ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.159.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 159/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soukyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) S. Š. , b) J. Š. , zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 10, proti povinné Z. K. , pro částku 580.630.- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 34 E 1295/2004, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29. 5. 2009, č. j. 66 Co 378/2009-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. 11. 2008, č. j. 34 E 1295/2004-97, jímž okresní soud výkon rozhodnutí zastavil podle §268 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §326a o. s. ř. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nepodařilo-li se při provádění výkonu rozhodnutí provést soupis movitých věcí ani na adrese povinné, uvedené v návrhu na nařízení výkonu, ani na adrese jejího trvalého pobytu , ani na adresách dalších, ať označených oprávněnými či zjištěných soudem, a neoznačili-li oprávnění další místo, kde jsou věci povinné, jež by mohly být prodány, je namístě výkon rozhodnutí podle §326a o. s. ř. zastavit.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. („zásadní záležitost“ spatřují v tom, že zjišťování místa, v němž se nacházejí výkonem postižitelné věci, je „proces dlouhodobý a svým způsobem průběžný, takže není důvod k tomu, aby se soudy této činnosti zbavovaly a krátily tak práva oprávněných na řádné provedení a dokončení věci s potřebným výsledkem“), povinní namítají nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zdůrazňují, že se domáhali toho, aby věc (protože vymáhanou pohledávku povinná vylákala) byla řešena trestněprávně, v trestním řízení však neuspěli (věc byla odložena), takže nezbývá než „žádat o realizaci práva formou výkonu rozhodnutí.“ V předchozím vykonávacím řízení vedeném srážkami z důchodu povinné byli Správou sociálního zabezpečení informování o skutečnosti, že povinná splácí dluh ve výši 560.000,- Kč srážkami v částkách 646,- Kč měsíčně, takže v tomto směru není žádná naděje, že by jejich pohledávka mohla být uspokojena. Povinná často mění své bydliště, aby ji nebylo možno dostihnout, přičemž bydli v pronajatých a najatých vilách, takže je zřejmé, že finance má a že jde jen o to, tyto finance postihnout a přinutit ji soudní a státní mocí k tomu, aby svůj dluh zaplatila. Při nalézání postižitelných movitých věcí je podle jejich názoru povinností soudu „pokračovat a permanentně a průběžně povinnou sledovat, ...... aby její věci byly objeveny, sepsány a následně pak v dražbě prodány.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávnění sice napadenému rozhodnutí přisuzují zásadní právní význam (byť tak činí za použití pojmu „zásadní záležitost“, nemajícího oporu v zákoně), k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. usnesení z 2. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 991/2007, nebo z 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2405/2009), že smyslem §326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu. Zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové potíže.
Takovýto postup a rozhodnutí soudu přitom nejsou zkrácením práv oprávněných; jestliže ti totiž zjistí dodatečně, kde má povinná své věci anebo že je povinná majitelkou cenných papírů zapsaných v evidenci investičních nástrojů, nebrání pravomocné zastavení výkonu rozhodnutí tomu, aby znovu podali pro stejnou pohledávku návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a aby jejich návrhu soud vyhověl. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., §201-376. Komentář. II. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2456 s., vysvětl. 1).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu