ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.305.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 305/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 dovolání podané obviněnou O. O., roz. T, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 6 To 316/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 71/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné O. O.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 9 T 71/2011, byla obviněná O. O. uznána vinnou v bodě I pokusem trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) k §248 odst. 1 tr. zák. a v bodě II trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za které byla podle
§248 odst. 3 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že v době od 1. 8. 2006 do 11. 12. 2009 v úmyslu se obohatit využila skutečnosti, že jí poškozený PhDr. P. D., dne 11. 10. 2004 udělil dispoziční právo ke svému osobnímu bankovnímu účtu č. … u KB, a. s. Praha, a to pro účely úhrady výdajů poškozeného v době, kdy se nacházel na zahraniční cestě v Austrálii, a po svém návratu a ukončení partnerského vztahu s obviněnou ho opomněl zrušit, a v níže uvedených případech zadala příkaz k úhradě z uvedeného účtu P. D. na svůj bankovní účet č. …:
I.
1. dne 1. 8. 2006 na pobočce KB, a. s. v Praze 1 na převedení částky 20.000,- Kč, převod však nebyl proveden z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu P. D.,
II.
1. dne 8. 10. 2007 na pobočce KB, a. s. Praha 1, Václavské nám., na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
2. dne 14. 12. 2007 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
3. dne 2. 1. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Modřany, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
4. dne 12. 5. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
5. dne 8. 7. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
6. dne 24. 7. 2008 na pobočce KB, a. s. Ústí nad Labem, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
7. dne 1. 8. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 20.000,- Kč, která byla převedena,
8. dne 6. 10. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Budějovická, na převedení částky 21.340,- Kč, která byla převedena,
9. dne 14. 10. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 18.415,- Kč, která byla převedena,
10. dne 3. 11. 2008 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 22.245,- Kč, která byla převedena,
11. dne 2. 3. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Karlovo náměstí, na převedení částky 22.770,- Kč, která byla převedena,
12. dne 5. 3. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 27.230,- Kč, která byla převedena,
13. dne 14. 4. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 1, na převedení částky 45.293,- Kč, která byla převedena,
14. dne 23. 6. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 10, Na Kovárně, na převedení částky 60.000,-Kč, ale částka byla vyplacena z jiného bankovního účtu č. …, na základě ústního pokynu P. D. pracovnici KB, a.s., neboť se omylem domníval, že jde o jím špatně zadanou platbu z již neexistujícího účtu,
15. dne 18. 8. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 90.000,- Kč, ale částka byla vyplacena z jiného bankovního účtu č. …, na základě ústního pokynu P. D. pracovnici KB, a.s., neboť se omylem domníval, že jde o jím špatně zadanou platbu z již neexistujícího účtu,
16. dne 9. 9. 2009 na pobočce KB, a. s. Cheb, na převedení částky 21.000,- Kč na svůj bankovní účet č. …, ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce,
17. dne 24. 11. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 2, Nám. Míru, na převedení částky 19.000,- Kč na svůj bankovní účet č. …, ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce,
18. dne 11. 12. 2009 na pobočce KB, a. s. Praha 4, Budějovická, na převedení částky 21.000,- Kč z bankovního účtu P. D. č. …, ale částka nebyla vyplacena z důvodu uzavřeného účtu plátce.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 6 To 316/2011 , podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Šedivého. Směřovala je do výroku, kterým bylo její odvolání zamítnuto, a ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje obviněná v tom, že skutek, kterým byla uznána vinnou, není trestným činem, ale jde o občanskoprávní záležitost. Rovněž namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy nedostatek vnitřních znaků, týkajících se její psychiky. Naplnění všech znaků subjektivní stránky trestného činu nebylo v daném případě prokázáno. Obviněná má za to, že při dispozici a výběrech z účtu poškozeného zjevně jednala v dobré víře, přičemž dispoziční právo jí bylo uděleno již dne 11. 10. 2004 a nikoliv dne 8. 11. 2004, jak poškozený tvrdí v souvislosti s odjezdem do Austrálie. Obviněná s účtem disponovala od 11. 10. 2004 až do konce roku 2009, tedy po dobu pěti let, až do března 2005 zařizovala z tohoto účtu platby typické pro domácnost, ale i jiné, jako např. úhradu alimentů poškozeného. V březnu 2005 k žádosti poškozeného přestala hradit jeho soukromé platby, ale poškozený jí dispoziční právo k účtu ponechal a nic nenamítal po dobu dalších několika let proti výběrům, které obviněná zcela transparentně pod svým jménem a na svůj účet realizovala. S ohledem na tuto skutečnost a ujištění, že se poškozený o ni a její dceru bude starat a finančně je podporovat i v budoucnu pak obviněná neměla pochyb, že s účtem ve svůj prospěch disponovat může. Obviněná se dovolává principu ultima ratio a připomíná zásadu římského práva vigilantibus iura scripta sunt s tím, že poškozený za celou dobu pěti let k ochraně svých práv nic nepodnikl, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Jeho tvrzení, že byl ve špatném zdravotním stavu a na celou záležitost zapomněl, není ničím podložené. Podle obviněné se tak může jednat maximálně o bezdůvodné obohacení v případě, že bude nade vší pochybnost prokázáno, že poškozený neměl nikdy v úmyslu obviněnou finančně podporovat a ona si možnost disponovat s jeho účtem vyložila nesprávně.
Dále pak obviněná namítá, že Obvodní soud pro Prahu 2 v odsuzujícím rozsudku změnil právní kvalifikaci použitou v obžalobě a namísto trestného činu podvodu uznal obviněnou vinnou trestným činem zpronevěry. Tuto změnu nijak neodůvodnil a z protokolu o hlavním líčení plyne, že obviněnou na změnu právní kvalifikace neupozornil. Obě skutkové podstaty přitom představují jiný typ trestné činnosti, zejména ve vztahu k subjektivní stránce. V napadeném usnesení chybí jakékoliv právní posouzení skutkového děje vyjma zmínky o tom, že soud právní kvalifikaci podle §248 tr. zák. nepovažuje za chybnou a že skutek spáchaný 1. 8. 2006 je třeba kvalifikovat samostatně s ohledem na odstup času. Absence tohoto odůvodnění je podle obviněné závažná i z toho důvodu, že poslední tři výběry ve dnech 9. 9. 2009, 24. 11. 2009 a 11. 12. 2009 mající charakter pokusu nebyly realizovány pro nedostatek finančních prostředků, což by v případě uznání viny měl soud vyhodnotit, resp. se tím zabývat jako pokusem na nezpůsobilém předmětu.
S ohledem na to, že poškozený udělil obviněné dispoziční právo, aniž by prokazatelným způsobem, tedy písemně vymezil rozsah dispozice, je pro hmotněprávní posouzení věci nezbytné vyhodnotit věrohodnost poškozeného. K tomu obviněná zdůrazňuje, že poškozený se v letech 1974-5 léčil na psychiatrii s diagnózou bipolární afektivní porucha bez remise. Projevy této poruchy pak obviněná vysvětluje průběh jejich vztahu, přičemž odkazuje na e-mailovou korespondenci, kde poškozený rozhodně nevystupuje jako osoba, která k obviněné nic necítí, resp. se brání nějakému útoku. Dále obviněná nesouhlasí s tvrzením poškozeného, že po svém návratu z Austrálie nebyl schopen fyzicky ani duševně normálně fungovat, proto si nevšiml výběrů z jeho konta, přičemž poukazuje na to, že v roce 2007 poškozený změnil podmínky své pojistné smlouvy tak, aby obviněná již nebyla příjemkyní plnění v případě pojistné události, tedy byl schopen se těmito záležitostmi zabývat. Podle obviněné si také lze těžko představit, že by popsaným jednáním získala částku půl miliónu korun a zároveň nevyužila skutečnosti, že měla klíče od trezoru poškozeného, kde se nacházelo asi sedm miliónů korun. V rozporu s právní kvalifikací je i jednání obviněné, která v roce 2006 z důvodu náhlé potřeby vybrala z účtu poškozeného částku 100 000 Kč, kterou do týdne opět vrátila.
Pokud odvolací soud argumentoval tím, že obviněná byla v minulosti trestně stíhána pro jednání vůči poškozenému, uvádí k tomu obviněná, že toto spočívalo v tom, že vnikla do objektu poškozeného a odnesla odtud věci, o kterých se domnívala, že jsou její. Přes nasazení sledovací techniky nebyly další údajné útoky proti poškozenému nikdy objasněny, tudíž je nelze posoudit jako přitěžující okolnost.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené rozhodnutí jako nezákonné a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.
V rámci lhůty k podání dovolání zaslala obviněná prostřednictvím svého obhájce ještě doplnění původního podání. Zde zopakovala některé skutečnosti uvedené v původním textu a zdůraznila, že poškozenému byly po celou dobu páchání trestné činnosti zasílány výpisy z účtu a také on sám dával příkazy k platbám. Tyto výpisy však soud jako důkaz nijak nehodnotí. O nevěrohodnosti poškozeného pak podle názoru obviněné vypovídá skutečnost, že v různých obdobích ukončoval působení obviněné v jeho obchodních společnostech.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání uvedla, že při podrobnějším zpochybnění shodného právního závěru obou soudů o tom, že úmyslná forma zavinění na straně obviněné byla dána, tato vybočila z mezí rozhodných skutkových zjištění, za kterých jí byly finanční prostředky na účtu poškozeného svěřeny. Tato podstatná skutková zjištění se dotýkala konkrétního účelu, pro který se jí poškozený rozhodl udělit dispoziční právo ke svému účtu a který byl omezen výlučně na dobu, po kterou se nacházel na zahraniční cestě v Austrálii. Dále se týkala i důvodů, pro které jí toto dispoziční oprávnění po svém návratu z Austrálie opomenul zrušit, a to i přesto, že účelové určení jejího dispozičního oprávnění již pominulo a navíc došlo i k ukončení jejich partnerského vztahu. Vzhledem k převážně skutkovému zaměření uplatněné dovolací argumentace státní zástupkyně poukázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a jím aplikovaný a s judikaturou Ústavního soudu právně konformní výklad dovolatelkou použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. písm. g) trestního řádu.
Dovolacím důvodem nejsou podle státní zástupkyně námitky takové povahy, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i dosáhnout takové změny ve skutkových zjištěních, která by právnímu závěru o její vině již neodpovídala. Dovolání se proto nemůže zakládat na námitkách proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, tedy na námitkách, jaké jsou v odůvodnění předmětného dovolání prezentovány. Případný zásah do skutkových zjištění je obecně možné podle státní zástupkyně připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci výslovně nestalo. Navíc přezkoumáním věci ve výše uvedeném směru neshledala státní zástupkyně žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o dovolatelčině trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o její vině.
Pokud soudy považovaly výpověď poškozeného PhDr. P. D. za logickou a přesvědčivou, pak tomu bylo podle státní zástupkyně z důvodu, že naprosto srozumitelným a obecně přijatelným způsobem vysvětlil účel, pro který udělil dovolatelce dispoziční právo ke svému účtu po dobu své časově nezanedbatelné nepřítomnosti mimo území republiky ve snaze o zajištění hrazení běžných životních výdajů, s jehož prodlevou již měl při podobné souvislosti v minulosti značné problémy. Jestliže takto postupoval již měsíc před plánovaným odjezdem do Austrálie (konkrétně dne 11. 10. 2004), pak na takto deklarovaném účelu jeho úkonu vůči dovolatelce nemohla taková okolnost ničeho změnit. Její přesvědčení o rozšíření jejího dispozičního oprávnění ještě na dobu po jeho návratu ze zahraničního pobytu jistě nebylo na místě za stavu, kdy z jeho strany došlo v lednu 2005 k ukončení jejich partnerského vztahu a k jejímu odstěhování z jeho domu. Nebylo tedy možno dovolatelce uvěřit, že by její naděje na splnění někdejšího příslibu poškozeného, že se o ni, jakož i o její dceru, postará, měly jakýkoliv racionální podklad. To vše za situace, kdy poškozený ve zjevné návaznosti na ukončení jejich partnerského vztahu ještě v průběhu roku 2005 – 2006 činí právní úkony, na jejichž podkladě nechává vymazat z OR evidenční zápis o dovolatelčině statutárním postavení ve vztahu k jím vedeným obchodním společnostem, ruší i její formální pracovní vztah a odebírá jí služební auto. Ve prospěch závěru, že dovolatelka odmítla takovou realitu akceptovat, vypovídá poškozeným najatá ochranka jeho osoby, jakož i opatření jejich dřívějšího společného bydliště kamerovým systémem, který ji také jakožto nezvanou návštěvu odhalil při jejím jednání ve smyslu
§238 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. z měsíce října 2006, které se stalo předmětem jeho následného trestního oznámení.
Tyto okolnosti jednání poškozeného musely být podle státní zástupkyně pro dovolatelku natolik vypovídající, že si jeho evidentní opomenutí ukončit její účelově omezené a tím i časově vyčerpané oprávnění disponovat s jeho účtem, nemohla reálně vysvětlovat ve svůj prospěch, a to zvláště za stavu, kdy věděla o povaze jeho zdravotních potíží po návratu z Austrálie, tedy jeho indispozice komplexně řešit veškeré osobní i podnikatelské záležitosti evidentně zneužila.
Za jedinou právní námitku uvedenou jak v dovolání, tak i v jeho doplnění státní zástupkyně považuje názor obviněné, že poslední tři převody (ad II./16, 17 a 18) v celkové částce 61 000 Kč mají charakter pokusu i přesto, že nebyly realizovány pro nedostatek finančních prostředků na účtu poškozeného, a že tedy v daných případech šlo o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. K tomu státní zástupkyně připomíná, že na nezpůsobilý pokus trestného činu (kterým se v právní teorii rozumí jak pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tak také pokus nezpůsobilými prostředky) nelze bez dalšího nahlížet jako na beztrestný. Jeho trestnost se posuzuje podle materiálního hlediska a tedy v závislosti na stupni jeho společenské nebezpečnosti (k tomu státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí č. 12/1991 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1223/2003 ze dne 14. 1. 2004).
O nezpůsobilý předmět dovolatelčina útoku se však v označených třech případech podle státní zástupkyně nemohlo jednat, protože překážkou nedovolené finanční transakce ve prospěch jejího účtu byla skutečnost, že poškozený v zájmu ochrany svých zbývajících finančních prostředků dal bankovnímu ústavu pokyn k uzavření svého účtu. O nezpůsobilý předmět útoku by se naproti tomu mohlo jednat v případě přisouzeném pod bodem I. výroku o vině, kde se výběr z účtu poškozeného ve výši 20 000 Kč nepodařilo uskutečnit z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu. Dovolatelka však takovou námitku nevznesla. Pokud by se tak stalo, pak by se ani případným zprošťujícím výrokem ve vztahu k bodu I. výroku o vině nemohlo její postavení v předmětném trestním řízení podstatně změnit.
Na závěr svého vyjádření pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněné O. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná označila jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i u většiny obviněnou nastíněných námitek, kterými tvrdí, že poškozený jí udělil dispoziční právo ke svému účtu s úmyslem, aby ji finančně zajistil, resp. že na základě různých okolností se to mohla alespoň oprávněně domnívat. K takovým skutkovým závěrům soudy nedospěly, naopak logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů dovodily skutkové závěry popsané ve výroku o vině. Jestliže tedy obviněná namítá, že na základě principu ultima ratio měla být věc řešena maximálně v občanskoprávním řízení jako bezdůvodné obohacení, vychází z poněkud odlišných skutkových závěrů, než které se staly podkladem pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry včetně naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Nejedná se proto o námitky právní, které by bylo možno uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit.
Dovolacímu důvodu nelze také podřadit námitku obviněné, podle které soud prvního stupně změnil právní kvalifikaci, aniž by ji na to předem upozornil. Nad rámec dovolacího řízení pak lze dodat, že i pokud by postup soudu prvního stupně byl v tomto smyslu pro obviněnou překvapivý, bylo by na místě takovou námitku uplatnit v odvolacím řízení, kdy jí právní kvalifikace její trestné činnosti byla již nepochybně známa.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze při jistém širším výkladu podřadit námitku, podle které se v případě posledních tří útoků mělo jednat o pokus na nezpůsobilém předmětu. Ačkoli obviněná výslovně neříká, že by toto její jednání v konečném důsledku mělo být z tohoto důvodu beztrestné, pouze si stěžuje, že tuto skutečnost opomněly soudy vyhodnotit (což by ovšem nebylo možno v dovolacím řízení přezkoumávat), považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tzv. nezpůsobilý pokus není, jak uvádí i státní zástupkyně, automaticky beztrestný. Při jeho posouzení se uplatní materiální hledisko (srov. č. 12/1991 Sb. rozh. tr.).
Zejména je však třeba zdůraznit, že pokračující trestný čin je nutno hodnotit jako celek, nikoli se zabývat nebezpečností jeho jednotlivých útoků, protože pak by ustanovení trestního zákona definující pokračující trestný čin prakticky pozbylo smyslu. Význam §89 odst. 3 tr. zák. (§116 tr. zákoníku) je totiž právě v tom, že jednotlivé útoky samy o sobě danou skutkovou podstatu naplňovat ani nemusejí, avšak v souhrnu jde o jednání společensky nebezpečné, na které je třeba reagovat z pozice trestního práva. Případně se může jednat o situaci, kdy v souhrnu jde o mnohem závažnější trestný čin. Pachatel přitom na společenské vztahy působí celým svým jednáním, nikoli jen jednotlivými útoky, a proto je nelze posuzovat samostatně, to by totiž nevystihovalo jejich závažnost a neumožnilo na ně adekvátně reagovat. Na okraj ale Nejvyšší soud dodává, že i pokud bychom měli v tomto případě zmíněné útoky posoudit samostatně, nelze je považovat za beztrestné.
Nejvyšší soud se zcela neztotožňuje s tím, co k této námitce uvádí státní zástupkyně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by poškozený dal bance pokyn k uzavření účtu z důvodu ochrany svých zbývajících finančních prostředků před jednáním obviněné. Naopak ze sledu událostí je patrné, že v okamžiku uzavření účtu o jednání obviněné poškozený ani nevěděl, neboť následující dvě operace omylem schválil (body II/14 a 15). Přesto Nejvyšší soud shledává v tomto případě vysokou společenskou nebezpečnost i u posledních tří útoků, neboť obviněná pokračovala ve své předchozí úspěšné trestné činnosti, jednalo se o stále stejný předmět útoku, stejná byla více méně i subjektivní stránka. Ačkoli obviněná mohla již mít jistou představu o tom, že se něco změnilo vzhledem k tomu, že v předchozích dvou případech jí byly peníze zaslány z jiného účtu, přesto se ještě třikrát pokusila peníze převést, tedy se mohla domnívat, že např. na účtu není dostatek peněz. Když se jí to dvakrát nepodařilo z účtu poškozeného, ke kterému měla dispoziční právo, zkusila to naposled i z účtu, ze kterého jí přišly peníze v případech popsaných pod body II/14 a 15 výroku, ke kterému dispoziční právo neměla (tedy zde jde vlastně současně o pokus nezpůsobilými prostředky). V tomto posledním případě by tedy bylo možno spatřovat o něco nižší společenskou nebezpečnost, ovšem v celém kontextu je třeba vidět urputnost, se kterou se obviněná snažila peníze získat. Vzhledem k celkové částce, kterou obviněná trestnou činností získala, pak sotva lze uvažovat o tom, že její trestná činnost nedosahovala vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti. Nad rámec dovolacího řízení je také možno podotknout, že pokud by se obviněná domnívala, že ji poškozený chce finančně podporovat, jistě by jej v tuto chvíli kontaktovala se žádostí o vysvětlení.
Pro úplnost je třeba říci, že stejně by musela být tato námitka hodnocena z pohledu principu ultima ratio při aplikaci trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.). Aplikace tohoto novějšího právního předpisu by tak nemohla být pro obviněnou příznivější.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné O. O. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch