ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.172.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 172/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinnému P. D. , zastoupenému JUDr. Karlem Stečínským, advokátem se sídlem v Praze 4, Ohradní 1352, pro 36.642,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15815/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 8. 2010, č. j. 68 Co 379/2010-45, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 18. 6. 2010, č. j. 13 Nc 15815/2004-27, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud uzavřel, že „za situace, kdy povinný v návrhu na zastavení exekuce, a posléze ani v odvolání proti usnesení soudu I. stupně, nezpochybňuje existenci vykonávaného exekučního titulu“, postupoval soud I. stupně správně, když návrh na zastavení exekuce zamítl. Byl-li exekuční titul vydán proti povinnému, svědčí mu v tomto řízení pasivní věcná legitimace, a námitka, že povinným subjektem je obchodní společnost, které svůj podnik v roce 1996 prodal, je za této situace, kdy mu svědčí vykonávaná povinnost, nerozhodná.
V dovolání, aniž se zabývá jeho přípustností, povinný stejně jako v odvolání namítá, že „…odvolací soud nepostupoval ve prospěch práva a v souladu s ním. Držel se striktně stávajícího práva i když mohl podle něho postupovat zcela jinak. Hlavním důvodem vad postupu soudů je skutečnost v osobě povinného, neboť oprávněný označil (v nalézacím řízení) zcela jiný subjekt, tedy povinného, který s oprávněným neuzavřel žádnou smlouvu ani dohodu o zřízení pevné linky, ani ji neobjednal a nebyl o tomto kroku oprávněným vůbec vyrozuměn“. Povinný je přesvědčen, že je tu zásadní důvod pro zastavení exekuce, neboť zde není povinnost povinného prokázat, že není povinným subjektem. Tato povinnost je jasně dána a stanovena rozhodnutími soudu a vyplývá i z dokladů ze správního řízení, správní orgán tedy věděl, že žalobu podal proti jinému subjektu, a i tak dokončil vadné správní řízení a obhajoval se jen opožděností odvolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil a hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, dospět nelze. Namítá-li, že „neuzavřel žádnou smlouvu ani dohodu o zřízení pevné linky“, zpochybňuje tím věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž přípustné není, Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu