr. zák., a to i v případech, kdy se jednalo o jednočinný souběh trestných činů podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §180d tr. zák.
Pro úplnost nutno dodat, že poněkud odlišně lze nahlížet na jednočinný souběh trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud by se jednalo o případ řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu (tzv. vybodovaného řidiče), o což ale v posuzované věci nešlo (viz právní věta II. stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2010).
Odvolací soud v konkrétním případě postupoval v intencích výše uvedených závěrů, pakliže skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z hlediska tohoto právního posouzení skutku není významné, že v rozporu s výsledky dokazování reprodukoval výpověď obviněného tak, že v době činu nebyl vůbec držitelem řidičského oprávnění, jak na to poukazovala dovolatelka. Navíc jde o skutkovou okolnost zmiňovanou toliko v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto dovolací soud neshledává potřebným na tuto nesrovnalost mezi zjištěními soudu prvního stupně a tímto konstatováním odvolacího soudu reagovat jakoukoliv změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka rovněž vytkla, že odvolací soud se důsledně neřídil zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák. též proto, že uznal obviněného vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž i když to ve výroku o vině výslovně neuvedl, „je z odůvodnění napadeného rozsudku nepochybné, že ho uznal vinným citovaným trestným činem ve znění účinném do 31. 12. 2009“, ačkoliv správně ho měl uznat vinným tímto trestným činem ve znění účinném do 31. 12. 2008. S touto námitkou lze do jisté míry souhlasit.
Třebaže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně obviněného uznal vinným formálně trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., nikoliv přísnějším trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., který se pod tímto označením stal součástí zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. s účinností od 1. 1. 2009, učinil své úvahy o právním posouzení skutku nejasnými tím, že zmínil možnost uložení trestu odnětí svobody až na dva roky, tedy sankci předvídanou právě za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Jak již bylo uvedeno, čin byl spáchán 7. 10. 2008, v důsledku čehož bylo namístě jej právně posoudit jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání, jehož pachatele lze potrestat odnětím svobody až na šest měsíců nebo peněžitým trestem.
I kdyby však Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným v tom směru, že právní posouzení skutku odvolacím soudem jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nejméně neurčité, odkázal-li současně na trestní sazbu odnětí svobody až dvě léta (správně se mělo jednat až šest měsíců odnětí svobody), je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Ani při změně právního posouzení skutku v tom smyslu, že by byl bez jakýchkoliv pochybností kvalifikován jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2008, by nemohlo s ohledem na výsledky hodnocení kritérií významných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry dojít k žádné relevantní změně. Trest odnětí svobody byl obviněnému odvolacím soudem vyměřen v polovině zákonné trestní sazby §171 odst. 1 tr. zák. na čtyři měsíce, z čehož plyne, že mu byl trest uložený soudem prvního stupně, který jinak nepochybil při právním posouzení činu, zmírněn, a to právě a jen se zřetelem k příznivějšímu závěru o jeho trestnosti při vypuštění právní kvalifikace též jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Takto stanovený druh a výměra trestu zcela korespondují s rozhodnými hledisky uvedenými v §31 odst. 1 tr. zák. Nelze totiž přehlížet zejména okolnosti, za jakých se obviněný trestného činu dopustil, že nereagoval na signalizaci policistů, tyto objel, ujížděl před nimi, snažil se schovat a následně tvrdil, že je neviděl a že si řidičský průkaz nechal doma. Obviněný porušoval zákaz řízení motorových vozidel opakovaně, posuzovaného jednání se dopustil v době podmíněného odsouzení pro stejnou trestnou činnost. Dosavadní výchovné tresty se minuly účinkem a nelze mít proto pochybnosti o tom, že na obviněného bylo třeba působit již trestem nepodmíněným. Dovolací soud neshledává žádný věcný důvod proto, aby eventuální upřesnění právního posouzení skutku, k jehož zpochybnění došlo navíc jen v odůvodnění napadeného rozsudku, vedlo k uložení mírnějšího trestu. Stávající druh a výměra trestu, a to nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, po jehož výkon byl obviněný ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, doplněný trestem zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta, zcela odpovídá požadavkům kladeným na splnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák.
Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková