ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1346.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1346/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné MERKURIA CL s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Libni, Lindnerova 998/6, identifikační číslo osoby 47285389, proti povinnému M. S., zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, za účasti manželky povinného A. S. , o částku 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2160/96, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 3.2.2011, č. j. 73 Co 242/2010-1197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem podaným 22.1.2010, tedy více než po třinácti letech od vydání exekučního titulu (rozsudku Okresního soudu v České Lípě, č. j. 9 C 359/96-45 z 13.5.1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 19.11.1996, č. j. 29 Co 650/96-98) a téměř třináct let po nařízení exekuce (usnesením okresního soudu z 12.6.1997, č. j. E 2160/96-15, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 8.8.1997, č. j. E 2160/96-24, ve spojení s usnesením krajského soudu z 30.1.1998, č. j. 29 Co 931/97-29), podal povinný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. návrh na zastavení výkonu odůvodněný tvrzením, že „po nahlédnutí do spisu nalézacího soudu zjistil, že mu rozsudek krajského soudu nebyl doručen, že tedy rozhodnutí nalézacích soudů obou stupňů zřejmě nejsou vykonatelnými“.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4.5.2010, č. j. E 2160/96-1145, jímž okresní soud návrh na zastavení exekuce zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu byl řádně doručen tehdejší zástupkyni povinného, advokátce JUDr. Danuši Koldovské. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 303/2001 pak uzavřel, že i když povinný dle svého tvrzení advokátce vypověděl plnou moc před doručením exekučního titulu, bylo doručení účinné, protože soudu tuto skutečnost neoznámil.
Z obsahu spisu nalézacího soudu odvolací soud zjistil, že na poslední straně originálu rozsudku krajského soudu je tzv. referát soudce z 19.12.1996 obsahující pokyn, aby rozhodnutí bylo doručeno advokátům obou stran. K tomuto referátu je připevněna doručenka, z níž plyne, že rozsudek dne 23.12.1996 byl doručen zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Demutovi; doručenka, týkající se doručení JUDr. Danuši Koldovské, připojena není, z doručenky podepsané JUDr. Jiřím Demutem je však patrné, že k ní byla přilepena jiná listina, následně oddělená (a nadále se již ve spise nenacházející), a pak následuje list č. 72 s pokynem soudce k vyznačení právní moci v rejstříku. I když tedy v době přezkoumávání věci odvolacím exekučním soudem již doručenka ve spise nalézacího soudu nebyla, odvolací soud po zhodnocení dalších důkazů, včetně samotných tvrzení povinného uzavřel, že exekuční titul zástupkyni povinného doručen byl.
Odvolací soud dále vycházel z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 9 C 1426/97, týkajícího se řízení, v němž se povinný domáhal povolení obnovy původního nalézacího řízení. Ve svém návrhu označuje uvedený rozsudek, sděluje jeho obsah a kopii rozsudku navrhuje k důkazu, je tedy z návrhu zřejmé, že mu byl obsah rozsudku, jejž navíc výslovně označuje za pravomocný, znám, a že disponoval i jeho písemným vyhotovením. Odvolací soud vycházel také z usnesení krajského soudu ze 6.2.1998, č. j. 29 Co 133/98-25, v němž se odvolací exekuční soud v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce podrobně vypořádal s otázkou doručení exekučního titulu, kdy je v odůvodnění výslovně konstatováno, že „z obsahu spisu nalézacího soudu bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl prostřednictvím okresního soudu doručen do vlastních rukou tehdejších zmocněnců účastníků, vybavených procesní plnou mocí, a to dne 23.12.1996 zmocněnci žalobce JUDr. Jiřímu Demutovi a 6.1.1997 zmocněnkyni žalovaného JUDr. Danuši Koldovské“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího exekučního soudu tedy nepochybně plyne, že se soud zabýval otázkou doručení předmětného rozsudku a že své závěry vyvozené z obsahu nalézacího spisu jasně a srozumitelně formuloval tak, že z nich nepochybně vyplývá, že nejméně ke dni rozhodování odvolacího soudu, tedy k 6.2. (správně 30.1.) 1998, byl obsahem spisu nalézacího soudu sp. zn. 9 C 359/96 i doklad o doručení rozsudku krajského soudu z 19.11.1996, č. j. 29 Co 950/96-68, tehdejší zástupkyni povinného JUDr. Danuši Koldovské.
S těmito zjištěnými skutečnostmi podle názoru odvolacího soudu koresponduje i samotné vyjádření povinného při jednání u odvolacího soudu (v nynějším řízení o zastavení výkonu) dne 25.1.2011 (č.l. 1183 v.), kdy povinný výslovně uvedl, že se o rozsudku krajského soudu dověděl právě od své zástupkyně JUDr. Danuše Koldovské (jíž teprve poté vypověděl plnou moc ). Další doplňující vyjádření povinného, že se ve skutečnosti nedověděl o doručení písemného vyhotovení rozsudku, ale jen o vyhlášeném výsledku řízení , neodpovídá obsahu nalézacího spisu, neboť dle protokolu o jednání před odvolacím soudem z 19.11.1996 byl povinný tomuto jednání, a tedy i vyhlášení rozsudku přítomen. Soud tudíž nyní (v odvolacím řízení o zastavení exekuce) doplňujícímu vyjádření povinného neuvěřil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm byla právní moc a vykonatelnost k exekuci navrženého rozsudku posouzena v rozporu s judikaturou a že „otázka limitů práva soudů na rozhodování o důkazních návrzích stran v rámci důkazního řízení zčásti dosud judikaturou řešena nebyla.“ Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, že k exekuci navržený rozsudek je pravomocný a vykonatelný; tento závěr však podle názoru dovolatele „vychází z nesprávné aplikace právních norem o doručování, o provádění důkazů a o důkazních povinnostech a břemenech.“ Podle povinného „není možné, aby nesl důkazní břemeno ve vztahu k pravosti podpisu na doručence, pokud ta není obsažena ve spise.“ Ve skutečnosti, že veškeré dokazování bylo prováděno výhradně odvolacím soudem, který tak svým postupem „a rozhodnutím v meritu věci učinil z dvojinstančního řízení řízení jednoinstanční“, povinný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle něj spočívá také v tom, že odvolací soud přes jeho výslovný návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí jeho dřívější advokátky JUDr. Danuše Koldovské tento důkaz neprovedl; výpověď svědkyně přitom – při nynější neexistenci doručenky – mohla být jediným důkazem, jehož provedením mohlo být postaveno najisto, zda rozsudek skutečně doručen byl.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení existence důvodu k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatel zpochybnil závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k výkonu rozhodnutí navržený rozsudek byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud v náležitém rozsahu (tedy provedením všech jím navržených důkazů) nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučních titulů, učinil tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu