ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1523.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1523/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo 45/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově – soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Tm 5/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo 45/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – soudu pro mládež přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově – soudu pro mládež ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 1 Tm 5/2010, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“) uznán vinným v bodě 1) proviněním pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a proviněním ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v bodě 2) proviněním pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a proviněním ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Těchto provinění se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
1)
- v době letních prázdnin roku 2008, od 9. 8. 2008 do 13. 8. 2008, v lese u obce H., okres V., v části zvané „S.“, ač znal věk nezletilé, tuto opakovaně osahával po těle, na prsou a genitáliích, prsty a jazykem dráždil její přirození a ve dvou případech se od ní nechal orálně uspokojovat,
- na Silvestra, dne 31. 12. 2008, v době mezi 22.00 hodin a 24.00 hodin, v R., okres V., v místě svého trvalého bydliště V S., ve svém pokoji, ač znal věk nezletilé, tuto osahával na prsou,
čímž ji současně vystavil nebezpečí, že si osvojí takové zájmy a návyky, jež budou v rozporu se zásadami morálky, zejména v oblasti sexuálního života a partnerského vztahu.
2)
V blíže nezjištěný den v měsíci červnu nebo červenci 2009, na chatě svých rodičů v zahrádkářské oblasti zvané „Ž.“, v blízkosti R., okres V., poté, co přiměl nezletilou, k orálnímu dráždění svého penisu a sám ji orálně dráždil na jejích intimních místech, vykonal s touto soulož, ač znal dívčin věk, přičemž tato k pohlavnímu styku dobrovolně svolila, čímž ji současně vystavil nebezpečí, že si osvojí takové zájmy a návyky, jež budou se zásadami morálky, zejména v oblasti sexuálního života a partnerského vztahu.
Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. a §43 odst. 1 tr. zák., za použití §24 odst. 1 písm. g), §31 odst. 1 z. s. m. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Brně – soud pro mládež rozsudkem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo 45/2011, z podnětu odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal mladistvý, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestním opatření a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že mladistvému podle §242 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 z. s. m. uložil úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §33 odst. 1 z. s. m. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti označenému rozsudku krajského soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Nováka z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu pod bodem I. vytkl nesprávné právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v bodě II. opomenuté důkazy a extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry, v bodě III. porušení zásady zákonného soudce ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a v bodě IV. učinil závěrečný návrh.
K bodu I. dovolatel v zásadě uvedl, že soudy nesprávně posoudily skutky pod body 1) a 2) jako provinění ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zejména proto, že nebyly naplněny znaky „svádění“, jímž se ve smyslu §217 odst. 1 tr. zák. rozumí úmyslné, nikoli jednorázové počínání pachatele, podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší osmnácti let, aby vedla závadný způsob života (viz rozhodnutí č. 46/1968 Sb. rozh. tr.), a „vydání nebezpečí zpustnutí“, o nějž jde, jestliže si osoba mladší osmnácti let osvojuje škodlivé návyky v důsledku jednání pachatele. Poukázal na to, že nebezpečí zpustnutí vyžaduje určité trvání jednání pachatele, o což však v projednávaném případě nešlo, protože jednání mladistvého nevykazuje jakoukoli známku trvalosti, když nebylo objektivně zjištěno, že by si poškozené na základě jednání mladistvého osvojily škodlivé návyky, pro které by žily v rozporu se zásadami morálky. Naopak ze znaleckých posudků z oboru psychologie, které byly zpracovány u obou poškozených, vyplynulo, že k žádnému negativnímu ovlivnění v jejich vývoji nedošlo. Mladistvý poukázal na to, že již před jeho jednáním obě poškozené žily lehkovážným životem nepřiměřeným jejich věku, a poškozená (bod 2) v rámci znaleckého zkoumání uvedla, že má zkušenosti s drogami. Soudy se však s těmito zjištěními ve vztahu k naplnění uvedených znaků vůbec nezabývaly. Ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku nevyplývá byť náznak trvalosti útoků, které by bylo možno podřadit pod pojem svádění k naplnění skutkové podstaty provinění podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jednání mladistvého z uvedených důvodů nemohlo být hodnoceno jako relevantní k naplnění znaků této skutkové podstaty.
V bodě II. dovolání mladistvý konstatoval, že soudy obou stupňů nedodržely zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), neboť ve věci existují opomenuté důkazy zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tento nedostatek dovolatel shledal zejména v tom, že soudy nereflektovaly návrh na provedení znaleckého posudku z oboru sexuologie a pedopsychologie v situaci, kdy nepřímé důkazy svědčí spíše ve prospěch mladistvého. Bylo proto povinností soudů takovému návrhu vyhovět, stejně jako požadavku na výslech J. H., který měl být přítomen rozhovoru poškozené s třetí osobou, ve kterém poškozená uvedla, že si obvinění vymyslela jako akt pomsty vůči mladistvému. Rovněž se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s prezentovanými argumenty a požadavky obhajoby. Mladistvý též vytkl, že nebyl jako důkaz věrohodnosti zohledněn znalecký posudek vypracovaný obhajobou, z jehož závěru vyplynulo, že obecná věrohodnost mladistvého je více než nadprůměrná. Soud prvního stupně se s tímto důkazem nevypořádal vůbec a odvolací soud se omezil na konstatování, že věrohodnost mladistvého nebylo třeba zkoumat se zřetelem na právo obviněného (mladistvého) hájit se způsobem, který uzná za vhodné, tedy i lhát. Takové stanovisko považuje dovolatel za nepřijatelné. Jestliže je však výpověď mladistvého v přímém rozporu s výpovědí poškozených, musí soudy klást větší důraz na objektivní prokázání důvěryhodnosti svědeckých výpovědí. Mladistvý zdůraznil, že poškozená se s ním scházela v odpoledních hodinách, a nebylo tedy možné sexuální akt popsaný ve skutkové větě uskutečnit bez přítomnosti dalších osob. Útok, který se měl odehrát 31. 12. 2008 mladistvý popíral s tím, že jeho rodiče měli dohled nad tím, co se děje v pokoji, kde se nacházel on a poškozená. Ke skutku pod bodem 2) konstatoval, že poškozená je osoba vysoce nevěrohodná a má návyky nepřiměřené jejímu věku. Ve světle jím uplatňované obhajoby nebyly nepřímé důkazy svědčící ve prospěch mladistvého vůbec zohledněny a nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Mladistvý poukázal na různé rozpory, které shledal ve výpovědích obou poškozených, a to ve srovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy jako např. výpovědí svědka R. S. a K. S. či s obhajobou předloženou fotodokumentací, podle níž lze dojít k závěru, že poškozená v chatě vůbec nebyla. Soudy se nevyrovnaly s důkazy, které vyznívaly v rozporu s její výpovědí, když již při vymezení místa, na kterém mělo dojít k útoku, vznikly pochybnosti. O učiněných skutkových zjištěních se tak mladistvý domníval, že jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, protože soudy důkazy hodnotily zcela povrchně a vzniklé nesoulady nedokázaly odstranit a přesvědčivě je vysvětlit.
Ve vztahu k bodu III. týkajícímu se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. mladistvý namítl porušení zásad bezprostřednosti a zákonného soudce. Tuto vadu spatřoval v různém obsazení odvolacího soudu, který o odvolání mladistvého rozhodl ve dvou veřejných zasedání. Při veřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2011 rozhodoval senát ve složení předsedy JUDr. Jiřího Šoukala a soudců JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta. Při druhém veřejném zasedání dne 12. 7. 2011, v rámci něhož byl vynesen rozsudek, rozhodl senát ve složení JUDr. Jiřího Šoukala jako předsedy a soudců JUDr. Světlany Bartošové a JUDr. Drahomíra Drápala. Uvedenou změnu dovolatel považoval za porušení postupu podle §219 odst. 3 tr. ř., že v případě změněného obsazení senátu lze číst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení (resp. veřejném zasedání), včetně v něm provedených důkazů jen se souhlasem obviněného (mladistvého) a státního zástupce. Pokud by takový souhlas nebyl dán, je třeba, aby hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno znovu. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 nevyplynulo, že by ze strany mladistvého nebo státního zástupce byl tento souhlas dán. Vedle tohoto nedostatku byl však postup soudu vadný i proto, že předseda senátu nepřečetl podstatný obsah protokolu o předtím konaném veřejném zasedání. Není tak zřejmé, nakolik byl nový člen senátu seznámen se stavem věci. Kromě toho je vada i v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 12. 7. 2011, v němž je uveden senát ve složení předsedy JUDr. Jiřího Šoukala, JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta jako soudců, což je v rozporu s protokolem z tohoto veřejného senátu, který uvádí výše uvedené jiné složení senátu.
Mladistvý v bodě IV. ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 Tmo 45/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 Tm 5/2010, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí pro vady, které nelze jinak odstranit.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání písemně vyjádřil a poté, co shrnul obsah mladistvým tvrzených výhrad, uvedl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že se zjevně jedná o písařské pochybení, které nesvědčí o tom, že by věc byla projednávána před nenáležitě obsazeným soudem. Z dostupného spisového materiálu neplyne, že by se před soudem druhého stupně provádělo dokazování, a proto byl souhlas státního zástupce a mladistvého nadbytečný. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že neprovedení důkazů soud vysvětlil s poukazem na jejich očividnou nadbytečnost. Dovolatel pominul, že delikt podle §217 odst. 1 tr. zák. není proviněním poruchovým, ale ohrožovacím, takže tvrzení o nedostatku následku v podobě změn v chování poškozených nemá pro naplnění znaků tohoto deliktu význam. Nelze také hovořit o nedostatku trvalosti jednání obviněného (mladistvého) vůči poškozeným, neboť ani požadavek páchání takového jednání po delší dobu není zahrnut mezi znaky skutkové podstaty §217 odst. 1 tr. zák. Nelze přehlédnout zjevnou tendenci mladistvého k sexuálním kontaktům s nezletilými dívkami, když se takto zachoval během jednoho roku vůči dvěma poškozeným. Jeho chování tak mohlo vést k následkům předvídaným trestním zákonem a nezměnilo by se na tom nic, ani kdyby poškozené případně k zahálčivému či nemravnému životu již v té době inklinovaly. Pokud mladistvý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neuvedl k němu žádnou argumentaci, a proto se k němu nelze vyjádřit. Výhrady uplatněné dovolatelem tak neměl státní zástupce za důvodné, a napadené rozhodnutí podle něho nebylo zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, neboť písařské pochybení lze odstranit postupem podle §131 tr. ř. V závěru vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání pro zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z podnětu podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal důvodnost námitek, jež mladistvý podřadil v bodě III. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v rámci něhož vytýkal provedenému řízení, že senát krajského soudu při veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 rozhodl v nesprávném složení.
Uvedená vada dovolatelem takto uplatněná dopadá na jím označený důvod, neboť podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
S ohledem na uvedený obsah dovolání je patrné, že mladistvý v rámci takto uplatněné námitky odvolacímu soudu vytýkal nedostatek odpovídající alternativě vymezené v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tím, že „soud nebyl náležitě obsazen“, která je vyjádřením ústavního principu že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ zakotveného v čl. 38 odst. 1 al. 1, Listiny základních práv a svobod. Zaručuje tak ochranu především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o zákonném soudci uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji ovlivňující staly známými (viz nález ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněn pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky). Za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, je proto nutné považovat jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což je tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).
Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodů podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03, uveřejněn pod č. 76, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky).
Podle §31 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. rozhoduje krajský soud v senátech. Pro odvolací řízení platí podle §31 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., že se senát skládá z předsedy senátu a 2 soudců.
Podmínky, za nichž jsou jednotlivé věci, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení rozdělovány, se řídí rozvrhem práce, který vydává na období kalendářního roku předseda soudu a může jej v průběhu kalendářního roku změnit, jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (§41 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb.). Podle §42 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb., jsou rozvrhem práce určeni soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení, anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.
Jak je z obsahu projednávané věci patrné, veřejné zasedání konané dne 10. 5. 2011 v 9.00 projednával senát 4 Tmo ve složení předsedy senátu JUDr. Jiřího Šoukala a soudců JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta (č. l. 210). Při tomto veřejném zasedání předseda senátu přednesl napadený rozsudek a podal zprávu o stavu věci. Dále byl při něm jako svědek vyslechnut M. R. – otec mladistvého (č. l. 211). Veřejné zasedání bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, který by se zabýval otázkou věrohodnosti poškozené (č. l. 212). Nově nařízené veřejné zasedání konané dne 12. 7. 2011 v 8.30 projednával senát 4 Tmo ve složení JUDr. Jiří Šoukal jako jeho předseda a JUDr. Světlana Bartošová JUDr. Drahomír Drápal (č. l. 238) jako soudci. Z přípravy na veřejné zasedání ani z jeho nařízení není podle obsahu spisu patrné, z jakých důvodů došlo ke změně soudce v obsazení senátu. Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 předseda senátu nesdělil, že senát projednává věc v jiném složení senátu, než tomu bylo v předchozím veřejném zasedání, a protokol ani neobsahuje žádný jiný údaj týkající se této okolnosti. Poté, co předseda senátu přednesl napadený rozsudek a podal zprávu o stavu věci, byla vyslechnuta znalkyně PhDr. B. Z., obhajobou podané návrhy na doplnění dokazování byly usnesením zamítnuty, a předseda senátu vyhlásil dovoláním napadený rozsudek (č. l. 241).
V písemném zpracování rozsudku, jehož originál je založen na č. l. 245, je uvedeno, že „Krajský soud v Brně – soud pro mládež rozhodl ve veřejném zasedání dne 12. 7. 2011 v senátě, složením z předsedy JUDr. Jiřího Šoukala a soudců JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta, “ což neodpovídá obsazení tohoto senátu podle protokolu ze dne 12. 7. 2011, kdy byl uveden JUDr. Drahomír Drápal .
Nejprve je potřeba uvést, že ve vztahu k soudům pro mládež platí stejná pravidla jako je tomu u obecných soudů [viz §2 odst. 2 písm. d) z. s. m.]. Průběh veřejného zasedání je obecně upraven ustanoveními §232 až §239 tr. ř. Pro veřejné zasedání konané o odvolání platí ustanovení §263 tr. ř. Podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stále přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení (§238 tr. ř.). Je tedy patrné, že otázky spojené s podmínkami, za nichž se odročuje veřejné zasedání, jsou vymezeny v ustanovení týkajících se hlavního líčení, pro které podle §219 odst. 3 tr. ř. platí, že když není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení (veřejné zasedání) znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení (veřejné zasedání) podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení (veřejné zasedání) delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného (mladistvého) předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
O změnu ve složení senátu jde, jestliže některý ze soudců (není rozhodné, zda jde o předsedu senátu nebo člena senátu), který se účastní nového veřejného zasedání, nebyl členem senátu projednávajícího věc v předchozím veřejném zasedání.
Z okolností, jak vyplynuly z obsahu spisu v projednávané věci, je zřejmé, že v senátě 4 Tmo projednávající předmětnou věc, došlo při veřejných zasedání konaných dne 10. 5. 2011 a dne 12. 7. 2011 ke změně v obsazení senátu, neboť namísto původního člena Mgr. Tomáše Kurfiřta v druhém z nich rozhodoval JUDr. Drahomír Drápal.
S ohledem na to, že při veřejném zasedání dne 12. 7. 2011 k uvedené změně v obsazení senátu došlo, bylo nezbytné, aby odvolací soud zachoval postup předepsaný ustanovením §219 odst. 3 tr. ř., a to tím spíše, že při veřejném zasedání dne 10. 5. 2011 byl odvolacím soudem proveden důkaz výslechem svědka M. R. st. Bylo proto nutné v protokole uvedenou změnu uvést a učinit všechny kroky, jak ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. předepisuje.
Jestliže odvolací soud, jak Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, uvedený postup nezachoval, porušil předmětné ustanovení, a je nutné odvolací řízení provést znovu. Přitom Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na absenci jakýchkoliv poznatků o tom, co bylo důvodem změny v obsazení senátu, i toho, proč při odročeném zasedání zasedal právě JUDr. Drahomír Drápal , jsou vážné pochybnosti, zda předmětná změna odpovídala principu zákonného soudce, jak je výše vymezen, neboť ve spisovém materiálu není nikde uvedeno, že změna složení senátu odpovídala přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně soudu pro mládež, jako soudu odvolacího na rok 2011. I zde totiž platí, že pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Nic z toho však v obsahu spisu není podchyceno.
Se zřetelem na takto vytčená pochybení shledaná v porušení pravidel určujících dodržení zásady zákonného soudce ve smyslu shora uvedených ustanovení, Nejvyšší soud vadu písemného vyhotovení rozsudku, v němž je uvedeno jiné složení senátu, než který o věci dne 12. 7. 2011 rozhodl, nepovažuje jen za písařský nedostatek, ale jde o navazující pochybení spočívající v základním porušení uvedených principů. Proto nepožadoval, aby bylo uvedené pochybení postupem podle §131 a násl. tr. ř. odstraněno.
Napadené rozhodnutí nemohlo, obstát zejména pro shora vymezená pochybení v procením postupu odvolacího soudu dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jehož se mladistvý dovolával. Nejvyšší soud proto z uvedeného důvodu rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř . zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo 45/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně – soudu pro mládež přikázal , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nové rozhodnutí učiní odvolací soud pro mládež v senátě ve složení, které bude plně odpovídat všem výše rozvedeným pravidlům, a bude v souladu s postupy stanovenými a vyplývajícími z rozvrhu práce tohoto soudu na rok 2011.
Jestliže mladistvý v dovolání namítal ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. další nedostatky, je potřeba uvést, že s ohledem na uvedenou procesní vadu, která je pro svůj procesní postup prioritní, a je zřejmé, že odvolací řízení (nebo jeho část za splnění zákonných podmínek) bude nutné provádět znovu, a tedy bude opětovně rozhodováno o vině a trestu mladistvého, jsou další námitky uplatněné v dovolání ve vztahu k vině předčasné. I přes tuto skutečnost Nejvyšší soud však považuje za nutné alespoň ve stručnosti k dalším vytýkaným skutečnostem pro úplnost upozornit na nedostatky, jichž se bude muset soud v dalším řízení vyvarovat, a tedy postupovat tak, aby nové rozhodnutí jimi již nebylo zatíženo.
I když mladistvý v části dovolání uplatněného na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které na tento ani jiný dovolací důvod nedopadají, v části dovolání v souladu s ním uvedl výhrady právní povahy. Za důležité považoval, ty jež se týkaly nedostatku skutkové podstaty provinění ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a spočívaly v nenaplnění znaku „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“.
Proto, aby napříště byly nedostatky v tomto ohledu Nejvyšším soudem shledané, odstraněny, je nutné uvést následující; přečinu podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 46/1968 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo živit se prostitucí, popř. vést jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné trestné činy (provinění), přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (může např. jít o zneužívání léků, ale i záškoláctví apod.).
Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky, zahrnují se sem různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu je nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje (k tomu viz např. rozhodnutí publikované pod č. 65/1999 Sb. rozh. tr.). Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (viz rozh. č. 25/1980 Sb. rozh. tr.), může ale jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší dobu trvající.
Z uvedeného je zřejmé, že znak „svádění“ nezahrnuje jen takové jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel jen v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že ovlivní její morálku a může přivodit její závadové chování. Je tomu však jen tehdy, pokud se jednalo o mimořádně závažné a svým charakterem vysoce intenzívní jednání, které na takovou osobu natolik negativně zapůsobilo, že zásadně posunulo její další vývoj směrem k nemravnému životu. Pro úplnost lze připomenout, že za nemravný život se považuje život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů, atd. Takovým jedním musí dojít k tomu, že pachatel tuto svou oběť vydal v nebezpečí zpustnutí, tj. že takovým jednorázovým činem vytvořil situaci, při níž si vytvořila škodlivé návyky, které mají neblahý a nepříznivý dopad pro její další vývoj a vedou k úpadku její osobnosti, která se nadále vytváří v rozporu se zásadami slušnosti a obecně za správné, uznávanými a vnímanými pravidly (viz rozhodnutí č. 26/2010 rozh. tr.).
To, zda nastal u oběti pohlavního zneužívání stav, kdy nastalo nebezpečí, že oběť byla vydána nebezpečí zpustnutí, musí být podloženo provedeným dokazováním, z něhož musí vyplynout, tzn., že je nezbytné, aby závěr o jeho naplnění byl podložen výsledky provedeného dokazování. Rozhodné proto je, že jako každý jiný znak skutkové podstaty musí být dostatečně jednoznačně soudem vyhodnocen a posouzen. Soud se jím tedy musí po všech stránkách zabývat. Je totiž potřeba upozornit na to, že ne každé, byť jinak jako zneužívání ve smyslu §242 tr. zák. prokázané jednání pachatele, musí naplnit po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu (provinění) podle §217 tr. zák. Tak tomu může být jen tehdy, když jsou zjištěny a objasněny všechny rozhodné okolnosti dokládající naplnění uvedených zákonných znaků. V této souvislosti je vhodné, z hlediska obecně platných poznatků o následcích sexuálního zneužívání dítěte, poukázat na to, že reakce na traumatizující situaci jsou rozdílné v závislosti na povaze zneužívané osoby, na její momentální i dřívější situaci a na její dosavadní zkušenosti v sexuální oblasti. Následky se dělí na krátkodobé a dlouhodobé. Mezi ty, které patří do první skupiny, lze především zahrnout okamžitou reakci na neblahé jednání a patří sem zejména strach, obavy, depresivní pocity, bezmoc, ale i změna sexuálního chování až ovlivnění sexuálního vývoje, a projevují se např. v exhibicionismu, zvýšeném sexuálním chování, atd. K dlouhodobým následkům se řadí kromě jiných přetrvávající labilita, zvýšená úzkostnost, též i promiskuita a prostituce (srov. Raboch, J., Sovák, Z.: Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd. Praha: Psychiatrické centrum, 1995).
Ze všech uvedených hledisek byly soudy i projednávané věci povinny zkoumat u obou poškozených, zda u nich takové okolnosti, jež předpokládá naplnění uvedeného znaku nastaly, a podle výsledků takových zjištění posoudit, zda u nich skutečně v důsledku trestného jednání mladistvého hrozilo nebezpečí zpustnutí, jak ustanovení §217 tr. zák. upravuje.
Na podkladě doposud vydaných rozhodnutí (ač v důsledku vadného procesního postupu tyto nemohly obstát), Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se naplněním uvedených znaků u provinění podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž mladistvého vedle dalších provinění v bodech 1) a 2) uznaly vinným, vůbec nezabývaly. Lze jen poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 8, 9, kde uvedl, že počínání mladistvého bylo natolik intenzivní a způsobilé nepříznivě ovlivnit osoby mladší než osmnáct let, bez předchozích sexuálních zkušeností, v daném případě osoby nezletilé, ve věku 12-13 let, tím způsobem, že to u nich mohlo vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k nemravnému životu a současně to mohlo vážně ohrozit jejich tělesné a duševní zdraví v návaznosti na jejich další vývoj. Nevysvětlil však tyto své závěry s ohledem na konkrétní a reálný stav poškozených, jak byl popsán na různých místech v obsahu spisu, ani k jejich celkovému chování před činem mladistvého a po něm. Nezabýval se ani způsobem života poškozených, rozvojem jejich mravních a hodnotových kvalit a neposuzoval je ani ses zřetelem na intenzitu a závažnost vůči nim projeveného chování mladistvého. Soudy totiž tyto skutečnosti nezhodnotily a nevypořádaly se ani s tím, co se podává k osobě mladistvého v psychologických posudcích, tj. např. že byl mimo jiné posouzen jako „jemný, ohleduplný, něžný a citově sentimentální“. Není totiž patrné, když navíc jak pachatel, tak i poškozené byli spolužáky, a mladistvý se činu dopustil krátce po dovršení patnácti let, takže šlo o vrstevníky, v čem spočíval vyžadovaný negativní dopad jednání, jež by vedl u obou poškozených k důsledkům předpokládaných v ustanovení §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Není proto zřejmé, z čeho konkrétně soudy své závěry o naplnění uvedené skutkové podstaty, resp. uvažovaného konkrétního znaku, dovodily. Otázkou tohoto právního posouzení se nezabýval důsledně ani odvolací soud, který se jen paušálně s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, aniž by cokoli k právní stránce věci, která nebyla soudem prvního stupně zcela uspokojivě ve vztahu k právní kvalifikaci podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozvedena, vysvětlil či upřesnil.
Nejvyšší soud z těchto důvodů považuje právní kvalifikaci ve vztahu k provinění podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ze všech shora uvedených důvodů v současném stadiu řízení za nedostatečně právně posouzenou, a proto bude nutné se jí v dalším řízení velmi podrobně zabývat za dodržení shora vytčených podmínek. K tomu též Nejvyšší soud předesílá, že bude potřeba uvedené skutečnosti zkoumat i se zřetelem na další výhrady a námitky, které byly nyní v dovolání ve vztahu k této okolnosti (body II, III.) rozvedeny, a to i přesto, že se v části předmětné námitky netýkaly výhradně právních otázek, ale byly podmíněny i výhradami skutkové podstaty. Bude namístě, aby se i na ně odvolací soud, jemuž přísluší posouzení správnosti skutkového stavu (narozdíl od dovolacího soudu), soustředil a reagoval na ně, event. rozpory logicky na podkladě zjištěných jiných okolností vyloučil, anebo, aby v případě, že budou opodstatněné, učinil k tomu nezbytná opatření (např. věc vrátil k novému pojednání a rozhodnutí soudu prvního stupně apod.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Mi l ada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.