ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1091.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1091/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Vrchy v exekuční věci oprávněného L. P. , zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti povinnému L. P. , zastoupenému Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Preslova 1269/17, pro 12 760,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 Nc 6630/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, č. j. 31 Co 202/2010-161, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 12 Nc 6630/2007-112, zamítl návrh povinného, aby soud odložil provedení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 12 Nc 6630/2007-7 (výrok I), a dále návrh povinného, aby soud v celém rozsahu exekuci zastavil (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že námitka podjatosti vznesená proti členům senátu odvolacího soudu není důvodná a odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. Nco 158/2008-63. Uvedl, že vymáhaná částka představuje výživné (stanovené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 18 P 114/2000-218, kterým bylo povinnému uloženo přispívat na výživu oprávněného od 27. 11. 2006 částkou 2500,- Kč měsíčně) za měsíce červen až říjen 2007, tj. 5 x 2500,- Kč a nedoplatek výživného za měsíc listopad 2006 ve výši 260,- Kč. Tento nedoplatek byl vyčíslen správně, neboť rozdíl mezi původně stanoveným výživným 550,- Kč a nově stanoveným výživným 2500,- Kč činí 1950,- Kč, což představuje 65,- Kč na jeden den. Za období od 27. 11. 2006 do 30. 11. 2006, tedy za čtyři dny, představuje částku 260,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dále uzavřel, že za řádné plnění nelze považovat zaslání peněžité částky doporučeným dopisem ze dne 29. 5. 2007 (č. l. 20), který si oprávněný nevyzvedl. Uvedl, že ve smyslu §522 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), má sice věřitel povinnost přijmout nabízené plnění, popř. poskytnout součinnost potřebnou ke splnění dluhu, avšak za řádné plnění peněžitého dluhu nelze považovat úkon, z něhož není zřejmé, že je jím plněn konkrétní peněžitý dluh. Zákon předpokládá plnění peněžitého dluhu prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb (§567 odst. 2 obč. zák.). Za řádné plnění peněžitého dluhu nelze považovat zaslání hotovosti doporučeným dopisem, neboť adresátu není obsah dopisu předem znám; proto nevyzvednutí si dopisu oprávněným nelze považovat za odepření plnění dluhu. Za splnění dluhu nelze považovat ani výplatu pojistného plnění oprávněnému v částce 90 406,- Kč na základě smlouvy o sdruženém pojištění mládeže č. 41635850-10 ze dne 15. 6. 1992, neboť se nejedná o plnění z titulu výživného, které by oprávněnému poskytl povinný, ale o plnění Českou pojišťovnou. Odvolací soud neshledal důvodným ani odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na odklad exekuce.
Povinný v dovolání, jež směřuje jen proti té části usnesení, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Za vadu řízení považuje především to, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci a že byla porušena jeho procesní práva. Poukázal na výhrady uvedené již v odvolání a uvedl, že výslovně nepřátelský postoj soudců vůči němu se projevil při jednání odvolacího soudu dne 19. 10. 2010, kdy vznesl námitku podjatosti soudců proto, že se mu otevřeně vysmívali, nevěnovali projednávané věci pozornost a studovali jiné spisy. Dalším důkazem jejich podjatosti je skutečnost, že mu neumožnili zvolit si zástupce, ačkoliv o to při jednání požádal na základě nastalé nutnosti adekvátně reagovat na aktuální nepřátelský postoj soudců. Připomněl, že soudci jsou povinni chovat se tak, aby nezavdali příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce; takové chování však u soudců senátu odvolacího soudu nezaznamenal. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle povinného především v tom, že mu bylo odepřeno zvolit si svobodně způsob, jakým bude synovi zasílat výživné. Uvedl, že zasláním částky 10 000,- Kč v doporučeném dopise došlo k transparentnímu plnění vyživovací povinnosti na dobu čtyř měsíců. Pokud syn dopis nepřijal, sám se připravil o možnost využití poslaných peněz. Forma plnění vyživovací povinnosti využitím dopisu vychází z jeho ústavně zaručeného základního práva na výchovu svého dítěte, upraveného závazným ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Povinný nesouhlasí ani s dluhem na výživném ve výši 260,- Kč. Tato částka byla vykonstruována ze skutečnosti, že dne 21. 11. 2006 bylo vydáno předběžné opatření, na základě něhož mu bylo stanoveno, aby přispíval na výživu vždy do 15. dne v měsíci předem. Toto usnesení převzal až 27. 11. 2006, takže vypočtená částka není správná, neboť do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je v souzené věci přípustné jen tehdy, má-li rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, což však povinný ani netvrdí. S ohledem na přípustnost dovolání je pak vyloučen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., uvedl, že povinný spíše zpochybňuje skutkové závěry než právní názor odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. PL ÚS 29/11 ruší uplynutím dne 31. 12. 2012).
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neuvádí a ani posouzením všech námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Dovolatel předně namítal, že ve věci rozhodovali podjatí soudci (§229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).
Ze soudního spisu se podává, že námitkou podjatosti soudců Krajského soudu v Praze - mimo jiné i JUDr. J. D. a JUDr. J. Š. - se již zabýval Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2008, č. j. Nco 158/2008-63, Ncd 665/2008, v němž rozhodl, že soudci JUDr. J.a D. a JUDr. J. Š. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce z 31. 10. 2007, č. j. 12 Nc 6630/2007-7. Přitom též vysvětlil, že za situace, kdy nebyl konkrétně označen (natož pak zjištěn) žádný určitý důvod, pro nějž by bylo možno pochybovat o nepodjatosti soudců, osobní názor povinného na osoby soudců či jeho nedoložené domněnky k vyloučení soudců nestačí.
Následně Vrchní soud v Praze rozhodoval o další námitce povinného, vytýkajícího podjatost soudců Krajského soudu v Praze, usnesením ze dne 30. 6. 2010, č. j. Nco 125/2010-131, v němž rozhodl, že JUDr. J. D., JUDr. J. Š. a JUDr. R. L. nejsou vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Co 202/2010. Uzavřel, že povinný kromě tvrzeného „otevřeného výsměchu“ soudců při jednání netvrdil ve vztahu k osobě JUDr. D. a JUDr. Š. žádné nové skutečnosti. Neshledal ani důvody pro vyloučení JUDr. L., neboť povinný za tím účelem uvedl jen nedoložené domněnky a prostý kolegiální vztah s jinými soudci k vyloučení nestačí. Navržený důkaz zvukovým záznamem z jednání soudu 17. 3. 2009 soud neprovedl jednak proto, že nemohl zachytit vytýkané nonverbální projevy soudců při jednání, a jednak proto, že nebyl srozumitelný.
Dovolací soud k tomu uvádí, že výtkou o podjatosti soudců dovolatel uplatnil zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež však není žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů, a dovolací soud k ní může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci splněna není (viz níže).
Dovolatel dále vytýkal, že mu odvolací soud při jednání 19. 10. 2010 odepřel právo na zvolení právního zástupce. Povinný však byl o termínu jednání s dostatečným předstihem a v souladu s §215 odst. 1 o. s. ř. vyrozuměn (jak vyplývá mimo jiné i z jeho písemného návrhu z 21. 9. 2010 na provedení výslechu oprávněného). Nic mu tedy nebránilo, aby si zástupce skutečně zvolil a jeho účast při jednání odvolacího soudu včas zajistil. Požádal-li až v průběhu jednání odvolacího soudu, že si chce zvolit zástupce, nebyl odvolací soud povinen této žádosti, vyvolané dle dovolatele nutností „ adekvátně reagovat na aktuální nepřátelský postoj “ soudců k dovolateli (viz poslední odst. na str. 2 dovolání), vyhovět.
Povinný rovněž prosazuje názor, že výživné lze plnit i zasláním peněžité hotovosti doporučeným dopisem.
Exekučním titulem v projednávané věci je usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 18 P 114/2000-218, o nařízení předběžného opatření, jímž se otec zavazuje přispívat na výživu nezletilého částkou 2500,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem vykonatelnosti tohoto usnesení (27. 11. 2006). Mezi účastníky nebylo sporné, že po dosažení zletilosti bude povinný zasílat výživné přímo oprávněnému.
Splnění (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Je-li předmětem závazku dlužníka „něco dát“, spočívá součinnost věřitele obvykle v pouhém přijetí plnění. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009).
Peněžitý dluh lze splnit v hotovosti, popř. prostřednictvím peněžního ústavu či provozovatele poštovních služeb (§567 odst. 2 obč. zák.).
Za řádné plnění peněžitého dluhu však nelze považovat zaslání hotovosti v doporučeném dopise ze dne 28. 5. 2007 (č. l. 20), jehož obsah adresátu nebyl předem znám, takže ani odmítnutí převzetí dopisu případně nevyzvednutí si dopisu oprávněným nelze považovat za odepření plnění dluhu.
Dovolatel rovněž vytýká, že vypočtená dlužná částka 260,- Kč není správná, a tvrdí, že do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (a že předběžné opatření převzal 27. 11. 2006). Tento požadavek dovolatele však nemá žádnou oporu v právní úpravě. Předběžné opatření v projednávané věci se stalo vykonatelným, jakmile bylo povinnému doručeno. Od tohoto okamžiku, tj. od 27. 11. 2006 včetně, byl také povinný zavázán k placení výživného ve zvýšené výši. Protože za měsíc listopad 2006 k úhradě zbývalo výživné spočívající v rozdílu mezi původně stanovenou a zvýšenou částkou, tj. 1950,- Kč za měsíc resp. 65,- Kč za den, dlužné výživné činí za období od 27. 11. 2006 do 30. 11. 2006 částku 260,- Kč.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě případných nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu