ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.763.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 763/2012-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2012 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 109/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 1 T 109/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 1 T 109/2011, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za užití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. zastaveno trestní stíhání obviněného J. H. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je nepřípustné, protože tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Trestné činnosti se měl obviněný dopustit tím, že dne 2. 12. 2010 v 17.40 hodin v Ústí nad Labem na M. náměstí řídil motorové vozidlo zn. Renault Laguna, reg. zn. …, i přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 38 T 138/2010, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2010, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného J. H., kterým napadl výrokovou část usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedl, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k), neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byly naplněny důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce shrnul dosavadní postup soudů a právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a konstatoval, že se s nimi nelze ztotožnit. Soud prvního stupně zastavil trestní stíhání obviněného na základě skutečnosti, že obviněný byl současně projednáván Policií České republiky pro přestupek podle §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že v době kolem 17.40 hodin dne 2. 12. 2010 v Ústí nad Labem, na M. náměstí, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Renault laguna, reg. zn. …, nerespektoval zákazovou dopravní značku zákaz vjezdu, přičemž za tento přestupek byla obviněnému v blokovém řízení uložena bloková pokuta ve výši 100 Kč, a to pokutovým blokem …, a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 12. 2010. Soud prvního stupně proto shledal trestní stíhání obviněného v rozporu se zásadou ne bis in idem.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce v této věci není totožnost skutku dána, neboť je zřejmé, že skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byla naplněna již v okamžiku a místě usednutí obviněného za volant, nastartování vozidla a jeho uvedení do pohybu, přičemž je evidentní, že tak obviněný neučinil přesně v místě označeném dopravní značkou zákaz vjezdu. V okamžiku průjezdu tímto místem a v situaci, kdy byl přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku již očividně dokonán, se obviněný svým způsobem „navíc“ dopustil jednání, které bylo zakročujícím policistou následně posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Již z toho však podle dovolatele plyne, že se nemohlo jednat o totožný skutek.
Zcela odlišný je podle názoru dovolatele především následek jednání obviněného, kdy v případě skutku projednávaného v trestním řízení obviněný porušil zájem společnosti na respektování soudních rozhodnutí v podobě zákazu řízení motorových vozidel, zatímco v případě skutku projednávaného v přestupkovém řízení pouze porušil jedno konkrétní pravidlo silničního provozu stanovené zvláštním zákonem. Tyto dva delikty jsou vymezeny zcela odlišnými znaky, porušení pravidla spočívajícího v zákazu vjezdu vozidla do určitého prostoru není možné považovat za přestupek „trestní“ povahy, trestní zákoník nesankcionuje obdobné jednání v žádném ze svých ustanovení. V přestupkovém řízení nebyl obviněný postižen za to, že řídil vozidlo navzdory pravomocně vyslovenému soudnímu zákazu takové činnosti, nýbrž za to, že jako řidič porušil konkrétní pravidlo stanovené pro provoz na pozemních komunikacích, což je prohřešek zcela jiné povahy a neporovnatelně menší závažnosti. Tomu odpovídá i zjednodušená povaha blokového řízení. Mechanické uplatňování právního názoru vyjádřeného v napadeném usnesení vedlo k nepřijatelné dekriminalizaci jednání obviněného.
Krajským soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky na tuto konkrétní situaci nedopadá, neboť v něm popisované skutkové i právní okolnosti byly zásadně odlišné. Naopak podle dovolatele jsou v tomto případě plně aplikovatelné právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1384/2005, které se týkalo naprosto identické situace, obdobné závěry plynou i z rozhodnutí ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 78/2011, nebo ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2010 (pozn.: v případě posledně citovaného rozhodnutí jde zřejmě o překlep, takto označené rozhodnutí neexistuje).
Vzhledem k uvedenému navrhl nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 6 To 50/2012, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 1 T 109/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc k novému projednání a rozhodnutí.
Do doby vydání tohoto rozhodnutí nebylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno žádné vyjádření obhájce obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
V projednávaném případě nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s postupem nižších soudů spočívajícím v zastavení trestního stíhání z důvodu aplikace zásady ne bis in idem opřeným o ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Nejvyšší soud předně podotýká, že se jedná o situaci, kdy obviněný byl pro jednání (části jednání) podle soudů tvořící jeden skutek v trestně právním smyslu nejprve postižen v přestupkovém řízení, následně pak bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Pro takový případ není v právních předpisech České republiky upravena zásada ne bis in idem a přicházela tedy v úvahu přímá aplikace citovaného ustanovení Úmluvy. Pokud jde o výklad čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nebyl tento ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva dlouho jednotný, k jeho ujednocení došlo rozhodnutím velkého senátu ve věci Zolotukhin proti Rusku, číslo stížnosti 14939/03 (český překlad publikován v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112). Z tohoto rozhodnutí je třeba citovat následující závěry:
„V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali:
1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy,
2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné ( idem ),
3. šlo o dvě řízení ( bis ).
Nejvyšší soud se zabýval posouzením projednávané věci z hlediska splnění druhé podmínky, neboť tam především směřovaly námitky dovolatele.
V tomto směru velký senát Evropského soudu pro lidská práva v citované věci uvedl:
„V případě druhé otázky [byly delikty, za které byl stěžovatel stíhán, stejné (idem)?] velký senát Soudu přiznal, že judikatura Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná. Současně identifikoval tři základní linie judikatury:
- první se opírá o rozsudek ve věci Gradinger proti Rakousku a za kritérium pro stanovení prvku idem považuje „totožnost skutku“,
- druhá se opírá o rozsudek ve věci Oliveira proti Švýcarsku , za rozhodné kritérium považuje rovněž „totožnost skutku“, ale připouští, že jeden a tentýž skutek může naplňovat znaky skutkových podstat více trestných činů, a že za ně může být pachatel potrestán v různých řízeních před různými orgány,
- třetí se opírá o rozsudek ve věci Fischer proti Rakousku a klade důraz na „podstatné prvky“ obou trestných činů. Tento přístup modifikuje druhý přístup v tom, že upřednostňuje, že znaky skutkových podstat trestných činů naplněných tímtéž jednáním nemohou být pouze nominálně odlišné.
Velký senát Soudu uvedl, že třetí přístup se postupem času prosadil v judikatuře Soudu jako dominantní, přičemž na podporu tohoto tvrzení ocitoval řadu rozhodnutí z poslední doby. Následně konstatoval, že vnitřní rozpornost judikatury Soudu ohrožuje právní jistotu, předvídatelnost práva a zásadu rovnosti před zákonem, a proto se rozhodl výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý trestný čin založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku.
Dále velký senát Soudu objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí velkého senátu je zřejmé, že při aplikaci shora uvedených názorů na posuzovanou věc při závěru o totožnosti skutků kladl důraz na to, aby se popisu skutků skutečně shodovaly v podstatných prvcích a skutečnosti, které byly obsaženy v popisu skutku jen jednoho deliktů, byly nevýznamné pro posouzení věci z hlediska obou deliktů.
Z uvedeného je patrné, že při závěru o tom, zda k oběma deliktům došlo totožným skutkem, nelze vycházet pro posouzení věci z hlediska čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy jen z nauky významné pro právo České republiky. Určující je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, zda popisy skutkového stavu v obou řízeních významné pro jejich posouzení z hlediska obou deliktů posuzovaných ve dvou řízeních byly totožné alespoň v podstatných rysech, jak uvádí shora citovaný názor. V tomto směru je zřejmé, že pouhá skutečnost, že k oběma deliktům došlo při řízení motorového vozidla na stejném místě a ve stejné době, nemůže být rozhodující. V prvním deliktu byl obviněný postižen pro přestupek spočívající v tom, že porušil pravidla zákazu vjezdu a tento popis skutku vůbec neobsahoval pro uvedený přestupek nevýznamnou skutečnost, která je naopak rozhodující pro naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že totiž řídil motorové vozidlo, ač mu to bylo soudním rozhodnutím zakázáno. Naopak skutečnost, že porušil zákaz vjezdu, nemá z hlediska znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu žádný význam a také nebyla v jeho skutkovém popisu v návrhu na potrestání uvedena.
Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nejde o případ, kdy by uvedené delikty byly totožné z hlediska čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, ve smyslu shora uvedeného právního názoru Soudu pro lidská práva a že tedy překážka ne bis in idem pro projednání trestní věci v nyní posuzovaném případě nebyla.
Lze souhlasit s odvolatelem i v tom směru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 1053/2010, o které svoje závěry opíraly soudy v této trestní věci, řeší podstatně jinou situaci. V této věci se popis skutku projednávaného přestupku, u něhož bylo řízení rozhodnutím městského úřadu zastaveno, zcela shodoval v podstatných prvcích s popisem skutku trestného činu projednávaného soudy.
Jelikož již nedostatek jedné ze tří podmínek, které stanovilo citované rozhodnutí velkého senátu Soudu pro lidská práva má za následek, že se neuplatní zásada ne bis in idem čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, Nejvyšší soud již nezkoumal splnění ostatních dvou.
Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně a s ohledem na charakter vytknuté vady zrušil rovněž usnesení soudu prvního stupně. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud se bude věcí znovu zabývat a dokončí hlavní líčení. V novém řízení je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci podle
§265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch