ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.781.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 781/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným RSDr. Z. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 27. března 2012, sp. zn. 6 To 14/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 62/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RSDr. Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 T 62/2011, byl obviněný RSDr. Z. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k náhradě škody poškozené B. L. ve výši 450.000,- Kč.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný RSDr. Z. D. ve V. K., okres Z., dne 2. 6. 2008 vylákal od B. L. částku 450.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 31. 12. 2009, přestože si byl vědom, že uvedenou částku nebude schopen s ohledem na svou finanční situaci v uvedeném termínu vrátit, neboť v té době měl dluhy po splatnosti vůči jiným subjektům přesahující částku 1.000.000,- Kč a byla proti němu vedena řada exekučních řízení, což před B. L. zamlčel. S penězi naložil blíže nezjištěným způsobem a poškozené Boženě Lorencové tak způsobil škodu ve výši 450.000,- Kč.
O odvolání obviněného RSDr. Z. D. rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, napadeným usnesením ze dne 27. března 2012, sp. zn. 6 To 14/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný RSDr. Z. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť v průběhu nalézacího řízení, ještě než byl vydán rozsudek soudu prvního stupně, podal námitku podjatosti vůči soudci Mgr. Dušanu Beránkovi pro jeho poměr k věci, případně k osobě obviněného a jeho obhájci. Obviněnému není známo, že by o této námitce bylo pravomocně rozhodnuto, a vzhledem k tomu má za to, že ve věci vydal rozhodnutí o vině a trestu soudce, který byl z projednávání věci vyloučen. Přestože obviněný na uvedený nedostatek v odvolání upozorňoval, nebyl tento odstraněn ani v rámci odvolacího řízení.
Obviněný dále namítá, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], když nebylo vyhověno jeho omluvě ze zdravotních důvodů, byť nedoložené lékařskou zprávou, sepsané dne 5. 9. 2011, kterou se chtěl omluvit z jednání nařízeného na 14. 9. 2011. Obviněný má totiž za to, že jeho osobní účast na jednání za situace, kdy jeho výpověď z přípravného řízení je zcela rozporná s tím, co vypovídá jednak poškozená L. a zejména pak svědkyně V., byla zcela nezbytná pro skutečně spolehlivé zjištění skutkového stavu a mohla významně ovlivnit konečné rozhodnutí o vině a tím následně i o trestu.
Obviněný má též za to, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným hmotně právním závěrům [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] spočívajícím zejména v tom, zda byly skutečně naplněny všechny formálně právní znaky trestného činu podvodu, zejména, zda bylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že obviněný skutečně od samého počátku jednal v úmyslu předmětnou půjčku nevrátit a uvést tak poškozenou v omyl. Soudy pak nesprávně nahrazují trestním postihem řízení občanskoprávní o zaplacení půjčky, ve kterém by měl obviněný rovnocenné procesní postavení s paní L.
S ohledem na shora uvedené navrhl obviněný RSDr. Z. D., aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného RSDr. Z. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle zmíněných vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Obviněný shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, přestože šlo ve skutečnosti o občanskoprávní vztah - vrácení půjčky. Navíc zde absentuje subjektivní stránka trestného činu, když nebylo prokázáno, že by měl obviněný od samého počátku úmysl předmětnou půjčku nevrátit. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. rozhodnutí publikované pod č. 57/1978 Sb. rozh. trest., jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněným dovolacím námitkám se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolatelovy námitky v tomto směru nejsou námitkami novými – uplatnil je již v předcházejícím řízení před oběma soudy nižších instancí. Oba soudy se touto otázkou podrobně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění obviněného, přičemž tak učinily způsobem, jemuž nelze podle Nejvyššího soudu nic zásadního vytknout. Podle jejich zjištění (zejména z výstižného shrnutí odvolacího soudu na č. l. 200) obviněný musel jednat od samého počátku přinejmenším v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], neboť je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný si v žádném případě nemohl být jist tím, že bude v dohodnuté lhůtě schopen peníze vrátit, když měl dluhy po splatnosti vůči jiným subjektům přesahující částku 1.000.000,- Kč a byla proti němu vedena řada exekučních řízení. Úmysl obviněného je rovněž zřejmý z prokázaného faktu, že poškozené doposud nevrátil zhola nic a neprojevil ani minimální snahu o navrácení půjčky, namísto toho poškozené v podstatě předhazuje, že si své peníze měla sama pohlídat, tedy že se neměla nechat podvést. Zcela zřetelně vypovídá o podvodných úmyslech obviněného i jeho nepravdivé tvrzení, že poškozené vrátil 250.000,- Kč. Oba nižší soudy též shodně došly k přesvědčení, že obviněný zneužil neznalosti a nezkušenosti poškozené k tomu, aby ji prakticky připravil o vše, a to pouze v zájmu svého vlastního obohacení.
Pokud se jedná o námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, přestože šlo ve skutečnosti o občanskoprávní vztah – vrácení půjčky, tak tím v podstatě zpochybňuje dodržení zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že uvedený princip vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má totiž místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05). Z tohoto uznávaného principu vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. §3 odst. 4 tr. zák.), je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud musí konstatovat, že charakter jednání obviněného vypovídá o tom, že občanskoprávní rámec jeho vztahu s poškozenou mu posloužil toliko k jeho formálnímu pokrytí, že jeho vnitřní obsah, daný skutečným záměrem obviněného, byl zcela jiný, než navenek deklarovaný a že svým jednáním naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu včetně materiálního předpokladu jeho trestnosti a že je tak opodstatněno uplatnění trestní odpovědnosti.
Jednání obviněného se tak dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, již do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek (trestněprávní povahy) mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je trestní postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio, a dožadovat se, aby na jeho vztah s poškozenou byla namísto prostředků trestního práva uplatňována ustanovení na ochranu závazkových vztahů podle práva občanského.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací námitky podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ve světle shora uvedeného uplatněny zjevně neopodstatněně.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , kterým lze brojit proti tomu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto hledisek lze shora rozvedené námitky obviněného označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný vznesl námitku podjatosti vůči předsedovi senátu Mgr. Dušanu Beránkovi již v řízení před soudem prvního stupně, který usnesením ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 T 62/2011, rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není jmenovaný předseda senátu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení (viz usnesení na č. l. 149). Následnou stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 6 To 15/2012, zamítl (viz usnesení na č. l. 181). Lze přitom konstatovat, že oba soudy se s argumenty obviněného vypořádaly zákonným a přesvědčivým způsobem. Přitom shodně uzavřely, že nebylo nijak prokázáno, že by předseda senátu měl poměr k věci či osobám v ní figurujícím, což netvrdí ani obviněný, který námitkou podjatosti vyjadřuje pouze nespokojenost se způsobem vedení řízení, a to zejména s tím, že hlavní líčení dne 14. 9. 2011 proběhlo bez jeho účasti, když nebylo vyhověno jeho omluvě, resp. žádosti o odročení.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s výše uvedenými rozhodnutími nižších soudů, přesto však považuje za potřebné uvést k obviněným vznesené námitce podjatosti následující skutečnosti.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu ze způsobu jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u předsedy senátu byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Činnost předsedy senátu, nelze chápat jinak než jako projev jeho snahy důsledně a současně v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení postupovat soustředěně k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími námitkami obviněného materiálně naplněn.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který obviněný ve svém dovolání též uvedl, je dán v případech, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Nesprávný postup odvolacího soudu zde představuje závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud zjistil, že uplatněnému dovolacímu důvodu výše citovaná námitka obviněného odpovídá. Dovolání je však zjevně neopodstatněné, a to vzhledem k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravuje ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. O konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného musí soud rozhodnout usnesením. Pokud jde o materiální podmínky tohoto rozhodnutí, soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jde zejména o to, zda tato nepřítomnost nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout (k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/1972-II). To vše při dodržení práva obviněného na obhajobu a při zachování ústavně zakotvené zásady rovnosti stran. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 70/1980 Sb. rozh. tr.).
Jsou-li splněny materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, soud dále zkoumá, zda jsou splněny i formální předpoklady pro takový postup upravené v §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. Těmito formálními předpoklady jsou řádné doručení obžaloby obviněnému, jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení a dále skutečnost, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Výše uvedené zásady v posuzované trestní věci porušeny nebyly.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný a jeho obhájce byli soudem o konání hlavního líčení řádně vyrozuměni. Obviněný prostřednictvím svého obhájce požádal podáním ze dne 5. 9. 2011 (na č. l. 117) o odročení hlavního líčení nařízeného na 14. 9. 2011, když doslova uvedl následující: „Dr. Z. D. žádá soud o odročení hlavního líčení z důvodu jeho zdravotních problémů, které v současné době řeší (silný diabetes).“ K podpoře tohoto svého tvrzení již nic dalšího neuvedl a ani nedoložil žádné lékařské zprávy či jiné dokumenty prokazující jeho zhoršený zdravotní stav. Výše zmiňované podání pak již pouze poukazuje na další možné důvody k odročení. Jedná se zejména o kolizi s jiným soudním jednáním obhájce obviněného. K tomuto jinému jednání však byl obhájce, jak sám uvádí, volán až později než k hlavnímu líčení v předmětné věci, o němž byl obeznámen s více než dvouměsíčním předstihem. Dále mělo dojít k odročení z důvodu, že obviněný navrhuje výslech svědka A. P., který byl v té době jako voják z povolání mimo území České republiky.
K tomu, aby uvedené podání bylo možné považovat za řádnou omluvu ze zdravotních důvodů, muselo by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení soudu prvního stupně. Samotné tvrzení obviněného o zhoršeném zdravotním stavu v důsledku silného diabetu dostatečným podkladem být nemůže. Obviněný tak nesplnil svoji povinnost, a nikterak soudu svá tvrzení, o něž omluvu z hlavního líčení opřel, nedoložil. Obviněný, resp. jeho obhájce, nepřipojili žádný doklad, ze kterého by vyplývalo, jaký je skutečný zdravotní stav obviněného a proč se nemohl k hlavnímu líčení dostavit, a to ani dodatečně.
Ačkoli v obecné rovině lze říci, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., a její Protokoly uveřejněné pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb.m.s.), v tomto konkrétním případě nebylo ze strany soudu porušeno, neboť obviněný svým postupem sám způsobil, že se nemohl hlavního líčení dne 14. 9. 2011 zúčastnit. Navíc, jak výstižně uvádí odvolací soud na č. l. 199, ani u odročeného hlavního líčení se obviněný nedomáhal možnosti klást svědkyním otázky, využil svého práva a k věci nevypovídal a ani neměl žádné návrhy na doplnění dokazování.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl obviněným uplatněn zjevně neopodstatněně.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík