ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1549.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1549/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. J. V. , proti povinnému Ing. M. B. , zastoupenému JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, pro 473.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92E 1183/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2009, č. j. 9Co 756/2009-82, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2009, č. j. 9Co 756/2009-82, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2009, č. j. 92E 1183/2005-64, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 29. 4. 2009, č. j. 92E 1183/2005-64, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný promlčením vymáhané pohledávky. Stala-li se tato pohledávka splatnou dnem splatnosti faktury č. 492892, tedy 2. 1. 1993, skončila by desetiletá promlčecí doba podle §408 obchodního zákoníku 2. 1. 2003; protože však oprávněný dne 16. 6. 2000, tedy před uplynutím této promlčecí doby, podal u Okresního soudu ve Frýdku – Místku návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, řízení o němž dosud (tj. ke dni vydání dovolání napadeného rozhodnutí) probíhá, „nemůže povinný úspěšně vznést námitku promlčení vymáhané pohledávky ani v řízení navazujícím, tj. v řízení o přikázání jiné peněžité pohledávky podle §315 o. s. ř. Jakkoli jsou totiž jednotlivá vykonávací řízení vedená mezi týmiž účastníky pro uspokojení téže pohledávky založené týmž exekučním titulem skutečně řízeními procesně samostatnými, z pohledu aplikace ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku je nutno tato řízení považovat za jeden celek, jelikož nelze odhlédnout od jejich hluboké vzájemné vnitřní souvislosti. Závěr o jediném kontinuálně probíhajícím vykonávacím řízení vedeném podle občanského soudního řádu vychází ze samotné podstaty vykonávacího řízení a z ustanovení §261 a 263 o. s. ř., jelikož nutno přihlédnout k možnosti upravené zákonem, že oprávněný může přistoupit k vymáhání peněžité pohledávky více způsoby, které volí najednou či postupně.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že předmětné vykonávací řízení nelze posuzovat jako samostatné, zahájené dnem podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, tj. dnem 7. 10. 2005, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby, nýbrž jako jeden celek s vykonávacími řízeními vedenými pod sp. zn. 92 E 904/2000 u Okresního soudu v Ostravě a pod sp. zn. 27 E 857/2000 u Okresního soudu ve Frýdku – Místku, zahájenými před uplynutím uvedené limitní promlčecí doby.
Oprávněný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [zrušeným sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelným (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] pro rozpor s dosavadní judikaturou (např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2009, sp. zn. 20Cdo 2613/2007), je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o kontinualitě jednotlivých vykonávacích řízení, tedy že předmětné vykonávací řízení nelze posuzovat jako samostatné, zahájené dnem podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, tj. dnem 7. 10. 2005, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby, nýbrž jako jeden celek s vykonávacími řízeními dalšími, jež oprávněný vede proti povinnému.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §402 obchodního zákoníku upravuje vliv zahájení soudního řízení (ovšem nalézacího) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (podáním žaloby na plnění či na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí či exekuci (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 13/2006).
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“), je kogentní ustanovení §408 obchodního zákoníku, podle něhož promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.
V usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, Nejvyšší soud přijal a vysvětlil závěr, že obchodní zákoník s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje. Aplikace ustanovení §402 až 407 obchodního zákoníku uvedených v oddílu 4 s názvem „Stavení a přetržení promlčecí doby“, je výslovně vyloučena ustanovením §408 odst. 1 téhož předpisu, jež stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná jeho ustanovení“. Z uvedeného plyne mimo jiné, že dovolal-li se oprávněný ve svém (nesouhlasném) vyjádření k návrhu na zastavení výkonu ze dne 7. 4. 2009 (č.l. 63) usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 5406/2007-103, je jeho odkaz na toto rozhodnutí nepřípadný, jelikož v jeho odůvodnění Nejvyšší soud právě výslovně formuloval závěr, že nelze přisvědčit názoru oprávněné, podle níž nemohlo dojít k promlčení práva, neboť ve skutečnosti šlo o jediné kontinuálně probíhající vykonávací řízení (kdy řízení o výkon rozhodnutí a o nařízení exekuce probíhala po určitou dobu současně).
Začala-li tedy v daném případě promlčecí doba běžet ve smyslu §408 obchodního zákoníku dnem následujícím po splatnosti vymáhané pohledávky, tj. dnem 2. 1. 1993, a byl-li návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podán dne 7. 10. 2005, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí doby. Protože pohledávka oprávněné je ke dni 2. 1. 2003 promlčena, není správný ani konečný závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. splněny nebyly.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu