ECLI:CZ:NS:2012:11.TZ.39.2012.3
sp. zn. 11 Tz 39/2012-40
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 To 54/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 299/2007, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 To 54/2010, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím též v ustanoveních §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §406 odst.1, 3 tr. ř. v neprospěch obviněného L. Z..
Napadené usnesení a vadné řízení, které mu předcházelo v době od 30. 9. 2009, se z r u š u j í.
Současně se zrušují též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Teplicích se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 3 T 299/2007, který ve spojení se shora označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 17. 2. 2010, byl obviněný L. Z. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 To 54/2010, jako soudu odvolacího v této trestní věci Okresního soudu v Teplicích, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. Z..
V podané stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že Okresní soud v Teplicích doručoval rozsudek ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 3T 299/2007, obviněnému dne 14. 12. 2009, tedy až poté, co byl obviněný předán ze Spolkové republiky Německo do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu, který ovšem vydal dne 16. 9. 2008 Obvodní soud pro Prahu 8 ve své trestní věci vedené pod sp. zn. 1T 152/2005.
Proti rozsudku podal obviněný odvolání, v němž mimo jiné namítal, že se vůči němu koná trestní řízení v České republice, aniž se v předávacím řízení vzdal nároku na uplatnění zásady speciality. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal tak, že ,,…pobytem mimo území ČR se obviněný vyhýbal dříve uloženým trestům a že ze SRN do ČR nebyl vydán k trestnímu stíhání, nýbrž k výkonu již pravomocně uložených trestů odnětí svobody, před kterými z ČR v podstatě uprchl“, a proto se na něj zásada speciality nevztahuje. Podle názoru stěžovatele je tento názor odvolacího soudu nesprávný, neboť trestní řád v §406 stanoví zcela striktní podmínky, za nichž lze osobu, jež byla předána pro určitý trestný čin trestně stíhat i za jiný čin, spáchaný před předáním, přičemž žádná z těchto podmínek v této věci splněna nebyla. Soudy činné v této věci si měly vyžádat u příslušných orgánů Spolkové republiky Německo souhlas s rozšířením předání obviněného i pro jimi projednávaný čin, a pokud tak neučinily, nemohly provádět úkony trestního řízení vůči obviněnému L. Z.. Proto řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, které předcházelo jeho rozhodnutí trpí zásadní procesní vadou, neboť odvolací soud prováděl vůči obviněnému úkony trestního řízení směřující ke skončení věci, aniž ověřil zda je splněna některá z podmínek uvedených v ustanovení §406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., popřípadě aniž vyžádal u předávajícího státu souhlas k trestnímu stíhání i pro trestný čin projednávaný v této věci. Tímto způsobem došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť zásada speciality jej v rámci uplatňování v mezinárodní trestní politiky chrání právě před uložením a výkonem sankcí spojených s omezením osobní svobody. Pokud má být předána osoba stíhána pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než pro který byla předána a nejsou zde výjimky předpokládané v §406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. je nutno v souladu s ustanovením §406 odst. 3 tr. ř. podat žádost o souhlas se stíháním i pro tyto jiné trestné činy. Podle názoru stěžovatele k respektování těchto zákonných ustanovení v postupu soudů nedošlo. Je zřejmé, že obviněný L. Z. nebyl předán na území České republiky ve věci Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 3 T 299/2007, z obsahu spisu vyplývá, že se práva na zásadu speciality nevzdal a soud nepožádal předávající stát o rozšíření předání na v této věci projednávaný trestný čin.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí (usnesením ze dne 2. 4. 2012 Nejvyšší soud rozhodl podle §275 odst. 4, věta druhá, tr. ř., že se obviněnému L. Z. přerušuje výkon trestu odnětí svobody uloženého mu v této věci až do doby rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona). Dále pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v řízení předcházejícím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 To 54/2010, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 299/2007, byl porušen zákon v ustanovení §406 odst. 1, 3 tr. ř., a to v neprospěch obv. L. Z., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení a jemu předcházející řízení zrušil a zrušil i všechna další případná rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pozbyla-li zrušením svého podkladu, a aby dále podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby před předložením odvolání obviněného Krajskému soudu v Ústí nad Labem postupoval podle §406 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodu v ní uvedených, jakož i řízení jim předcházející, a shledal, že zákon byl porušen v podstatě v tom rozsahu a z těch důvodů, které ministr spravedlnosti vytýkal.
Podle §406 odst. 1 tr. ř. osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána; to neplatí jestliže
a) předaná osoba po svém propuštění z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo z ochranného opatření spojeného s omezením či zbavením osobní svobody neopustila do 45 dnů území České republiky, přestože ho mohla opustit nebo se na území České republiky vrátila poté, co ho opustila,
b) za tento jiný trestný čin nelze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření omezující osobní svobodu, nebo vydat zatýkací rozkaz,
c) předané osobě hrozí uložení pouze peněžitého trestu nebo trestu obecně prospěšných prací, přestože je lze za zákonem stanovených podmínek přeměnit na tresty odnětí svobody,
d) předaná osoba souhlasila s předáním do České republiky a vzdala se práva na uplatnění zásady speciality,
e) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality vůči určitým trestným činům spáchaným před svým předáním,
f) příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním.
Podle §406 odst. 3 tr. ř. má-li být osoba stíhána pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, a nejsou zde důvody podle odst. 1, podá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu žádost o souhlas se stíháním pro jiné trestné činy. Pro žádost se použije §405 obdobně.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný L. Z. byl předán ze Spolkové republiky Německo do České republiky dne 30. 9. 2009 na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného dne 16. 9. 2008 Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 152/2005, a to za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, uloženého mu ve věci tohoto obvodního soudu. Z obsahu sdělení příslušného orgánu předávajícího státu, tj. Generálního státního zastupitelství v Drážďanech, Spolková republika Německo, se podává, že s jeho předáním za účelem výkonu trestů, a to jak ve výše uvedené věci Obvodního soudu pro Prahu 8, tak ve věci Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 T 147/2007, a Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 7 T 198/2006, není spojeno vzdání se nároku na zásadu speciality (viz č. l. 122 spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 T 147/2007, č. l. 266 spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 7 T 198/2006). Po svém předání na území České republiky obviněný nepřetržitě vykonával tresty odnětí svobody, které mu byly uloženy v trestních věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 152/2005, u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 147/2007 a u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 198/2006, a dne 24. 3. 2012 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v nyní projednávané věci Okresního soudu v Teplicích. Znovu je třeba zdůraznit, že pouze v trestních věcech Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 152/2005, Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 T 147/2007 a Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 7 T 198/2006, bylo rozhodnuto příslušným orgánem předávajícího státu, tj. Spolkové republiky Německo, o jeho předání na území České republiky, resp. bylo vyhověno žádosti obou posléze uvedených soudů o rozšíření jeho předání. V posuzované věci Okresního soudu v Teplicích se tak nestalo.
Poté, co dne 30. 9. 2009 došlo k vlastnímu předání obviněného L. Z. na území České republiky, Okresní soud v Teplicích mu dne 14. 12. 2009 do věznice, v níž si vykonával trest z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, doručil svůj rozsudek ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 3 T 299/2007, proti němuž obviněný podal odvolání, o němž pak Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 17. 2. 2010 pod sp. zn. 4 To 54/2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel a jinak jej ponechal beze změny ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Přitom, jak bylo již výše uvedeno, obviněný v odvolání namítal, že se při předání ze Spolkové republiky Německo na území České republiky nevzdal zásady speciality a že k trestnímu stíhání v této věci nebyl do České republiky předán. Ostatně tato skutečnost byla známa jak soudu prvního stupně, tak i odvolacímu soudu ze zpráv založených ve spise, jakož i z obsahu přílohových spisů Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 3 T 147/2007, a Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 7 T 198/2006. Okresní soud v Teplicích tak mohl zjistit, že oba posléze uvedené soudy ve shodě s ustanovením §406 odst. 3 tr. ř. požádaly ve svých věcech Spolkovou republiku Německo (Generální státní zastupitelství v Drážďanech) o souhlas s rozšířením předání obviněného na jiné trestné činy, resp. k výkonu jimi uloženého trestu odnětí svobody.
Ačkoliv tyto skutečnosti byly známy již Okresnímu soudu v Teplicích, a ve vztahu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacímu je navíc obviněný též výslovně uváděl ve svém odvolání, tak oba soudy se jimi nezabývaly, resp. Krajský soud v Ústí nad Labem tyto výhrady obviněného shledal nedůvodnými a irelevantními.
Nejvyšší soud připomíná, že z ustálené judikatury vztahující se k této problematice lze vyvodit závěr, že respektování zásady speciality mimo jiné též znamená, že rozhodnutí soudu nemůže být obviněnému doručeno po jeho předání do České republiky k trestnímu stíhání anebo k výkonu trestu pro jiný trestný čin (skutek), aniž by byly splněny podmínky pro tento postup vyplývající z ustanovení §406 odst. 1 až 3 tr. ř. Zpravidla půjde o opatření dodatečného souhlasu cizího státu s rozšířením předání i pro další trestné činy. Pokud se tak nestane, tak s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze činit úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného pro skutek uvedený v tomto rozhodnutí, přičemž za takový úkon je nutno považovat i doručení tohoto rozhodnutí (srov. č. 32/2002 Sb. rozh. tr.) Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona, tj. podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., třeba souhlasu, je též obviněný, který byl předán do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl předán do České republiky tímto státem, spáchaným před předáním, neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanovení §406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/2007-I Sb. rozh. tr. a přiměřeně též rozhodnutí pod č. 55/2000-II Sb. rozh. tr.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je v projednávané věci zřejmé, že obviněný L. Z. se v souvislosti se svým předáním ze Spolkové republiky Německo na území České republiky nevzdal práva na uplatňování zásady speciality a že v jeho věci nebyla zjištěna (ve skutečnosti ani nebyla zjišťována) existence některé z okolností uvedených v ustanovení §406 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. , které umožňují průlom do zásady speciality. Rovněž tak soudy činné v této věci nepožádaly příslušný orgán cizího státu o souhlas s rozšířením předání ve smyslu ustanovení §406 odst. 3 tr. ř. Za této situace soudy nemohly v době od 30. 9. 2009 činit úkony vedoucí k trestnímu stíhání obviněného, neboť podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. k jeho dalšímu trestnímu stíhání bylo třeba opatřit souhlas oprávněného orgánu (tj. příslušného orgánu Spolkové republiky Německo), což v dané věci neučinily.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že již soud prvního stupně nerespektoval zásadu speciality, když po předání obviněného na území České republiky dne 30. 9. 2009 pokračoval v trestním stíhání obviněného v rozporu s ustanovením §406 odst. 1, 3 tr. ř. a bez vyžádání souhlasu k tomu oprávněného orgánu tímto postupem porušil též ustanovení §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Odvolací soud toto pochybení nenapravil a nesplnil tak přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a svým vlastním rozhodnutím pak nesprávně aplikoval ustanovení §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
Proto Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 To 54/2010, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v řízení mu předcházejícím též v ustanoveních §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §406 odst.1, 3 tr. ř. v neprospěch obviněného L. Z.. Toto usnesení, jakož i vadné řízení, které mu předcházelo v době po předání obviněného na území České republiky, tj. v době od 30. 9. 2009, zrušil, současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Bude tedy povinností Okresního soudu v Teplicích, aby se zabýval podmínkami přípustnosti dalšího trestního stíhání obviněného v této trestní věci s ohledem na ustanovení §406 tr. ř. Na základě učiněných zjištění stran toho, zda i v současné době se na obviněného nadále vztahuje zásada speciality, pak ve věci učiní příslušné (výše již naznačené) úkony. Je třeba ovšem upozornit, že Nejvyšší soud zrušil i celé vadné řízení v době od 30. 9. 2009, tj. všechny úkony po tomto datu následující (např. procesní úkon spočívající v doručení rozsudku soudu prvního stupně), které i v případě, že nebudou dány překážky vyplývající ze zásady speciality, bude třeba provést znovu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík