ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1540.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1540/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce P. G. , zastoupeného JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, B. Němcové 74, proti žalovanému Finančnímu úřadu Ústí nad Orlicí , se sídlem v Ústí nad Orlicí, T. G. Masaryka 1393, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 64/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2010, č. j. 19 Co 250/2009-165, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 3. 2009, č. j. 12 C 64/2008-88, tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby z exekuce vedené žalovaným jako oprávněným proti povinnému J. G., nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 4. 2005, č. j. 0 Nc 5909/2005-13, byla vyloučena budova č. p. 177 – výrobna na st. p. č. 306, st. p. č. 413/1, st. p. č. 413/2, st. p. č. 415/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 2893, a (budova) na st. p. č. 415/2 (st. p. č. zapsaná na listu vlastnictví 2605) zapsaná na listu vlastnictví č. 2720 pro obec Lanškroun a katastrální území Dolní Třešňovec u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem nemovitosti postižené exekucí, byť je zapsán jako její vlastník v katastru nemovitostí. Z výpovědi žalobce a svědka J. G. vzal za prokázané, že stavbu zámečnické dílny na pozemku st. p. č. 306, která má v současné době přiděleno číslo 177, začal svědek J. G. s úmyslem podnikat v ní jako stavební zámečník. Stavbu tedy začal s úmyslem mít ji pro sebe. Tvrzení žalobce a téhož svědka o tom, že v roce 1996 došlo z důvodu zdravotních problémů J. G. k převodu teprve „rozestavěné stavby“ na žalobce, tak neshledal důvodným. Uvedl, že žalobce i svědek J. G. mají zájem na výsledku sporu resp. na vyloučení budovy z exekuce, a že jejich tvrzení o převodu rozestavěné stavby na žalobce jsou v rozporu s listinnými důkazy, zejm. s čl. 4 darovací smlouvy ze dne 28. března 1996 uzavřené mezi P. G. a P. H. a L. H. jako dárci a J. G. a A. G. jako obdarovanými, v němž je uvedeno, že předmětem darování není dílna na stavební parcele číslo 306, protože tuto dílnu postavili obdarovaní (J. a A. G.) a ta je jejich vlastnictvím. Také ze znaleckého posudku ze dne 12. 3. 1998 vypracovaného znalcem Ladislavem Kaplanem, který měl ocenit stavební parcelu č. 306 a přilehlé zahrady č. 87/4 a 90/2 v katastrálním území Dolní Třešňovec pro potřeby převodu v rodině, vyplývá, že „na stavební parcele č. 306 je postavena výrobní dílna J. G., která však byla postavena již před uskutečněním daru ze svých dětí na manžele G. na základě darovací smlouvy ze dne 28. března 1996“. Soud dovodil, že stavbu dílny provedl J. G. a že existovala jako věc v právním smyslu již před uzavřením darovací smlouvy dne 28. 3. 1996. I když na uvedenou darovací smlouvu navazovalo uzavření smlouvy o dílo ve výstavbě ze dne 1. 7. 1996 mezi J. G. a A. G. jako vlastníky a P. G. jako stavebníkem, dle níž na pozemku stavební parcela č. 306 měla být provedena výstavba dílny v podobě přízemní stavby se sedlovou střechou uvedených rozměrů, žalobce ani J. G. nebyli schopni objasnit rozpory mezi oběma smlouvami a znaleckým posudkem. Zároveň krajský soud uvedl, že i v případě, kdyby vycházel z tvrzení žalobce a svědka J. G., že stavba v roce 1996 byla pouze rozestavěná, pak v době převodu do vlastnictví žalobce byly již postaveny základy a založeny rohy. Z výpovědi žalobce a svědka J. G. tak lze dovodit, že stavba jako věc v právním smyslu vznikla již v roce 1996 (bylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží), a pokud žalobce poté prováděl dokončovací práce na této stavbě, šlo pouze o součást již vzniklé stavby vlastnicky náležející J. G. Není již rozhodné, komu bylo adresováno stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, resp. kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Žalobce pak ani netvrdil, že by byla provozovna zámečnické dílny postavená J. G. následně převedena do jeho vlastnictví např. na základě darovací smlouvy či kupní smlouvy.
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., ač je v dovolání nesprávně uveden odkaz na §214a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Žalobce je především přesvědčen, že se v souzené věci jedná pouze o jednu „budovu“, nikoliv budovy dvě, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu. Současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v době převodu stavby byla nezaměnitelným způsobem prokázána existence a zaměření prvního nadzemního podlaží zámečnické dílny. To, že svědek G. uvedl, že byly postaveny základy a části zdí, neznamená, že bylo postaveno první nadzemní podlaží. Namítal dále, že sám vypovídal, že na něho byla převedena nedokončená stavba a že neuvedl, v jakém stavu se stavba zámečnické dílny nacházela. Připomněl, že ani znalec Ladislav Kaplan se blíže nevyjádřil k tomu, jak stavba dílny vypadala, pouze uvedl, že se na stavební parcele nachází výrobní dílna J. G., která však již byla postavena před uskutečněním daru na základě darovací smlouvy ze dne 28. 3. 1996. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že znalecký posudek byl vypracován až v roce 1998, a že se znalec konkrétně ke stavu stavby nevyjádřil. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že J. G. započal se stavbou zámečnické dílny v roce 1993 s úmyslem mít ji pro sebe jako zámečnickou dílnu a že stavba před uzavřením darovací smlouvy ze dne 28. 3. 1996 jako věc v právním slova smyslu existovala, a proto je jejím vlastníkem J. G., a nikoli žalobce. Současně odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se smlouvu o dílo o výstavbě ze dne 1. 7. 1996, kde v čl. 2 smluvní strany konstatovaly, že stavba již byla zahájena a dosud byly vybudovány základy a postavena část obvodových zdí. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že z rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) je zřejmé, že v souzené věci se jedná o jednu budovu postavenou na více stavebních parcelách. Dále podle jeho názoru žalobce nemusí být stavebním odborníkem, aby byl schopen rozpoznat, v jakém stádiu se stavba nacházela, přičemž i z jeho výpovědi vyplývá, že byla v takovém stádiu, aby ji bylo možné považovat za věc v právním smyslu. Uvedl také, že listinné důkazy o vlastnictví stavby J. G. byly již soudu předloženy a že v případě potřeby mohou být opakovaně soudu dodány. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobce není vlastníkem budovy postižené exekucí (tedy není ve věci aktivně legitimován).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není vlastníkem předmětné budovy a že je jím i nadále jeho otec J. G. (P. G. opakovaně v dovolání zmiňuje – patrně omylem - vedle osoby J. G., který je otcem žalobce a v řízení vystupoval jako svědek, i S. G., přičemž osoba tohoto jména v průběhu řízení před soudy nikdy nevystupovala ani nebyla zmíněna). Je totiž přesvědčen, že její vlastnictví nabyl výstavbou, neboť rozestavěné stavby se po otci ujal v době, kdy tato ještě jako věc v právním smyslu neexistovala (nebylo nezaměnitelným způsobem uspořádáno první nadzemní podlaží stavby). Dovoláním pak napadá správnost skutkových zjištění odvolacího soudu; tvrdí, že existence stavby jako věci v právním smyslu nebyla k uvedenému okamžiku prokázána a že J. G. nezapočal se stavbou s úmyslem mít ji pro sebe.
Odvolací soud postupoval v souladu s judikatorní praxí, pokud zkoumal skutečný stav vedle stavu zapsaného v katastru nemovitostí (v němž byl zapsán jako vlastník budovy žalobce na základě rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, stavebního úřadu, z 9. 2. 2006, sp. zn. SÚ-20950/2005/2006/F/330, o povolení stavby k trvalému užívání). Nejvyšší soud již totiž v rozsudku ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98 (příp. v rozsudku z 2. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4422/2008, a ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010) vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti (§1 odst. l, §2 odst. l zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru. Tím spíše bylo na místě zkoumat skutečný stav v projednávané věci, kdy žalovaným zpochybněné vlastnické právo k budově bylo do katastru zapsáno záznamem.
Otázkou posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci způsobilé být předmětem právních vztahů se Nejvyšší soud zabýval například již ve svém rozsudku z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, v němž konstatoval, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku .
Ke zjištění rozhodných skutečností odvolací soud provedl výslechy žalobce a svědka J. G. (otce žalobce), jimž však uvěřil jen částečně. Uvedl, že žalobce i svědek mají zájem na výsledku sporu resp. na vyloučení budovy z exekuce, a že jejich tvrzení o převodu rozestavěné stavby na žalobce jsou v rozporu s listinnými důkazy. Soud tudíž založil svá skutková zjištění - jak je zřejmé i z odůvodnění napadeného rozhodnutí - především na listinných důkazech.
Je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. (rozsudek ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008).
V projednávané věci odvolací soud provedl důkaz darovací smlouvou, která byla uzavřena 28. 3. 1996 mezi pěti účastníky, a to dárci P. G., P. H. a L. H. a jako obdarovanými J. G. a A. G., a kterou byl na obdarované převeden vedle jiných přilehlých pozemků i pozemek st. p. č. 306 nacházející se pod předmětnou stavbou dílny, bylo současně ujednáno v čl. IV., že „…předmětem darování není dílna na stavební ploše č. 306, protože tuto dílnu postavili obdarovaní a je jejich vlastnictvím…“ . Smlouva byla řádně předložena ke vkladu příslušnému katastrálnímu úřadu a právní účinky vkladu práva nastaly dnem 1. 4. 1996. Za této situace je naprosto logická úvaha, že smlouva měla řešit právě stav, kdy nepovolená dílna povinného stála na cizím pozemku.
Odvolací soud rovněž vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ladislavem Kaplanem dne 12. 3. 1998, k ocenění nemovitosti (včetně pozemku st. p. č. 306) ke dni vyhotovení darovací smlouvy, tj. k 28. 3. 1996, provedeného „pro potřebu převodu v rodině“ . V části posudku označené jako „Nález“ je uvedeno, že na stavební parcele „je postavena výrobní dílna J. G., která však byla postavena již před uskutečněním daru ze svých dětí na manžele G. na základě darovací smlouvy ze dne 28. 3. 1996“ . Ač byl posudek vyhotoven v roce 1998, jeho účelem bylo ocenění nemovitostí k datu 28. 3. 1996 a je nanejvýš pravděpodobné, že znalec k jeho zpracování shromáždil i tomu odpovídající informace a zjištění. Výtka dovolatele, že k důkazu provedený posudek je až z roku 1998, tedy není opodstatněná. Namítaný doplňující výslech znalce nebyl proveden, neboť nebyl navržen žádným z účastníků, tedy ani žalobcem, jenž pravdivost posudku v této části popřel.
Na základě těchto zjištění a dále z výpovědí žalobce i svědka J. G. (srov. čl. 157) soud vzal za své, že stavbu dílny skutečně započal otec žalobce, a to bez stavebního povolení a s tím, že v ní bude podnikat. S ohledem na shora uvedené listinné důkazy pak soud dospěl ke skutkovému závěru, že stavbu začal stavět otec žalobce s úmyslem mít ji pro sebe, a dále, že stavba dílny existovala jako věc v právním smyslu již před uzavřením darovací smlouvy dne 28. 3. 1996. Dovolací soud konstatuje, že tyto závěry odvolacího soudu nelze považovat ve vztahu k provedeným důkazům za zjevně nepřiměřené či logicky rozporuplné.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nepřihlížel ke smlouvě o dílo ve výstavbě ze dne 1. 7. 1996, uzavřené s vlastníky (pozemku) J. G. a A. G. a se stavebníkem P. G. V ní se účastníci dohodli, že na pozemku st. parc. č. 306 se provede výstavba dílny. Přitom strany konstatovaly, „…že stavba již byla zahájena a dosud byly vybudovány základy a postavena část obvodových zdí…“ , a že „…stavebník se stane jediným a výlučným vlastníkem nově vzniklé stavby, tj. dílny“. Dovolací soud předně konstatuje, že ani tato dohoda svým obsahem přímo neodporuje skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Neprokazuje totiž, že by v době, kdy byla uzavřena, již neexistovala stavba dílny v dostatečně rozestavěné fázi, tj. již neexistovala jako věc v právním smyslu. Jestliže tedy následně odvolací soud uzavřel (v souladu s ustálenou judikaturou), že pokud žalobce poté prováděl na této stavbě práce, jednalo se pouze o součást již vzniklé stavby vlastnicky náležející J. G., pak mu nelze nic vytknout.
Ze spisu se také podává, že žalobce nikdy netvrdil a tedy ani neprokázal, že by rozestavěná stavba jakožto nově vzniklá věc byla smluvně převedena do jeho vlastnictví (§46 odst. 1, §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §2 odst. 1 písm. e/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/).
Dovolatel také vytýkal, že podle výroku napadeného rozsudku se v souzené věci jedná o dvě budovy, ač ve skutečnosti jde o budovu jedinou. Ze soudního spisu je však zcela zřejmé, že v řízení soud řešil k návrhu žalobce otázku vlastnictví pouze u jediné budovy (označené čp. 177 a nacházející se na pěti různých stavebních parcelách). Výrok v části, v níž reprodukuje obsah návrhu žalobce, sice není přesný (soud v něm nadbytečně opakovaně uvedl slovo „budova“), avšak není pochyb o tom, že v důsledku napadeného rozhodnutí lze v exekuci vedené žalovaným proti povinnému J. G. postihnout exekučně dotčenou budovu, jež byla m.j. specifikována i exekučním příkazem JUDr. Marcely Dvořákové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Hradci Králové, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 19 EX 425/05, založeným na čl. 10 spisu.
Lze tedy uzavřít, že soud v projednávané věci hodnotil všechny rozhodné skutečnosti a jeho skutková zjištění nelze považovat za zjevně nepřiměřená, nemající z podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. dán není. Za těchto okolností nelze nic vytýkat ani právnímu závěru (že žalobce není vlastníkem dotčené nemovitosti), tedy ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není dán. Proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnout.
Žalobce v dovolacím řízení úspěšný nebyl, žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu