ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1192.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1192/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému Bytovému družstvu B. Martinů 722, se sídlem v Ostravě, Porubě, B. Martinů 722/10, (dříve Bytové družstvo Martinů 722 a 723), identifikační číslo osoby 258 23 159, zastoupenému JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Porubě, 17. listopadu 1790, „ o vyloučení bytu z výkonu rozhodnutí“, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 132/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 11 Co 388/2009 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nory Štrajtové, advokátky se sídlem v Ostravě-Porubě, 17. listopadu 1790.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou podle §267 o. s. ř., doručenou soudu prvního stupně dne 2. 4. 2004, domáhal, aby „z výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, vedeného oprávněným Bytové družstvo Martinů 722 a 723, IČ: 25823159, se sídlem Bohuslava Martinů 723, 708 00 Ostrava-Poruba, vůči povinné byl vyloučen byt č. 6, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházející se v domě v ulici Bohuslava Martinů č. 723 v Ostravě-Porubě, a movité věci uvedené v příloze - soupis movitých věcí“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1999, č. j. 91 E 2006/98 - 3, jímž byl k návrhu žalovaného, jako osoby oprávněné, nařízen výkon rozhodnutí vyklizením povinné M. Z. z označeného bytu, rozhodl soud usnesením ze dne 8. 3. 2004, č. j. 91 E 2006/98 - 65, o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením povinné dne 15. 4. 2004. K předmětnému bytu má však žalobce nájemní právo, které na něj i na povinnou přešlo podle §706 obč. zák. po úmrtí jejich matky, s níž žili ve společné domácnosti.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č. j. 23 C 132/2004 - 55, žalobu na vyloučení bytu č. 6, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházejícího se v domě v ulici Bohuslava Martinů č. 723 v Ostravě-Porubě (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“, který se správně nachází v ulici Bohuslava Martinů v domě č. 722, nikoliv domě č. 723, jak uvedl žalobce), a movitých věcí uvedených v příloze - soupisu movitých věcí, z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 2006/98, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že k návrhu právní předchůdkyně žalovaného (oprávněného) Správy domovního fondu města Ostravy-Městského obvodu Poruba byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1999, č. j. 91 E 2006/98 - 3, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 421/99, pravomocným dne 23. 8. 1999, nařízen výkon rozhodnutí proti povinné M. Z. (sestře žalobce) vyklizením předmětného bytu bez náhrady podle rozsudku pro zmeškání vydanému Okresním soudem v Ostravě dne 14. 11. 1996, č. j. 60 C 349/96 - 11, že usnesením téhož okresního soudu ze dne 15. 5. 2002, č. j. 91 E 2006/98 - 39, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pravomocným dne 31. 7. 2003, soud připustil, aby namísto dosavadního oprávněného vystupoval dále v řízení nabyvatel práva, tj. Bytové družstvo B. Martinů 722 a 723, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 31 C 132/2004 - 123, byla zamítnuta žaloba M. Z. a Ing. J. Z.a, jíž se domáhali, aby soud určil, že na oba žalobce přešlo nájemní právo k předmětnému bytu po M. Z. (zemřelé dne 3. 7. 1994), že tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, č. j. 11 Co 172/2006 - 160 (pravomocným dne 9. 8. 2006), s tím, že byt se nachází v domě na ulici B. Martinů č.p. 722, a že nařízený výkon rozhodnutí proti povinné M. Z. vyklizením předmětného bytu byl proveden dne 15. 4. 2004, přičemž věci, které se v bytě nacházely, byly dány do úschovy oprávněného (v daném řízení žalovaného). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. není opodstatněná, a to „už z toho důvodu, že řízení o výkon rozhodnutí již bylo skončeno a vyklizení předmětného bytu bylo provedeno“ . Dále krajský soud dovodil, že „i v případě, že by probíhalo dosud řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, nebyl by žalobce úspěšný z toho důvodu, že neprokázal žádné právo (rozuměj právo nájemce bytu), které by bránilo jeho vyklizení, neboť pravomocně bylo rozhodnuto o tom, že nájemcem bytu není“. Domáhal-li se žalobce, aby z výkonu rozhodnutí byly vyloučeny movité věci, které nespecifikoval, nemohla být žaloba vůči těmto věcem úspěšná už z toho důvodu, že se nejednalo o řízení, jehož předmětem by měl být prodej těchto movitých věcí, ale jednalo se o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, z čehož vyplývá, že „tato část žaloby byla zcela nedůvodná od samého počátku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že „dovolacím soudem má být právní otázka včasnosti podání vylučovací žaloby posouzena jinak“, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazuje na to, že žalobu v dané věci podal dne 1. 4. 2004 a že jeho sestra M. Z. navrhla odklad výkonu rozhodnutí, o němž bylo rozhodnuto až usnesením soudu prvního stupně, doručeným jí 16. 4. 2004; přesto vyklizení bytu proti povinné „proběhlo“ dne 15. 4. 2004. Za nesprávný proto považuje závěr odvolacího soudu, že vylučovací žaloba není důvodná proto, že řízení o výkon rozhodnutí bylo v době jejího podání již skončeno; ve skutečnosti totiž v době podání vylučovací žaloby řízení o výkon rozhodnutí skončeno nebylo, z čehož dovozuje, že k jeho ukončení nemělo dojít, dokud o vylučovací žalobě nebude rozhodnuto. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl Dr, vložky 1217, vyplývá, že rozhodnutím členské schůze ze dne 30. 6. 2007 byl schválen projekt rozdělení Bytového družstva Martinů 722 a 723, identifikační číslo osoby 258 23 159, a to odštěpením se založením nového družstva s tím, že část členů rozdělovaného družstva zůstane nadále jeho členy a část členů se stane členy nově založeného družstva, přičemž původní Bytové družstvo Martinů 722 a 723 je od 4. 9. 2007 zapsáno v obchodním rejstříku s novým názvem firmy jako Bytové družstvo B. Martinů 722 se stejným identifikačním číslem osoby, jednal Nejvyšší soud se žalovaným již s tímto novým názvem firmou.
Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen a o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť otázka „včasnosti podání vylučovací žaloby“ nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), a ani na základě námitek v dovolání uvedených, nelze ke splnění této podmínky dospět.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující výrok rozsudku na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání, které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou právních závěrů, nemůže založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Od těchto závěrů, který jsou uplatnitelné i v řízení o excindační žalobě, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 72/2010 ).
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé založeno jednak na závěru, že žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. není důvodná, protože „ řízení o výkon rozhodnutí již bylo skončeno a vyklizení předmětného bytu bylo provedeno“ , a dále na závěru, „i v případě, že by probíhalo dosud řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, nebyl by žalobce úspěšný z toho důvodu, že neprokázal žádné právo (rozuměj právo nájemce bytu), které by bránilo jeho vyklizení, neboť pravomocně bylo rozhodnuto o tom, že nájemcem bytu není“. Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnil ve vztahu k dovoláním dotčenému výroku rozsudku odvolacího soudu námitky pouze proti prvnímu právnímu závěru tohoto soudu, nikoliv ovšem proti závěru druhému. Nemohl-li tedy být druhý důvod k zamítnutí žaloby, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, podroben dovolacímu přezkumu, nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. to nemůže mít vliv.
Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §8, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 510,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 3.060,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu