ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1059.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1059/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné LOANINVEST LIMITED se sídlem na Kajmanských ostrovech, Walker House, Mary Street, George Town, Grand Cayman, registrovaná pod č. 127383, proti povinnému F. T. , zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 504, pro částku 51.930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 7027/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 30.3.2009, č.j. 73 Co 228/2009-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10.11.2008, č.j. 7 Nc 7027/2005 – 51, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný námitkou promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že běh desetileté promlčecí doby podle §110 obč. zákoníku, započatý dnem vykonatelnosti exekučního titulu z 13.9.1991, tedy dnem 29.3.1992, byl po dobu trvání vykonávacího řízení, vedeného pod sp. zn. 31 E 2075/2000 prodejem movitých věcí, tedy od 10.5.2000 do 11.11.2005 (kdy nabylo právní moci usnesení z 20.10.2005, č. j. 31 E 2075/2000-31, podle §326a o. s. ř.) staven; desetiletá promlčecí doba tedy neuplynula – jak by se jinak, nebýt onoho vykonávacího řízení, stalo – dnem 29.3.2002; byl-li návrh na nařízení nyní (pod sp. zn. 7 Nc 7027/2005) vedené exekuce podán 6.12.2005, stalo se tak včas, tedy v desetileté lhůtě prodloužené podle §112 obč. zákoníku o 5 a půl let, tedy po dobu, po kterou probíhalo vykonávací řízení sp. zn. 31 E 2075/2000.
V dovolání, jehož přípustnost, posuzováno podle jeho obsahu, dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., (s odůvodněním, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní právní význam, aniž však specifikuje, v čem by takový význam měl spočívat) a bez specifikace dovolacího důvodu povinný namítá, že mu nikdy žádný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ani usnesení o jeho nařízení doručeny nebyly, a že tedy proti němu žádná exekuce prodejem movitých věcí vedena nebyla. S ohledem na skutečnost, že o výkonu rozhodnutí informován nebyl a že mu ani nebylo doručeno žádné rozhodnutí, tak podle jeho názoru ke stavení promlčecí doby nedošlo. Dále pak, stejně jako v odvolání, vyjadřuje přesvědčení, že druhým důvodem, pro nějž proti němu exekuce být vedena nemůže, je jeho státní občanství, jelikož tím, že se po rozdělení federace stal občanem Slovenské republiky, byl podle jeho názoru zbaven občanství České republiky a „přišel tak o svá práva vyplývající z tohoto občanství.“ Byl informován v tom smyslu, že „veškeré smlouvy uzavřené před odebráním občanství jsou neplatné,“ z čehož dovozuje, že „nelze vést exekuci na jeho mzdu.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující nejen z mezí ustálené soudní praxe, ale i z doslovného znění ustanovení §112 obč. zákoníku, podle něhož uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Totéž platí o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Dovolatelova námitka – vznesená navíc nově teprve v dovolání, tedy z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustná – odůvodněná tvrzením, že o předchozím vykonávacím řízení sp. zn. 31 E 2075/2000 „nebyl informován“, jelikož mu nebyl doručen návrh na nařízení výkonu ani usnesení o jeho nařízení, tedy tvrzením skutkové povahy, jež je ovšem – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle §321 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilá, nemá oporu ve spise. Z příloh oprávněnou v něm založených totiž plyne, že výkon rozhodnutí – rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 13.9.1991, č. j. 9 C 1640/91-15, pravomocného 14.3.1992 – byl nařízen prodejem movitých věcí usnesením Okresního soudu v Liberci z 26.5.2000, č. j. 31 E 2075/2000-6, k návrhu původní oprávněné (v nalézacím řízení žalobkyně) České spořitelny, a. s., z 28.4.2000. Poté Okresní soud v Liberci usnesením ze 17.10.2003, č. j. 31 E 2075/2000-23, na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 12.8.2003 připustil, aby do řízení za původní oprávněnou (žalobkyni) Českou spořitelnu, a. s., vstoupila nynější oprávněná LOANINVEST LIMITED, k jejímuž návrhu ze 6.12.2005 byla usnesením Okresního soudu v Děčíně ze 16.12.2005 č. j. 7 Nc 7027/2005-19, nařízena nyní vedená exekuce (posléze uvedené pouze pro úplnost k dovolací námitce, že nyní je vedena exekuce srážkami z odměny „jiným subjektem“).
Námitkou, že „zbavením státního občanství k ČR přišel o svá práva vyplývající z tohoto občanství“ (které mu ovšem stejně bylo i podle něho samotného vráceno osvědčením Krajského úřadu v Liberci č. j. 12092/2004), a že tudíž veškeré smlouvy – a tedy i smlouva o ručení, jíž je odůvodněn vykonávaný rozsudek – uzavřené před odebráním státního občanství jsou neplatné, z čehož dovozuje nepřípustnost exekuce, povinný zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 4/2000).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu