ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1520.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1520/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. , se sídlem 2, Boulevard Konrad Adenauer, L-1115, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinným 1) V. L. , 2) Č. M. , zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, pro částku 1,468.307,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5889/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 30 Co 414/2008-170, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 30 Co 414/2008-170, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. 5. 2008, č. j. 21 Nc 5889/2006-87, okresní soud pro promlčení vymáhané pohledávky s úrokem z prodlení exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. „částečně zastavil“ a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „i nadále bude soud provádět exekuci k vymožení nákladů nalézacího řízení, nákladů exekuce a nákladů oprávněného“, neboť v této části týkající se příslušenství vymáhané pohledávky zůstal nárok oprávněného nepromlčen. Při zjišťování, kdy se stal splatným celý zůstatek dluhu (neboť právě splatnost celého zůstatku dluhu s příslušenstvím je relevantní pro posouzení počátku běhu desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku) ze smlouvy o úvěru, jehož zaplacení bylo sjednáno ve splátkách 24.000,- Kč měsíčně počínaje měsícem lednem 1994, nejpozději do 30. 6. 1997 s možností „výpovědi úvěru“ pro neplacení splátek a s následným oprávněním požadovat okamžité zaplacení celého zůstatku dluhu s příslušenstvím, vycházel okresní soud, který neměl k dispozici originál ani stejnopis samotné písemné „výpovědi úvěru“ jakožto zásadní (přímý) listinný důkaz, z důkazů nepřímých, a to z dopisů z 20. 6. 1994 (č.l. 80), z 26. 3. 1996 (č.l. 79) a z 1. 8. 1994 (č.l. 78). Těmito dopisy Česká spořitelna (právní předchůdce oprávněné) oznámila druhému povinnému jako ručiteli, že prvnímu povinnému jako dlužníku vypověděla úvěr (č.l. 80), že po výpovědi úvěru podala u Krajského obchodního soudu v Praze žalobu o zaplacení nesplaceného zůstatku úvěru s úroky z prodlení (č.l. 79), a prvnímu povinnému, že dne 20. 7. 1994 vypršela jednoměsíční výpovědní lhůta, což ji opravňuje k podání žaloby o zaplacení celého nesplaceného zůstatku dluhu s příslušenstvím.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce „ohledně částky 216.000,- Kč s 25 % úroky z prodlení od 12. 10. 1996 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 58.736,- Kč a pro náklady exekuce nezastavuje“ a jinak usnesení okresního soudu, „pokud jím byla zastavena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 1,252.300,20 Kč s 25 % úroky z prodlení z částky 736.000,- Kč od 26. 3. 1996 do zaplacení a z částky 216.000,- Kč od 26. 3. 1996 do 11. 10. 1996“ potvrdil. Při zjišťování okamžiku počátku běhu desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obchodního zákoníku, tedy okamžiku splatnosti celého nesplaceného zůstatku dluhu s příslušenstvím, odvolací soud vycházel z názoru, že „k tzv. zesplatnění úvěru bylo potřeba dvou úkonů, a to jednak výpovědi úvěru a jednak následné výzvy k zaplacení. Pro závěr o tom, zda došlo k zesplatnění předmětného úvěru přitom není rozhodující to, kdy oprávněný mohl požadovat zaplacení celého úvěru, ale kdy tak skutečně učinil. Podle zjištění odvolacího soudu věřitel okamžité splacení celé pohledávky – poté, co se dlužník ocitl v prodlení – neuplatnil. Dopisem z 1. 8. 1994 adresovaným věřiteli Čestmíru Máchovi bylo prokázáno, že jej Česká spořitelna vyzvala jako dlužníka k zaplacení dlužných splátek včetně úroků z nich. Stejné zjištění lze učinit z dopisu z 20. 6. 1994 zaslaného ručiteli. Z těchto – ale ani z dalších důkazů provedených před soudem prvního stupně i soudem odvolacím nelze učinit závěr, že dlužník byl vyzván k zaplacení celého úvěru , což znamená, že se nepromlčuje celý nesplacený úvěr, nýbrž jen jednotlivé splátky a úroky z nich. Byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 12. 10. 2006, zůstaly nepromlčeny splátky splatné po tomto datu včetně jejich příslušenství. Teprve poté, co jim byla v nalézacím řízení doručena žaloba (tj. dnem 4. 12. 1996), byli žalovaní, tj. povinní vyzvání k zaplacení celého dluhu, tedy i těch splátek a jejich příslušenství (tj. úroků z nich), které by jinak ke dni 4. 12. 1996 ještě splatné nebyly, neboť podle úvěrové smlouvy měl být úvěr v případě řádného splácení zaplacen až 30. 6. 1997. Se zřetelem k výše uvedenému a k datu exekučního řízení odvolací soud uzavřel, že nepromlčeny zůstaly splátky (včetně požadovaného úroku z nich) splatné po 12. 10. 1996 (podle úvěrové smlouvy měly být splátky a úroky hrazeny k 16. dni v měsíci, což znamená, že nepromlčeny jsou splátky splatné od 16. 10. 1996 do 30. 6. 1997). Jedná se celkem o období devíti měsíců po 24.000,- Kč s 25 % úroky od 12. 10. 1996 do zaplacení, ohledně této částky a náklady nalézacího řízení tedy nebyla podle odvolacího soudu námitka promlčení vznesena důvodně.“
V dovolání směřujícím do měnícího výroku napadeného rozhodnutí povinní namítají, že řízení bylo stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují v tom, že odvolací soud nedostál své poučovací povinnosti předepsané mu ustanovením §118a o. s. ř., zejména jeho druhým odstavcem, a vydal tak překvapivé rozhodnutí. Kromě toho nalézací soud, jehož spisem zn. 36 Cmo 122/96 provedl důkaz i odvolací soud v exekučním řízení, „nepochybně při svém rozhodování vycházel mimo jiné i z předložených důkazních listin, které v současné době z neznámých důvodů ve spise chybí“. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle názoru dovolatelů v tom, že odvolací soud v exekučním řízení rozhodnutí nalézacího soudu, jímž je podle nich vázán, „v podstatě změnil.“ I kdyby však bylo nyní přípustné přehodnocovat rozhodnutí nalézacího soudu, pak by důkazní břemeno bylo na oprávněném; ten však neprokázal, že „bylo zesplatněno jindy než vyplývá z nalézacího rozhodnutí“, tj. k 26. 3. 1996.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a to i když nebyly v dovolání uplatněny). Předmětem dovolacího přezkumu je tedy předně posouzení, zda řízení trpí namítnutou vadou spočívající v nesplnění poučovací povinnosti.
V posuzované věci krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil k odvolání oprávněného v jeho prospěch (odvolání povinných krajský soud naopak nevyhověl). Oprávněný odvolání odůvodnil tím, že ze samotných dopisů z 1. 8. 1994, 20. 6. 1994 a 26. 3. 1996 ještě nelze dovodit závěr, že „úvěrovou smlouvu“ vypověděl a že poté povinné vyzval k zaplacení celého nesplaceného zůstatku dluhu s příslušenstvím, a že tak byl zůstatek úvěru „zesplatněn“ již v roce 1994, jestliže nebyl proveden listinný důkaz samotnou „výpovědí úvěrové smlouvy.“ Namítl, že v tomto směru spočívalo důkazní břemeno na povinných, kteří je však neunesli. Odůvodnil-li soud prvního stupně svůj závěr o „zesplatnění“ dluhu již v roce 1994 pouze odkazem na odůvodnění exekučního titulu, ve kterém je zmínka o citovaných dopisech, a v němž je „jako na jediném místě tvrzená výpověď úvěru uváděna“, pak vycházel z odůvodnění rozhodnutí, které však ve smyslu ustanovení §159a o. s. ř. není a nemůže být závazné. Kromě toho dopisy z 20. 6. 1994 a z 1. 8. téhož roku spořitelna povinným oznámila – pouze – svůj záměr vymáhat celý nesplacený zůstatek úvěru s příslušenstvím pro případ nezaplacení dlužných splátek s příslušenstvím dlužníkem (zatímco v opačném případě by se souhlasem dlužníka svůj výpověď „stáhla“). Z tohoto oznámení pouhého záměru však soud prvního stupně – aniž měl navíc zjištěno, zda, a v kladném případě, kdy byla „písemná výpověd’“ dlužníku doručena a odkdy tudíž začala plynout „výpovědní lhůta“ – vyvodil podle odvolatele nesprávný závěr, že dluh skutečně („výpovědí“, tedy oproti původně sjednanému termínu /30.6.1997 pro případ řádného splácení/ předčasně) „zesplatněn“ byl.
Povinní svůj návrh na zastavení exekuce odůvodnili – pouze – tvrzením, že „k zesplatnění poslední části závazků došlo v roce 1994“, aniž však podrobněji argumentovali, jak k němu došlo, že totiž Česká spořitelna podle článku IV. úvěrové smlouvy pro neplacení splátek „úvěr vypověděla“ a že poté je vyzvala k zaplacení celého nesplaceného zůstatku dluhu s příslušenstvím. Logicky tedy v tomto směru ani nenavrhovali písemné či jiné důkazy. Okresní soud pak – ovšem nikoli povinné, jež zatěžovalo důkazní břemeno, nýbrž oprávněného – opakovaně (21. 11. 2007 /čl. 62/ a 28. 4. 2008 /čl. 69 versa/) vyzýval k předložení písemné „výpovědi úvěru“ a poté, co mu oprávněný sdělil (čl. 73), že výpověď ve své dispozici nemá a že ji ani není schopen opatřit, rozhodl ve věci (vyhověním návrhu povinných) bez provedení tohoto přímého důkazu, a to na základě písemných důkazů nepřímých, totiž dopisů z 1. 8. 1994, 20. 6. 1994 a 26. 3. 1996 (čl. 78 až 80). Krajský soud pak odvolání oprávněného, odůvodněnému kromě jiného argumentací, že z uvedených dopisů samotných bez dalšího ještě neplyne, že by Česká spořitelna úvěr vypověděla, že by se výpověď dostala do sféry dispozice povinných a že by poté byli povinní vyzváni k zaplacení celého nesplaceného zůstatku dluhu s příslušenstvím, vyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil, aniž předtím povinné poučil o povinnosti tvrzení a břemeni tvrzení a o povinnosti důkazní a důkazním břemeni ohledně jejich kusého tvrzení (v návrhu na zastavení exekuce) o „zesplatnění dluhu“.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
V unesení ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002 pod číslem 86, Nejvyšší soud vysvětlil, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení, a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uloženému §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka ani o tom, že by bylo nepravdivé.
V daném případě však odvolací soud podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nepostupoval, jelikož poučovací povinnost předepsanou mu tímto ustanovením nesplnil. Měl-li totiž zato, že uvedené dopisy k průkazu existence „výpovědi úvěru“ nepostačují, měl v tomto směru povinné, jejichž návrh na zastavení exekuce byl prozatím odůvodněn pouhým obecným tvrzením o „zesplatnění poslední části závazků“ (neobsahoval ani tvrzení, jak k zesplatnění došlo), poučit, a to jak o jejich povinnosti tvrzení a břemeni tvrzení tak o povinnosti důkazní a důkazním břemeni.
Protože tak neučinil a rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že odvolání oprávněného vyhověl, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu