ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.914.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 914/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2011 o dovolání obviněného B. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 To 495/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 9 T 88/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město byl obviněný B. B. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že v Plzni ani nikde jinde poté, co byl dne 11. 9. 2009, dne 20. 10. 2009 a dne 20. 11. 2009 opakovaně vyzván Okresním soudem Plzeň – město k nástupu trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 3 T 175/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 9 To 216/2009, tento trest odnětí svobody sám nenastoupil, přičemž do výkonu trestu byl dodán Policií ČR dne 21. 2. 2010 na základě příkazu k dodání do výkonu trestu vydaného Okresním soudem Plzeň - město dne 15. 2. 2010.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 To 495/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.
Obviněný proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Miroslava Majera z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení. Poté, co podotkl, že jde o trestný čin úmyslný, namítl, že jemu úmysl nebyl prokázán. Poukázal na to, že když byl ve dvou případech vyzván k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, v souladu se zákonem na tyto výzvy reagoval a včas ze závažných důvodů požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody, naposledy s ohledem na zdravotní potíže. Ve druhém případě na svoji žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody obdržel výzvu soudu, aby předložil zprávu o svém zdravotním stavu při nástupu do výkonu trestu, avšak bez uvedení termínu nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Dovolatel se tak domníval, že bude následovat výzva soudu s uvedením termínu nástupu do věznice, což se nestalo. Do výkonu trestu odnětí svobody byl eskortován orgány Policie České republiky. Obviněný uvedl, že neměl úmysl vyhýbat se výkonu trestu odnětí svobody, jak mylně dovodily soudy obou stupňů, zdržoval se ve svém bydlišti, docházel do zaměstnání, nikde se neskrýval, což jasně vylučuje přímý úmysl vyhýbat se trestu a ve svém důsledku vylučuje také úmysl nepřímý.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí změnil v tom smyslu, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí jeho obsahu konstatovala, že obviněný byl ve věci Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 3 T 175/2008, v níž rozsudek o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nabyl právní moci dne 4. 6. 2009, opakovaně soudem vyzýván, aby ve stanovené lhůtě do výkonu uloženého trestu nastoupil. Obviněný však ani na první, ani na druhou výzvu soudu do výkonu trestu nenastoupil, ale vždy žádal, aby mu výkon trestu byl odložen. Protože obviněný svoji druhou žádost o odložení výkonu trestu odnětí svobody odůvodnil zdravotními důvody, z nichž však bylo zřejmé, že nehrozí nebezpečí, že výkonem trestu by došlo k ohrožení života nebo zdraví obviněného, postupoval předseda senátu podle §322 odst. 2 tr. ř. a vyzval obviněného, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávu o svém zdravotním stavu příslušné věznici. Obviněný však nereagoval ani na třetí výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody, která byla formulována tak, že má trest nastoupit nejpozději do čtrnácti dnů od doručení výzvy. Obviněný tedy věděl, že má nastoupit uložený trest, že soud nepřisvědčil ani jedné z jím podaných žádostí o odklad výkonu trestu a že rozhodnutí o tom, zda-li se může či nemůže podrobit výkonu trestu, soud přesunul v souladu s ustanovením §322 odst. 2 tr. ř. na věznici. Za této situace, když byl poučen o tom, že pokud výkon trestu odnětí svobody nenastoupí, a že se může dopustit trestného činu, jde o čin vykazující znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák., a to i z hlediska subjektivní stránky. K té však státní zástupkyně připustila, že je-li v zákoně vymezena slovy „bez vážného důvodu“, mohla být ve skutkové větě odpovídajícím způsobem rozvedena. V závěru vyjádření však i přes tento drobný nedostatek navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), usoudil, že obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený. Prostřednictvím tohoto důvodu je možné vytýkat výlučně vady právní, zejména, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný tím, že poukázal na nedostatky v subjektivní stránce, vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což koresponduje s dovolacím důvodem, který obviněný v dovolání uplatnil.
Jestliže obviněný prostřednictvím §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti právní kvalifikaci trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nedostatky ohledně zavinění, vymezeným zákonným požadavkům dostál, a proto Nejvyšší soud se jeho výhradami mohl zabývat a zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák. se dopustí ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Jedná se o trestný čin úmyslný.
Podle výroku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud v projednávané věci ztotožnil, je zřejmé, že obviněný mařil výkon rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 3 T 175/2008. Pro objektivní posouzení všech rozhodných skutečností Nejvyšší soud z obsahu spisu, jenž si vyžádal, zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 3. 2009 byl obviněný za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem (č. l. 60). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 9 To 216/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, uvedený rozsudek nabyl právní moci. Nařízení výkonu trestu odnětí svobody z tohoto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 8. 9. 2009 vhozením do schránky (č. l. 78). Vězeňská služba České republiky, Věznice P. informovala Okresní soud Plzeň – město dne 15. 9. 2009 o tom, že obviněný nenastoupil ve stanovené lhůtě výkon trestu (č. l. 81). Dne 16. 9. 2009 byla Okresnímu soudu Plzeň – město doručena žádost obviněného o odklad nastoupení trestu, ve které uvedl, že jeho družka měla na 18. 10. 2009 stanoven termín porodu a obviněný považoval za potřebné, aby se v době po porodu staral jako otec o další děti, se kterými žil ve společné domácnosti, a také o svoji družku (č. l. 82). Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 3 T 175/2008, podle §323 odst. 1 tr. ř. tuto žádost zamítl (č. l. 83) s tím, že s ohledem na podmínky vymezené v ustanovení §323 odst. 1 tr. ř., zejména na uplynutí doby od právní moci rozsudku, je již povolení odkladu výkonu uloženého trestu ze zákona vyloučeno. Toto usnesení společně s výzvou k nástupu výkonu trestu bylo obviněnému doručeno vhozením do schránky dne 12. 10. 2009. Na č. l. 86 je založena žádost o odklad nastoupení trestu, ve které obviněný uvedl, že „dvacátého tohoto měsíce si vyzvedl doporučovanou výzvu pozdě proto, že má náhradní doklady. Poté se snažil zabezpečit rodinu. V práci se mu stal úraz, a proto žádá ze zdravotních důvodů o odklad“ (č. l. 86-89). Okresní soud Plzeň – město dne 18. 11. 2009 podle §322 odst. 2 tr. ř. vyzval obviněného, aby zprávu o svém zdravotním stavu předložil nejpozději při nástupu do výkonu trestu příslušné věznici, která následně rozhodne, zda je nutný odklad (č. l. 93). Tato výzva byla obviněnému doručena dne 23. 11. 2009 (č. l. 91). Obviněný B. B. přesto znovu nenastoupil a do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán až dne 21. 2. 2010.
Jak je patrné z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů uvedené skutečnosti zvažovaly, neboť soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výhradu obviněného, že mu nebyl stanoven termín nástupu do výkonu trestu, považoval za účelovou, neboť obviněnému byla dvakrát poskytnuta čtrnáctidenní lhůta k nástupu výkonu trestu odnětí svobody (vzor 49 tr. ř.), kterou, jak vyplynulo z důkazní situace, dvakrát zmařil. Pokyn soudu byl jasný a poučení ve směru nenastoupení do výkonu trestu bylo jednoznačné. Obviněný si musel být vědom toho, že do věznice se má dostavit obratem, což neučinil.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí na straně 3 poukázal na to, že „vzor. 49 tr. ř., jenž byl obviněnému, jak konstatoval soud prvního stupně, opakovaně doručen, obsahuje srozumitelné údaje o podmínkách a způsobu nastoupení trestu odnětí svobody, v nichž se stanoví, že se trest nastupuje nejpozději do 14 dnů od doručení výzvy. Z hlediska subjektivní stránky neshledal žádné vady s tím, že obviněný jednal vědomě, když výkon trestu dobrovolně nenastoupil.
Nejvyšší soud poté, co zhodnotil všechny rozvedené skutečnosti, považuje za vhodné navíc k otázce subjektivní stránky zdůraznit, že trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
V daném případě se otázka vědomosti obviněného o všech podmínkách, za jakých měl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, odvíjí od toho, zda se obviněnému dostalo potřebného poučení k tomu, jak má postupovat.
Jak Nejvyšší soud z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 3 T 175/2008, shledal, obviněnému se od okresního soudu takového poučení opakovaně dostalo. Nejprve v rámci výzvy na formuláři vzoru č. 49 tr. ř., kdy byl obviněný dne 8. 9. 2009 zpraven o tom, že je nutné, aby neprodleně nastoupil výkon trestu odnětí svobody, z jehož obsahu bylo nepochybné, že obviněný je povinen výkon trestu nastoupit nejpozději do 14 dnů ode dne obdržení výzvy. Když obviněný poprvé této své povinnosti nedbal, a požádal soud z rodinných důvodů o odklad, jemuž soud prvního stupně nevyhověl, jak je výše uvedeno, i v odůvodnění tohoto rozhodnutí obviněného poučil, že nelze trest odkládat, a tedy je nutné jej nastoupit, k čemuž obviněného znovu vyzval vzorem č. 49 tr. ř. Obviněný však ani tentokrát svou povinnost nesplnil a soudu zaslal další žádost. Na tuto soud opět trpělivě reagoval s tím, že obviněný je povinen své zdravotní poměry uplatit až při nástupu trestu. Ani tentokrát obviněný daného poučení nedbal a do výkonu trestu dobrovolně v opakovaně stanovené lhůtě nenastoupil. Výkon takto obviněným nerespektovaného rozhodnutí soudu byl proto realizován až tím, že obviněný byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán policejním orgánem, téměř pět měsíců poté, co mu tato povinnost nastala.
Ze zdravotní dokumentace, která je založena ve spisu je přitom zřejmé, že ač obviněný utrpěl pracovní úraz, nejednalo se o takové zranění, které by mu reálně bránilo v tom, aby nastoupil do výkonu trestu, když ze zprávy Fakultní nemocnice P., kliniky ortopedie a traumatologie vyplývá, že obviněnému byl doporučen odpočinek v úlevové poloze a chlazení poraněných míst (č. l. 89).
Žádné ze skutečností, které obviněný v rámci svých žádostí uváděl, nebylo možné považovat za závažné důvody, pro něž zákon v ustanovení §171 odst. 1 písm. g) tr. zák. vylučuje povinnost pravomocně uložený trest odnětí svobody nastoupit. Osobní důvody, jež obviněný namítal v první ze svých žádostí o odklad, jakož i zdravotní, o něž opřel svou druhou žádost, nebyly jakkoli závažné, aby obviněnému v nástupu trestu skutečně bránily, event. takový nástup fakticky znemožňovaly.
Nejvyšší soud na podkladě všech rozvedených skutečností shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže obviněného uznaly vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák., když na základě dostatečných důkazů shledaly, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky této skutkové podstaty, a to včetně subjektivní stránky. Protože Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová