ECLI:CZ:NS:2012:11.TCU.41.2012.1
sp. zn. 11 Tcu 41/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 6. srpna 2012 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci rozšíření vydání do ciziny obviněného V. Z. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 156/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 Nt 101/2011, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 156/2011, a jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 1 Nt 101/2011, se zrušují .
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje , aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V. R. byl na základě rozhodnutí ministryně spravedlnosti o povolení vydání ze dne 21. 5. 2010, č. j. 1873/2009-MOT-T/20, dne 30. 6. 2010 vydán na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi nebo jiné nezákonné dohody týkající se člověka, podle čl. 149 část 2 trestního zákona Ukrajiny, kterých se měl dopustit tím, že v době od roku 2000 do roku 2009 po předchozí dohodě se spoluobviněnými S. L. R., O. L. H. a J. A. B. úmyslně ze zištných pohnutek za účelem přemisťováním žen s jejich souhlasem přes státní hranice Ukrajiny pro další prodej těchto žen k sexuálnímu vykořisťování vyhledali na území Ukrajiny vhodné ženy, které pak uvedli do dlužnického postavení poskytováním peněžních částek pro potřeby obstarání cestovních dokladů, následně tyto ženy s jejich souhlasem přepravili přes státní hranice Ukrajiny do České republiky, kde je prodali majitelům nočních zábavních podniků. Získané peněžní částky byly rozdělovány mezi jednotlivé pachatele. Ženy musely nuceně pobývat v podnicích, obveselovat návštěvníky, nabízet a poskytovat jim nedobrovolně za úhradu sexuální služby a peníze za ně poskytnuté musely odevzdávat majiteli příslušného podniku. Jmenovaný V. R. s dalšími nezjištěnými osobami měli vůči ženám v případě odmítnutí používat fyzického násilí i psychického nátlaku.
Generální prokuratura Ukrajiny požádala Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 16. 3. 2011, č. j. 14/3-34707-09, doplněným dne 27. 4. 2011 dopisem č. j. 14/3-34707-09, obsahujícím výpověď jmenovaného V. R. k danému trestnému činu podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání, sdělení č. 549/1992 Sb., (dále jen Evropská úmluva o vydávání) o souhlas s trestním stíháním V. R. pro trestný čin stejné právní kvalifikace podle čl. 149 odst. 2 trestního zákona Ukrajiny, tedy obchodování s lidmi nebo jiné nezákonné dohody týkající se člověka (který měl být spáchán před jeho vydáním z České republiky a vyšel najevo až po jeho vydání), avšak vůči dalším poškozeným ženám, jichž se původní žádost netýkala.
N. O., výše uvedeným způsobem vyhledaná na Ukrajině jako ostatní poškozené, po dohodě spolupachatelů V. R., S. R. a O. H., byla dne 16. 11. 2006 přepravena autobusem z Ukrajiny do P., odkud byla V. R. dále převezena do obce B., kde ji předal provozovateli zábavního podniku jménem P., jenž zaplatil V. R. za poškozenou 2.000,- Eur. Během pobytu v zábavním podniku byla poškozená nucena uhradit majiteli podniku částku, jím zaplacenou za její koupení a po úhradě této částky musela platit polovinu z peněz vydělaných poskytováním sexuálních služeb. V případě odmítnutí poskytovat sexuální služby klientům byla vůči poškozené použita disciplinární opatření spočívající v ukládání pokut, čímž se vytvářely podmínky pro udržování dlužnické závislosti poškozené. Poškozená přebývala v podniku do 17. 2. 2007 a poté se vrátila na Ukrajinu.
Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 1 Nt 101/2011, tak že podle §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. je přípustné udělení souhlasu s trestním stíháním obviněného pro trestný čin obchodování s lidmi nebo jiné nezákonné dohody týkající se člověka podle čl. 149 část 2 ukrajinského trestního zákona.
Stížnost obhájce obviněného proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 156/2011, zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložil dne 29. 3. 2012 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že má pochybnosti o jeho správnosti a o správnosti prvoinstančního rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
V odůvodnění svého opravného prostředku ministr spravedlnosti konstatoval, že obviněný V. R. ve svém vyjádření jakoukoli trestnou činnost popřel a obhájce ve stížnosti namítal, že soud zkoumal žádost Ukrajiny povrchně, z popisu skutku je zřejmé, že k trestné činnosti mělo docházet na území České republiky, avšak Policie České republiky nezískala takové poznatky, které by dovolovaly zahájit trestní stíhání. O to více je podle obhájce překvapující, že ukrajinská strana má k dispozici jen výpověď poškozené, a přesto vede trestní stíhání a žádá o rozšíření vydání na jiný trestný čin. Vrchní soud v Praze shledal, že výrokem o udělení souhlasu s rozšířením vydání na jiný trestný čin nebyl porušen zákon. Vymezení skutku považoval za dostačující, protože byla dodržena zásada, že v popisu skutku musí být uvedeny natolik konkrétní údaje, aby nemohl být zaměněn za skutek jiný. V popisu je konkretizováno, jaké jednání se jmenovanému klade za vinu, místo, způsob i doba spáchání jsou specifikovány, stejně tak forma účasti dalších osob. Vrchní soud se rovněž vypořádal s námitkou, že by mělo být vedeno trestní stíhání na území České republiky, protože, jak správně uvedl a odůvodnil, není úkolem extradičního řízení posuzovat, zda je vhodnější vést trestní stíhání v dožadujícím nebo dožádaném státě.
Ministr však dále upozornil, že Vrchní soud v Praze zjistil procesní pochybení spočívající v tom, že o návrhu na rozšíření vydání pro jiný trestný čin rozhodoval Krajský soud v Plzni v neveřejném zasedání, ačkoli z §402 odst. 1 a §397 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost soudu rozhodnout ve veřejném zasedání. Tuto chybu však Vrchní soud v Praze nepovažoval za překážku řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Podle jeho názoru nedošlo ke zkrácení práv osoby, jíž se řízení bezprostředně dotýká, neboť vydávaný V. R. byl na základě dožádání podrobně vyslechnut a sám také využil možnosti se k věci vyjádřit prostřednictvím svého písemného sdělení. Soud se s jeho vyjádřením v průběhu soudního zasedání seznámil. V. R. byl v řízení zastoupen obhájcem, jenž veškeré výhrady, které podle jeho názoru bylo možno uplatnit, vznesl v rámci podané stížnosti a měl kdykoli přístup do soudního spisu. Za této situace zaujal Vrchní soud v Praze názor, že pokud by krajský soud rozhodoval ve veřejném zasedání, na celé situaci by se změnilo pouze to, že by se s obsahem výhrad, vznesených obhájcem ve stížnosti, mohl seznámit již v průběhu zasedání. Zrušení napadeného usnesení jen z tohoto důvodu, že je třeba projednání návrhu státního zástupce opakovat v procesní formě veřejného a nikoli neveřejného zasedání, by bylo v daném případě formalismem, který by nevedl k jinému výsledku.
Ministr spravedlnosti zdůraznil, že v daném případě Krajský soud v Plzni nepostupoval v souladu s procesními podmínkami aplikace Evropské úmluvy o vydávání, danými §402 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého se ustanovení oddílu druhého hlavy dvacáté páté trestního řádu o vydání do ciziny užijí pro rozšíření vydání na jiný trestný čin přiměřeně. Soudy měly v řízení podle tohoto ustanovení dodržet všechna ustanovení trestního řádu, pokud v dané věci přicházela v úvahu, tedy s přihlédnutím ke skutečnosti, že jmenovaný se nachází po svém vydání v roce 2010 na Ukrajině, extradičního řízení v České republice o rozšíření vydání na jiný trestný čin se neúčastnil a byl zastoupen ustanoveným obhájcem. Bylo tedy třeba podle názoru ministra postupovat podle §391, §392, §393, §394 tr. ř., s výjimkou výslechu osoby státním zástupcem, a dále podle §397 tr. ř.
Ustanovení §397 odst. 1 trestního řádu ukládá soudu rozhodovat ve veřejném zasedání. Podle názoru ministra pochybil v tomto směru nejen Krajský soud v Plzni, ale i Vrchní soud v Praze, který sice pochybení spočívající v konání neveřejného zasedání prvoinstančního soudu vytkl, ale nevyvodil z něj důsledky a neprovedl nápravu v podobě zrušení prvoinstančního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, i když uplatnění tohoto významného procesního pravidla v daném případě nic nebránilo. Přitom jde nepochybně o ustanovení přispívající k zaručení práva na spravedlivý proces, umocněné tím, že práva dříve vydané osoby hájí v České republice fakticky pouze obhájce. Na projednání návrhu státního zástupce soudem ve veřejném zasedání by mělo být podle názoru ministra spravedlnosti pohlíženo ve všech řízeních o rozšíření vydání podle §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako na conditio sine qua non. V dané věci byl sice obhájce vydanému V. R. ustanoven, ovšem obhajobu skutečně mohl začít vykonávat až po vydání prvoinstančního usnesení podáním stížnosti proti tomuto usnesení vzhledem k tomu, že neveřejné zasedání bylo konáno bez jeho účasti, ačkoli mu měla být dána možnost vyjádřit se k návrhu státního zástupce i k důkazům případně soudem provedeným. Krajský soud v Plzni měl sice k dispozici písemné vyjádření vydávaného V. R. zaslané ukrajinskou stranou podle čl. 14 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání, avšak v odůvodnění usnesení tohoto soudu není ani zmínka o tom, zda argumentaci V. R. proti rozšíření vydání hodnotil, a jakým způsobem.
Závěrem ministr poukázal na nejednotnost rozhodování Vrchního soudu v Praze, který v obdobných trestních věcech, kdy krajský soud rozhodl rovněž v neveřejném zasedání, rozhodnutí z tohoto důvodu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V závěru svého opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, č. j. 1 Nt 101/2011-51, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 14 To 156/2011, zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k závěru, že jsou opodstatněné.
Podle §402 odst. 1 písm. a) tr. ř. se ustanovení tohoto oddílu (tzn. oddílu druhého hlavy dvacáté páté) přiměřeně užijí na řízení o žádosti cizího státu, jemuž byla určitá osoba vydána, o udělení souhlasu ke stíhání pro jiný trestný čin spáchaný před vydáním, než pro který bylo vydání povoleno. Jak správně uvádí ministr spravedlnosti, ustanovení §397 odst. 1 tr. ř. ukládá soudu rozhodovat ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem ministra i v tom ohledu, že se jedná o důležitou součást práva na spravedlivý proces, tím spíše, že v daném případě obviněný není přítomen v České republice a jeho práva zde hájí pouze jeho obhájce. Nedostatek v podobě rozhodnutí v neveřejném zasedání nelze zhojit tím, že obhájce má možnost jménem obviněného proti rozhodnutí podat stížnost. Právo podat stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně náleží obviněnému ze zákona a postupem, ke kterému došlo v projednávané věci, byl de facto zbaven možnosti se v jedné instanci účinně hájit.
Z uvedeného důvodu byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Vzhledem k tomu, že k pochybení došlo před soudem prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí. Krajský soud v Plzni nyní věc znovu projedná a rozhodne ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch