ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1519.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1519/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2012 dovolání podané obviněným T. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 269/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 18/2011 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 T 18/2011, byl T. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, za který byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ačkoliv měl na základě výzvy Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 4 T 119/2007, kterou osobně převzal dne 10. 1. 2011 v Kolíně, nejpozději do pěti dnů, tj. do 15. 1. 2011, nastoupit výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou roků ve Vazební věznici Hradec Králové, jenž mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 T 119/2007-94, původně jako trest podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků, a pravomocným usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 4 T 119/2007-193, bylo rozhodnuto, že se tento trest vykoná ve věznici s dozorem, k výkonu uloženého trestu ve stanoveném termínu na výzvu nenastoupil, přestože k tomu neměl žádné závažné důvody, a dne 14. 1. 2011 se dostavil k Okresnímu soudu v Kolíně a vědomě uvedl vyšší soudní úřednici Okresního soudu v Kolíně nepravdivé údaje ohledně trvání jeho invalidního důchodu a lékařských vyšetření s tím spojených tak, aby mu byl termín nástupu do výkonu trestu prodloužen a aby se neoprávněně vyhnul nástupu výkonu trestu v původně stanoveném termínu, bránil se tak nástupu jeho výkonu a vyhýbal se mu pobytem v místě svého trvalého bydliště v obci V., okres K., v ulici Š. č. p...., a to až do 5.05 hodin dne 26. 1. 2011, kdy byl zadržen a do výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové dodán příslušníky Policie České republiky.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 269/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a s použitím
§259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Horčice dovolání . Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že u Okresního soudu v Kolíně požádal, aby mohl nastoupit výkon trestu až dne 1. 2. 2011. Následně mu byla soudem změněna lhůta k nástupu do výkonu trestu na tento den. Obviněný byl proto v dobré víře, že mu byl termín takto stanoven. Úmyslné jednání obviněného je vyloučeno, neboť právě proto, že nechtěl mařit výkon rozhodnutí, se dostavil dne 14. 1. 2011 k soudu. Pokud by jej mařit chtěl, pak by se k soudu ani nedostavil a skrýval by se. Je nutno přihlédnout k intelektuálním a duševním schopnostem obviněného, kterého v úctě a pokoře k soudu ani nenapadlo, že by termín nástupu výkonu trestu dne 1. 2. 2011, stanovený úředním zápisem ze dne 14. 1. 2011, mohl být považován za neplatný. Až do svého zadržení dne 26. 1. 2011 se obviněný zdržoval ve svém bydlišti. Údaje o tom, kde a kdy byl obviněný na lékařském vyšetření či zda se měl účastnit jednání u správního orgánu, nejsou podle obviněného rozhodné.
I pokud by byl považován obsah úředního záznamu sepsaného vyšší soudní úřednicí dne 14. 1. 2011 za neplatný, pak by byl obviněný jak v omylu skutkovém, neboť při spáchání činu neznal ani nepředpokládal skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a nejednal úmyslně, jednak v omylu právním, neboť nevěděl, že nenastoupení do výkonu trestu dne 15. 1. 2011 může být za tohoto stavu posuzováno jako trestný čin. Celé trestní řízení je podle názoru obviněného od počátku založeno na nesprávném stanovisku soudce uvedeném na č. l.200, kde je pokyn ze dne 20. 1. 2011: „Příkaz k dodání do VTOS – T. L., nepožádal o odklad, není důvod vyčkávat“. Tento pokyn je nesprávný, podle obviněného nebylo možno po právu vydat příkaz k dodání do výkonu trestu dříve než dne 2. 2. 2011. Pokud by soudce shledal obsah úředního záznamu ze dne 14. 1. 2011 nesprávným, měl o tomto svém stanovisku obviněného vyrozumět a vyzvat jej k okamžitému nástupu do výkonu trestu.
Dále obviněný poukazuje na to, že nalézací soud účelově upravil skutkovou větu a také že výrok o vině obsahuje vadný popis skutku, neboť zde není uvedeno, v jaké době se měl skutku dopustit. Obviněný pak také uvádí, že v úředním záznamu ze dne 14. 1. 2011 není ani slovo o tom, že by odsouzený měl navštívit lékaře, přesto soud učil závěr, že tím, že lékaře nenavštívil, se dopustil nemajetkového podvodu. Každý odsouzený, který žádá odklad nástupu do výkonu trestu, je pak podle obviněného stále v postavení osoby, která tvrzení nečiní pod sankcí křivé výpovědi, jinak by musela být stíhána i jakákoli subjektivní tvrzení o nepříznivém zdravotním stavu, která nejsou doložena lékařským nálezem. Nalézací soud na jedné straně tvrdí, že úřední záznam je neformálním úkonem, tedy před jeho sepsáním obviněný nebyl poučen o možných důsledcích nepravdivých tvrzení, současně jej však považuje za úkon formální, ze kterého vyvozuje trestně právní důsledky. Soud také zcela pominul otázku posouzení invalidity a důchodu obviněného. Obviněný byl zadržen již 26. 1. 2011, tedy mu zbýval ještě dostatek času na to, aby případně navštívil ČSSZ nebo i lékaře.
Trestní stíhání obviněného bylo podle jeho názoru nepřípustné a mělo být zastaveno podle §172 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. Došlo tak k závažnému zásahu do základních práv a svobod obviněného zaručených Ústavou a Listinou.
Obviněný se od 14. 1. 2011 zdržoval ve svém bydlišti a byl-li policii dán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, o kterém nevěděl, pak nečinnost policie do 26. 1. 2011 nemůže být brána k jeho tíži. Provedenými důkazy nebylo bezpečně prokázáno, že jednáním obviněného došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, byly porušeny základní zásady trestního řízení, zejména zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny a zásada fair procesu. Nepřípustnost trestního stíhání obviněný dovozuje již z ustanovení §2 odst. 1 tr. ř., neboť neexistoval zákonný důvod pro jeho stíhání.
Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen ve všech výrocích a věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj je zřejmé, že obviněný své dovolání neopírá o žádnou ze zákonem stanovených variant nepřípustnosti trestního stíhání, ale takový závěr dovozuje pouze ze svého nesouhlasu s právním posouzením svého jednání. K tomu státní zástupce zdůrazňuje, že případné rozpory v právní kvalifikaci posuzovaného jednání, i kdyby v konečném důsledku mělo být jednání obviněného shledáno beztrestným, nepřípustnost trestního stíhání nezakládají. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak nemohlo dojít.
Státní zástupce dále připomněl, že za neoprávněné bránění nástupu výkonu trestu jiným způsobem ve smyslu §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je namístě považovat jednání, při kterém pachatel používá různé účelové obstrukce, jejichž smyslem je vzbudit u soudu zdání, že uložený trest odnětí svobody objektivně nemůže ze závažných důvodů nastoupit. Obviněný přitom vůči soudu užil účelové nepravdy s cílem dosáhnout možnosti nenastoupení trestu odnětí svobody v nařízeném termínu, ale později. Nelze akceptovat názor obviněného, že si potřeboval zařídit osobní záležitosti, neboť existenci žádných reálných záležitostí soudu nesdělil. Také nelze přijmout výklad, že nástup trestu byl ze strany soudu změněn a obviněný se tudíž do nového data nástupu nemohl předmětného přečinu dopustit. Ke změně termínu došlo pouze na základě nepravdivých tvrzení obviněného, tudíž již tímto jednáním došlo k maření realizace vydaného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že obviněný dosáhl možnosti nenastoupení výkonu trestu svým záměrným postupem, nemohl následně jednat v omylu ani skutkovém, ani právním. Obviněný tak podle státního zástupce naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a současně se jedná o případ společensky škodlivý, ve kterém nepostačuje ani nepřipadá v úvahu uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Závěrem státní zástupce doplnil, že v popisu skutkového děje docházelo v průběhu řízení v rámci návrhu na potrestání a v rozsudku soudu prvního stupně k určitým upřesněním, což však není pochybením, které by mohlo snižovat správnost konečného rozhodnutí, a už vůbec ne vadou podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při nařízení výkonu trestu odnětí svobody původně podmíněně odloženého také obviněný neměl být adresátem žádného speciálního poučení.
Závěrem svého vyjádření navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněným podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je-li dána některá okolnost uvedená v §11 odst. 1 tr. ř., resp. §11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.
Již z tohoto výkladu je patrné, že obviněným namítané důvody, proč mělo být jeho trestní stíhání nepřípustné, ve skutečnosti důvody nepřípustnosti trestního stíhání nejsou. Lze se také ztotožnit s tím, co k této části dovolání uvedl státní zástupce. Názor obviněného by ostatně vedl k absurdnímu závěru, kdy by nepřípustným bylo od počátku trestní stíhání každé osoby, v jejímž případě by během řízení vyšlo najevo, že se trestného činu nedopustila nebo že se skutek nestal. Pak by ovšem nemohl být nikdo trestně stíhán, neboť v okamžiku zahájení trestního stíhání není zřejmé, zda se skutečně činu dopustil.
Obviněný označuje jako dovolací důvod dále také ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Námitky prezentované obviněným převážně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, nelze jim však přisvědčit. Část z nich navíc uplatnil již v odvolacím řízení a Krajský soud v Praze se s nimi správně vypořádal. Předně je třeba říci, že obviněný byl shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve variantě „se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu“. Znaky skutkové podstaty byly naplněny jednáním obviněného spočívajícím v tom, že se dne 14. 1. 2011 dostavil k Okresnímu soudu v Kolíně a vyšší soudní úřednici sdělil „nepravdivé údaje ohledně trvání jeho invalidního důchodu a lékařských vyšetření s tím spojených“, přičemž nejpozději 15. 1. 2011 výkon trestu skutečně nenastoupil. Čin byl tedy již dokonán a na jeho trestnost nemohou mít vliv další okolnosti, jako je příkaz soudkyně k dodání do výkonu trestu odnětí svobody či postup Policie České republiky.
Obviněný rovněž v důsledku svého jednání nemohl být v dobré víře, že mu byl termín nástupu výkonu trestu stanoven na den 1. 2. 2011. Nemohl jednat ve skutkovém ani právním omylu vzhledem k tomu, že to byl on sám, kdo uvedl v omyl vyšší soudní úřednici Okresního soudu v Kolíně. Co se týká argumentace ohledně intelektuálních schopností obviněného, je třeba říci, že svým postupem prokázal dostatečnou vynalézavost, jednal účelově a lstivě, čehož by osoba nerozeznávající rozdíl mezi pravdou a lží nebyla jistě schopna. Neobstojí ani námitka obviněného, že měl ze svého pohledu stále čas na návštěvu České správy sociálního zabezpečení, neboť ze skutkových zjištění podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že žádný termín návštěvy u tohoto orgánu v danou dobu neměl sjednán, stejně tak se neměl v rozhodné době podrobit lékařskému vyšetření. Navíc i kdyby obviněný v danou dobu z vlastního rozhodnutí navštívil Českou správu sociálního zabezpečení (Okresní správu sociálního zabezpečení Kolín), jeho trestní odpovědnost by tím nebyla automaticky vyloučena, neboť by takto mohl rovněž postupovat účelově s cílem oddálit výkon trestu.
Námitka, že nalézací soud účelově upravil skutkovou větu, pak zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že v popisu skutkových okolností nedošlo k takovým změnám, které by znamenaly nedodržení zásady totožnosti skutku. Pokud obviněný tvrdí, že z popisu skutkových okolností není zřejmé, kdy se měl skutku dopustit, jedná se patrně o důsledek nepochopení, v čem spočívalo jeho jednání, jímž naplnil znaky dané skutkové podstaty. Je pravda, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je nad rámec těchto znaků uvedeno také to, že se obviněný vyhýbal nástupu výkonu trestu pobytem v místě svého bydliště, což je však důležité pro dokreslení a zejména z hlediska posouzení závažnosti jednání obviněného. Jinak ovšem z popisu skutku jasně vyplývá, že se k Okresnímu soudu v Kolíně dostavil a nepravdivé údaje sdělil dne 14. 1. 2011, výkon trestu pak měl nastoupit nejpozději dne 15. 1. 2011.
Obviněný dále zdůrazňuje, že v úředním záznamu ze dne 14. 1. 2011 není zmínka o tom, že by měl navštívit lékaře. Opět lze odkázat na to, co bylo podstatou jednání obviněného, v němž jsou spatřovány znaky daného trestného činu, přičemž je možné dodat, že k naplnění těchto znaků nebylo třeba, aby byla obviněnému nějak zvlášť povinnost navštívit lékaře uložena, což navíc úředním záznamem ani není možné. Podstatné je, že obviněný uvedl vyšší soudní úřednici v omyl ohledně své údajné návštěvy České správy sociálního zabezpečení. Pokud by tato námitka měla směřovat proti soudem zjištěnému skutkovému stavu, lze k ní však nad rámec dovolacího řízení uvést, že při dodržení příslušných zákonných ustanovení je pouze věcí sodu prvního stupně, jaké důkazy k prokázání konkrétních okolností provede. V tomto případě byla vyšší soudní úřednice vyslechnuta v hlavním líčení.
Dále pak má obviněný za to, že byl v postavení osoby, která „svá tvrzení nečiní pod sankcí křivé výpovědi“. K tomu je možné uvést, že obviněný nebyl stíhán pro trestný čin křivé výpovědi, tedy v podstatě je tento jeho názor správný, avšak na posouzení věci nemá vliv. Rovněž je třeba poukázat na to, co k obdobné námitce uvedl již nalézací soud na str. 3 svého rozhodnutí v závěru druhého odstavce.
Ohledně námitky obviněného, že soud považoval úřední záznam za formální úkon, ze kterého vyvodil jeho trestní odpovědnost, je možné poukázat na to, co již bylo řečeno k výše uvedené námitce, že nebyla v úředním záznamu zmínka o tom, že by měl obviněný navštívit lékaře. Trestní odpovědnost není vyvozována z úředního záznamu Okresního soudu v Kolíně, ale z jednání obviněného.
Zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou námitky obviněného, že nebylo bezpečně prokázáno, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu, pro který byl uznán vinným, a byly porušeny základní zásady trestního řízení. Obviněný navíc tyto námitky nijak nekonkretizuje, je tedy obtížné se k nim byť i nad rámec dovolacího řízení vyjádřit. Lze však říci, že soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl ke konkrétním skutkovým zjištěním, odvolací soud přitom neshledal v této části rozhodnutí žádné pochybení a ani podle názoru Nejvyššího soudu napadená rozhodnutí nebudí z tohoto hlediska pochybnosti.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Tomáše L. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch