ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.849.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 849/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. července 2011 o dovolání obviněného B. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 4 To 22/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 1 T 113/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný B. M. byl rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 1 T 113/2009, uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále tr. zák.) a odsouzen podle §215a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok. Podle §58 odst. 1 byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Oproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. zák. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 4 To 22/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále tr. zákoník) a odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na dvanáct měsíců.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 10. 1. 2009 v místě jeho bydliště na ulici B. v K. řekl poškozené L. M., která s ním sdílela společnou domácnost, aby odešla, že už s ní nechce být, načež z trezoru vytáhl legálně držený revolver zn. Holek a tímto na poškozenou namířil a vyhrožoval jí zabitím, a následně tímto namířil i proti sobě a vyhrožoval sebevraždou, uvědomil si však, že v něm nejsou náboje, a tohoto jednání zanechal, přičemž tímto mohl u poškozené vzbudit důvodnou obavu, že výhružky bude realizovat, neboť krátce předtím v prosinci roku 2008 na stejném místě se s poškozenou pohádali a obviněný následně dvakrát vystřelil do zdi v jejich ložnici označeným revolverem, a to přesto, že ve stejnou dobu byl v bytě v jiném pokoji přítomen nezletilý syn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Skutek byl podle dovolatele nesprávně klasifikován jako přečin, neboť na podkladě důkazní situace i samotného popisu skutku nebylo možné jeho jednání hmotně právně posoudit jako přečin nebezpečné vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazoval na negativní jednání poškozené, bývalé družky, které se odrazilo ve zhoršování jeho psychického stavu, až nakonec musel vyhledat odbornou pomoc psycholožky PhDr. M. G. Nechtěl dále s poškozenou žít, přičemž poškozená na setrvání v jejich svazku trvala a dále ho psychicky ponižovala. To, že řekl poškozené, že ji zabije, nemyslel vážně, bylo to pouze zoufalé gesto, chtěl pouze docílit, aby od něj odešla. Skutečnost, že poškozená s ním v pokoji i po incidentu setrvala, dokazuje, že neměla vážnou obavu z jeho jednání, které se nikterak nepodepsalo na jejím psychickém stavu, jak je zřejmé ze znaleckého posudku. Namítal nelogičnost závěrů soudů o důvodnosti obav poškozené, opřené o předchozí jednání, kdy dvakrát vystřelil do zdi, protože ani tímto jednáním nechtěl nikomu ublížit a nesměřovalo proti poškozené. Zdůrazňoval, že poškozená je osobou nevěrohodnou, která se v této věci dopustila hned několika trestných činů, a to křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku a křivé svědecké výpovědi podle §346 tr. zákoníku. Závěr soudů o jeho vině považoval za účelový, aby nebylo prokázáno, že byl ve vazbě protiprávně. Opomenout podle něho nelze ani to, že některé skutečnosti byly prokázány až v průběhu hlavního líčení, a to proto, že policejní orgány neprovedly jím navrhované důkazy. V daném případě se podle obviněného o žádný přečin či trestný čin nejednalo. Svá tvrzení o nepříznivém psychickém stavu i nemožnosti vzbudit důvodnou obavu u poškozené z realizace toho, co říká, obviněný následně dokládal stanoviskem psycholožky PhDr. M. G. ze dne 24. 3. 2011, jímž doplnil dovolání. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky obviněného jsou především námitkami skutkovými, které nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Je podle ní zřejmé, že soud vyšel z výpovědi obviněného, ale i ze svědeckých výpovědí poškozené L. M., nezletilého syna i svědkyně PhDr. M. P., které závěr o vině obviněného opodstatňují, jak vyplývá z příslušných pasáží v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nepřitakala námitce obviněného, že v předmětné trestní věci nebylo prokázáno, že by se svým jednáním dopustil přečinu, neboť z obsahu spisu se podle ní podává, že výhrůžka obviněného dne 10. 1. 2009 zabitím byla adresována poškozené, s níž sdílel společnou domácnost a jejichž vzájemný vztah byl konfliktní, a byla provázena držením a mířením zbraně na poškozenou, následným namířením zbraně proti sobě a vyhrožováním sebevraždou, s vědomím poškozené o tom, že již před tím v prosinci roku 2008 toutéž zbraní po hádce s poškozenou dvakrát vystřelil do zdi v jejich ložnici, přestože v jejich bytě byl přítomen nezletilý syn. Za takto popsané situace mělo vzbuzení důvodné obavy poškozené z vyhrůžek reálný základ a rozhodně se nejednalo jen o použití silných slov v hádce s poškozenou. Měla za to, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování a jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem, byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být např. vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má poškozený citový vztah. Stejně tak se může jednat o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Pokud je vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. manipulace zbraní, šermování nožem gestem naznačujícím podříznutí krku nebo jiným gestem představujícím zdůraznění hrozby), bude též možno dovodit, že taková výhrůžka je způsobilá vzbudit důvodnou obavu.
Přečin nebezpečného vyhrožování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Podstata jednání označeného soudy jako tzv. nebezpečné vyhrožování spočívala podle zjištění odvolacího soudu v tom, že obviněný dne 10. 1. 2009 v místě jeho bydliště řekl L. M., která s ním sdílela společnou domácnost, aby odešla, že už s ní nechce být, načež z trezoru vytáhl legálně držený revolver zn. Holek a tímto na poškozenou namířil a vyhrožoval jí zabitím, a následně tímto namířil i proti sobě a vyhrožoval sebevraždou, uvědomil si však, že v něm nejsou náboje a tohoto jednání zanechal, přičemž tímto mohl u poškozené vzbudit důvodnou obavu, že výhružky bude realizovat, neboť krátce předtím v prosinci roku 2008 na stejném místě se s poškozenou pohádali a obviněný následně dvakrát vystřelil do zdi v jejich ložnici označeným revolverem, a to přesto, že ve stejnou dobu byl v bytě v jiném pokoji přítomen nezletilý syn.
V této souvislosti je na místě uvést, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 8 - 10 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 rozsudku odvolacího soudu); soudy zevrubně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině právě o výpověď obviněného, který konflikty s poškozenou ani předcházející střelbu v místnosti společně obývaného bytu nepopíral. Skutková zjištění odvolacího soudu v tomto rozsahu odpovídají i výpovědi poškozené L. M., jejíž věrohodností se soud prvního stupně obsáhle zabýval, nepřímo jsou dokládána i svědeckými výpověďmi např. PhDr. M. P. či PhDr. M. G. Při hodnocení důkazů významných pro rozhodnutí o vině obviněného soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Výpověď poškozené nebyla hodnocena v kontextu závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného PhDr. Z. K. a posudku znaleckého ústavu Psychiatrické léčebny B. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jehož závěry přednesli zpracovatelé MUDr. J. P. a PhDr. B. Z., jako věrohodná a soudy přihlížely pouze k těm částem jejího vyjádření, které korespondovaly s výpovědí obviněného i dalšími, byť nepřímými důkazy. Na podkladě těchto důkazů soudy opodstatněně uzavřely, že obviněný se s poškozenou často hádal, přičemž při jedné z hádek v prosinci roku 2008 v místě jeho bydliště dvakrát vystřelil revolverem do zdi v jejich ložnici, přičemž ve stejnou dobu byl v jiném pokoji neletilý syn, a že následně dne 10. 1. 2009 v témže společně obývaném bytě stejným revolverem na poškozenou namířil, vyhrožoval jí zabitím a následně obrátil zbraň i proti sobě a vyhrožoval sebevraždou.
Obviněný namítal, že pohrůžka zabitím byla jen zoufalým gestem, protože již nevěděl, jak má docílit, aby poškozená od něho odešla, v žádném případě ji ale nemyslel vážně. Měl za to, že jeho jednání ostatně v poškozené žádnou obavu nevyvolalo, neboť i nadále zůstala s ním v pokoji, a neprojevilo se žádným způsobem ani na její psychice, což dokládá znalecký posudek znaleckého ústavu. Tvrdil také, že nelze vyvozovat důvodnost obavy poškozené z jeho předchozího jednání spočívajícího v opakovaném výstřelu do zdi, jelikož tím také nechtěl nikomu ublížit a čin nesměřoval vůči poškozené. Námitky obviněného ale nemohou obstát.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu lze spolehlivě zjistit, v čem spočívala újma, jíž měl obviněný poškozené L. M. vyhrožovat, přičemž slovní výhrůžky jednoznačně adresované poškozené v tom smyslu, že ji zabije, byly v daném případě doprovázeny manipulací a mířením zbraně i proti němu samému s demonstrací úmyslu spáchat sebevraždu. Odvolací soud přiléhavě poznamenal, že důvodnost obavy u poškozené lze dovodit z předchozího jednání obviněného, protože při hádce s poškozenou použil střelnou zbraň již dříve, a to v prosinci 2008, kdy dvakrát vystřelil z téže zbraně do zdi, a to dokonce přesto, že ve vedlejší místnosti se nacházelo nezletilé dítě. Stejně tak z nich zřetelně vyplývá i zákonem vyžadované úmyslné zavinění, a to nejméně v podobě eventuálního úmyslu.
Jednání obviněného bezpochyby vybočilo z běžného rámce řešení konfliktu mezi ním a poškozenou. Vyhrůžka zabitím adresovaná poškozené provázená manipulací se zbraní, jakož i vyhrožování sebevraždou za okolností popisovaných odvolacím soudem ve svém komplexu vytvářelo jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, že obviněný své výhrůžky uskuteční, pokud se ona nepodvolí jeho požadavkům. Nic na tom nemění ani skutečnost, že tato obava byla co do času jejího trvání krátkodobá a v poškozené nevyvolala syndrom týrané osoby. Nic na přesvědčivosti závěru odvolacího soudu nemůže zvrátit ani výhrada obviněného, že nelze argumentovat jeho předchozím jednáním z prosince 2008, jelikož nebylo namířeno proti poškozené a nechtěl nikomu ublížit. Třebaže dřívější jednání obviněného nebylo namířeno proti jiné osobě, obviněný jím dal najevo, že je s to střelnou zbraň skutečně použít. Relevantní v daných souvislostech není ani stanovisko psycholožky PhDr. M. G., že hrozba obviněného zabitím nebyla míněna vážně a že ji takto nevnímala ani poškozená, poněvadž je to jedině soud, kdo na podkladě hodnocení provedených důkazů může učinit závěr o vině obviněného. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že povaha a závažnost jednání obviněného dokládají, že jde o případ vyznačující se takovou společenskou škodlivostí, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a je zcela na místě z něj vyvozovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Konkrétní specifika případu daná povahou soužití s poškozenou a jejími povahovými rysy byla správně vyhodnocena při úvahách o druhu a výměru trestu, který rozhodně nelze označit za přísný.
Námitky obviněného založené na tvrzení, že rozhodnutí soudů jsou účelová, směřující toliko k tomu, aby byl za nějakou trestnou činnost odsouzen a aby nebyla shledána jeho vazba protiprávní, nelze než označit za spekulace, jelikož z obsahu spisu nelze vyčíst ani náznak toho, že by soudy postupovaly v dané věci pragmaticky, vedeny snahou obviněného odsoudit za každou cenu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková