ECLI:CZ:NS:2012:11.TVO.16.2012.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2012 stížnost obviněného A. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 11 To 52/2011, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost A. A. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2007, č. j. 2 T 10/2006-4856, byl obviněný A. A. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni pro skutky právně kvalifikované jako pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.).
Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 11 To 119/2007, tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2009, č. j. 2 T 10/2006-7421, pak byl obviněný opět podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2010 rozhodl podle §258 odst. 1 písm. c), §259 odst. 1 a §262 tr. ř. tak, že tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2011, č. j. 2 T 10/2006-8111, byl obviněný uznán vinným výše citovaným trestným činem a byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které v závěru obsahuje návrh na vyloučení členů senátu 11 To z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 To 52/2011, bylo rozhodnuto, že podle §30 odst. 1 tr. ř. soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ľubomír Klimáček, JUDr. Rudolf Tomašovič a JUDr. Jan Veselý nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného A. A. , vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 52/2011.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 29. 11. 2011 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Vrchní soud v Praze konal dne 1. 6. 2012 ve věci veřejné zasedání, při kterém obhájce sdělil, že obviněný trvá na své námitce podjatosti senátu. K dotazu předsedy senátu, o jakou námitku jde, pak dále konstatoval, že důvodem je zrušující usnesení tohoto senátu, ve kterém doslovně v závěrečné pasáži uvedl, že projednání věci v jiném složení senátu bylo nařízeno hlavně z toho důvodu, že nelze předpokládat jiné hodnocení důkazů soudem prvního stupně u Krajského soudu v Plzni, a tedy senát dal jasně najevo, že v případě, že nebude obviněný odsouzen, bude rozhodnutí zrušeno. K dotazu, zda jde o stejnou námitku podjatosti, která již byla uplatněna, obhájce sdělil, že nikoli, nyní je namítáno, že rozhodnutí vrchního soudu je jasnou dikcí nebo návodem pro soud, jakým způsobem má pokračovat.
O této námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze po poradě senátu usnesením tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ľubomír Klimáček, JUDr. Rudolf Tomašovič a JUDr. Jan Veselý nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného A. A. , vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 52/2011.
Proti tomuto usnesení podal obhájce obviněného ihned do protokolu stížnost, ke které připojil i její podrobné písemné vyhotovení. V něm uvedl prakticky shodné argumenty, jako ve stížnosti proti výše citovanému rozhodnutí jmenovaného soudu o své předchozí námitce podjatosti, a jaké též ve stručnosti konstatoval při samotném veřejném zasedání. V postupu odvolacího soudu spatřuje snahu uznat jej vinným za každou cenu, z tohoto důvodu měla být věc přikázána k projednání v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Tento názor opět ilustruje řadou příkladů z oblasti dokazování a dalších procesních úkonů.
Závěrem pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (nesprávně uvádí „Nejvyšší soud v Praze“) rozhodl, že soudci senátu 11 To Vrchního soudu v Praze jsou vyloučeni z projednávání jeho trestní věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Předně je třeba podotknout, že podle názoru Nejvyššího soudu se obsahově jedná o zcela totožnou námitku podjatosti, o které bylo již jednou rozhodnuto, s výjimkou toho, že v předchozím řízení obviněný navíc žádal, aby se Nejvyšší soud zabýval otázkou jmenování soudců dotčeného senátu Vrchního soudu v Praze. Z procesního postupu obviněného, jehož obhájce opakovanou námitku podjatosti při veřejném zasedání před vrchním soudem odůvodnil dvěma větami, zatímco měl již připravené obsáhlé písemné vyhotovení stížnosti proti očekávanému rozhodnutí, lze usoudit, že se jedná o záměrné protahování trestního řízení. I pokud by v písemném odůvodnění stížnosti předložil obviněný nové argumenty, je sporné, zda by se jimi měl Nejvyšší soud zabývat za situace, kdy tyto nebyly předestřeny vrchnímu soudu před jeho rozhodnutím. Avšak vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze o této opakované námitce opětovně rozhodl, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho rozhodnutí přezkoumat.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Obviněný stejně jako ve své předchozí stížnosti přímo neuvádí, zda vytýká jmenovaným členům senátu poměr k projednávané věci či k zúčastněným osobám (zde zřejmě k obviněnému). O jejich údajné podjatosti má svědčit obviněným tvrzené pochybení procesního charakteru spočívající v porušení §263 odst. 7 tr. ř. Tato námitka však není, jak bylo již řečeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 11 Tvo 28/2011, z pohledu §30 odst. 1 tr. ř. relevantní.
Nejvyšší soud znovu připomíná, že poměr k projednávané věci může podle ustálené soudní judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).
Nejvyšší soud trvá na svém stanovisku vyjádřeném v usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 11 Tvo 28/2011. Protože obviněný jiné důvody podjatosti senátu 11 To Vrchního soudu v Praze ve složení soudců JUDr. Ľubomíra Klimáčka, JUDr. Rudolfa Tomašoviče a JUDr. Jana Veselého neuvedl, a Nejvyšší soud ani žádné jiné důvody nezjistil, nemohla se stížnost obviněného setkat s úspěchem a nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch