ECLI:CZ:NS:2011:8.TZ.91.2011.1
sp. zn. 8 Tz 91/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2011 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 71/2009, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, byl ve výroku, jímž podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení výroku o peněžitém trestu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §259 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněného M. P.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení v uvedené části zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 T 71/2009, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Odsouzen byl podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §53 odst. 4 tr. zák. byla stanovena možnost peněžitý trest zaplatit v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši po 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. P. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek částečně zrušil v celém výroku o peněžitém trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Ministr spravedlnosti podal proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, jako odvolacího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, neboť shledal, že tímto napadeným usnesením bylo v rozporu se zákonem rozhodnuto tak, že byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen výrok o trestu jen ohledně peněžitého trestu, přičemž podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo podle ministra spravedlnosti k porušení zákona v ustanoveních §259 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a to v neprospěch obviněného M. P.
K shledaným pochybením ministr spravedlnosti s poukazem na dikci ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedl, že pokud krajský soud dospěl ke správným závěrům o tom, že soud prvního stupně nesplnil podmínky pro uložení peněžitého trestu, za stavu, kdy byl předmětným výrokem o trestu uložen rovněž i trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, nemohl zrušit výrok o trestu jen ohledně peněžitého trestu. Zrušení se mělo týkat celého výroku o trestu, tedy jak výroku o trestu peněžitém, tak i o trestu odnětí svobody, a v celém tomto zrušeném výroku o trestu měl odvolací soud vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
K takto vyslovenému názoru ministr spravedlnosti zdůraznil, že je-li ve věci samé rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, končí trestní stíhání pro projednávaný skutek tím, že nabude právní moci výrok o vině i trestu (viz §12 odst. 10 tr. ř.). Výrokem o trestu v této souvislosti je výrok o kterémkoli druhu trestu, což znamená, že pokud nabude právní moci výrok o vině a výrok o některém druhu trestu, trestní stíhání je pravomocně skončeno a nemůže pokračovat ani jako řízení směřující k případnému uložení dalšího druhu trestu. Odvolací soud proto nemůže zrušit pouze výrok o některém druhu trestu a přitom ponechat nedotčen výrok o jiném druhu trestu, neboť v takovém případě nastupuje překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a další trestní stíhání obviněného pro týž skutek se stává nepřípustným. Podstata spočívá v tom, že má-li trestní stíhání pokračovat, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby nevytvořil ve vztahu k dalšímu trestnímu stíhání obviněného překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., to znamená, aby vedle výroku o vině neučinil zároveň pravomocným výrok o některém jiném druhu trestu. S připomenutím judikatury Nejvyššího soudu ministr spravedlnosti konstatoval, že uvedeným požadavkům odpovídá takové rozhodnutí odvolacího soudu, při kterém sice nabude právní moci výrok o vině, avšak je zrušen celý výrok o trestu, tedy výrok o všech druzích uložených trestů (viz rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, byl v neprospěch obviněného M. P. porušen zákon v §259 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení mu předcházející, a shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
V projednávané věci Nejvyšší soud na podkladě shora uvedených rozhodnutí shledal, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 T 71/2009, uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen jednak k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a jednak k peněžitému trestu. K důvodům uložení peněžitého trestu okresní soud na straně 12 rozsudku uvedl, že jestliže se obviněný úmyslnou trestnou činností snažil získat majetkový prospěch, je nutné na něj působit trestem peněžitým, který byl vyměřen ve spodní polovině rozpětí připuštěného zákonem.
Krajský soud v Ústí nad Labem z podnětu odvolání obviněného zaměřeného mimo jiné i proti výroku o trestu, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek částečně zrušil v celém výroku o peněžitém trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V odůvodnění usnesení na straně 4 vysvětlil, že peněžitý trest byl uložen bez odpovídajících podkladů, když pro výměru peněžitého trestu je nezbytné zjistit osobní a majetkové poměry pachatele a posoudit otázku dobytnosti nebo nedobytnosti tohoto trestu. K tomu bylo nutné podrobně vyslechnout obviněného s tím, aby svoji osobní a majetkovou situaci doložil, případně jeho údaje ověřit příslušnými dotazy, a to i se zřetelem na to, že odvolacímu soudu byly předloženy listiny dokládající zadlužení obviněného.
Nejvyšší soud uvedené závěry odvolacího soudu považuje sice v zásadě za správné v té části, v níž konstatoval, že soud prvního stupně nedodržel hmotněprávní podmínky pro uložení peněžitého trestu, avšak s tím, že procesní postup, jímž o této skutečnosti rozhodl, shledal, ve vztahu k výroku o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí podle §291 odst. 1 tr. ř., vadným, jak je ve stížnosti pro porušení zákona namítáno.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou–li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.
Podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Z dikce těchto ustanovení je zřejmé, že v případě, kdy je ve věci samé rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, končí trestní stíhání pro projednávaný skutek tím, že nabude právní moci výrok o vině a výrok o trestu (srov. §139 tr. ř.). Výrokem o trestu v této souvislosti je výrok o kterémkoli druhu trestu. To znamená, že pokud nabude právní moci výrok o vině a výrok o některém druhu trestu, trestní stíhání je pravomocně skončeno a nemůže pokračovat ani jako řízení směřující k případnému uložení dalšího druhu trestu. Nepřichází proto v úvahu, aby odvolací soud zrušil v rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok o některém druhu trestu, ponechal nedotčen výrok o jiném druhu trestu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nedotčeným výrokem o některém z více druhů uložených trestů totiž trestní stíhání v takové situaci pravomocně končí, nastupuje překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a další trestní stíhání obviněného pro týž skutek se stává nepřípustným, a to bez ohledu na okolnost, že v tomto stadiu by byla posuzována jen otázka uložení dalšího druhu trestu. Nejde tedy o to, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud zásadně nemohl zrušit výrok jen o některém druhu trestu. Podstata věci spočívá v tom, že má-li trestní stíhání pokračovat, byť jen řízením, v němž se zjišťují podmínky pro případné uložení některého druhu trestu, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby nevytvořil ve vztahu k dalšímu stíhání obviněného překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. To znamená, aby vedle výroku o vině neučinil zároveň pravomocný výrok o některém jiném druhu trestu. Těmto požadavkům odpovídá takové rozhodnutí odvolacího soudu, při kterém sice nabude právní moci výrok o vině, avšak je zrušen celý výrok o trestu, tj. výrok o všech druzích uložených trestů. Pouze za tohoto stavu může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud nemůže v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině, zrušit výrok o uložení jen jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o vině a výrok o některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně ukončeno a nadále již je podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, byť by mělo být vedeno jen za účelem zjištění podmínek pro uložení dalšího druhu trestu (viz rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci je patrné, že odvolací soud postupoval v rozporu s těmito pravidly a porušil zákon, neboť poté, co zrušil ve smyslu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. jen část výroku o trestu ohledně peněžitého trestu, a nezrušil rovněž i výrok o trestu ohledně současně uloženého trestu odnětí svobody, vytvořil překážku věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. V této situaci se stal rozsudek soudu prvního stupně pravomocným jak ve výroku o vině, tak i o trestu, neboť usnesení odvolacího soudu je pravomocné okamžikem jeho vyhlášení. Proto v takovém případě již rozhodování ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř. o dalším zrušeném peněžitém trestu brání vzniklá překážka věci rozsouzené, a jestliže takto odvolací soud postupoval, porušil tím zákon.
Potud se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem vysloveným ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Nemohl však jeho návrh akceptovat v jeho plném obsahu, zejména, pokud požadoval, aby bylo napadené usnesení zrušeno podle §268 odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu, v němž měl být v neprospěch obviněného zákon porušen, když navrhoval, aby byla věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Krajskému soudu v Ústí nad Labem , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Takový požadavek nemohl být Nejvyšším soudem splněn, neboť vyslovením porušení zákona ohledně celého výroku napadeného usnesení, který se v zásadě skládá ze dvou samostatných částí, by došlo k porušení zákazu reformationis in peius.
Soud druhého stupně totiž, jak bylo výše uvedeno, nepochybil, jestliže předmětným napadeným výrokem rozhodl o tom, že se podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušuje v celém výroku o peněžitém trestu. Jednak takové rozhodnutí učinit mohl, protože zásadně platí, že jednotlivé druhy trestu jsou samostatně oddělitelnými částmi, a proto obecně postup podle §258 odst. 1 tr. ř. sám o sobě není vadným. Odvolací soud ho mohl učinit, shledal-li, že soud prvního stupně pro uložení peněžitého trestu nesplnil všechny zákonné požadavky vyslovené v ustanovení §53 odst. 1 tr. zák. Takto učiněný předmětný výrok je v souladu se zákonem.
Jak je ve stížnosti pro porušení zákona konstatováno, a jak shledal i Nejvyšší soud, napadený výrok je nesprávným a v rozporu se zákonem pouze v části, jíž odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení výroku o peněžitém trestu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Na tuto část výroku usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud také svůj zrušující výrok omezil a vyslovil, že podle §268 odst. 2 tr. ř. pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 6 To 544/2010, byl v uvedené části porušen zákon ustanoveních §259 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v neprospěch obviněného M.P. V návaznosti na to podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení v předmětné části Nejvyšší soud zrušil, neboť jen část výroku usnesení odvolacího soudu učiněná podle §291 odst. 1 tr. ř. odporuje ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného . Zrušil též v tomto rozsahu všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tím byla napravena shora zjištěná porušení zákona, neboť v této věci již nelze z důvodů shora rozvedených o uložení peněžitého trestu rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová