ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.202.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 202/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně MVDr. E. L. , zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti žalovanému Finančnímu úřadu Brno III , se sídlem v Brně, Šumavská 31, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 30/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2011, č. j. 15 Co 194/2010 - 84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. 1. 2010, č. j. 35 C 30/2008 - 56, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí, a to pozemků parc. č. v kat. území Jehnice, zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město (dále též jen „předmětné nemovitosti“), z daňové exekuce prodejem nemovitostí, vedené na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno III. ze dne 20. 10. 2003, č.j. 178201/03/290941/2007, proti daňovému dlužníkovi M. L. (manželovi žalobkyně), a kterým rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že označeným exekučním příkazem nařídil žalovaný k vymožení vykonatelného daňového nedoplatku manžela žalobkyně ve výši 643.697,40 Kč, vzniklého v období od roku 1995 do května 2002, exekuci prodejem předmětných nemovitostí, které v době vzniku vymáhané pohledávky patřily do společného jmění manželů M. a E. L. a že notářským zápisem sepsaným dne 13. 11. 2001 JUDr. Milanem Šmidrkalem, notářem v Brně, pod NZ 518/2001, N 569/2001, ve znění dodatku ze dne 29. 4. 2002, NZ 240/2002, N 252/2002, uzavřela žalobkyně se svým manželem dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, podle níž se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 21. 8. 2002. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „žalobkyni sice v současné době svědčí výlučné vlastnictví k nemovitostem nabytým na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), avšak pro účely exekučního řízení není dotčeno právo věřitele vést exekuci i na majetek, který v důsledku dohody o zúžení SJM již není ve výlučném vlastnictví povinného“ (správně zřejmě v SJM), „což umožňuje ustanovení §262a o. s. ř.“. Pokud žalobkyně v průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 14. 1. 2010 „zmínila“, že peníze na zakoupení nemovitosti (správně rodinného domu a pozemků parc. č.) dostala od svých rodičů, kteří již zemřeli, a že dům byl pořízen pro zajištění bydlení dětí, a v odvolacím řízení poprvé tvrdila, že se jednalo o její výlučné vlastnictví, a navrhla, aby dokazování bylo doplněno čestnými prohlášeními a výslechy svědků, dospěl krajský soud k závěru, že i kdyby se nejednalo o nepřípustnou novotu, nemohou navržené důkazy nic změnit na skutkových závěrech týkajících se vlastnictví předmětných nemovitostí, které žalobkyně a její manžel podle výpisu z katastru nemovitostí nabyli smlouvou o převodu nemovitostí uzavřenou za trvání jejich manželství dne 19. 5. 1987. Z časové posloupnosti žalobkyniných tvrzení je totiž zcela zjevné, že je měnila účelově tak, aby dosáhla kladného výsledku řízení o vylučovací žalobě, přičemž navržení svědci by mohli pouze zprostředkovaně hovořit o tvrzeném daru od jejích rodičů a „nebylo by je možno posuzovat jako věrohodné“; provádění dalších důkazů by z tohoto důvodu bylo nadbytečné. Protože tedy žalobkyně neprokázala důvodnost excindační žaloby, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud věc posoudil nesprávně, neboť „se nedržel“ zásadní procesní zásady, spočívající v tom, že každý účastník má právo navrhnout důkazy „osvědčující“ jeho tvrzení. Poukazuje na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla výslech svědkyň H. S. a V. R. a že zároveň soudu předložila čestná prohlášení těchto osob. Odvolací soud však tyto důkazy odmítl provést a dopustil se tak pochybení, v jehož důsledku byla dovolatelka zkrácena na svých právech; jako osoba práva neznalá si totiž neuvědomila, že je nutné „potvrdit svá tvrzení o tom, z jakých finančních prostředků byly nemovitosti zakoupeny“, a nejedená se tak o změnu tvrzení, natož pak účelových“. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že vylučovací žaloba je důvodná a že poskytl-li by jí odvolací soud procesní obranu, svá tvrzení o tom, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, by prokázala. Dále uvedla, že „postup krajského soudu a „jeho vyhodnocení, že nebude doplněno dokazování, je nepochybně otázkou zásadního právního významu“. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka neuvádí žádné nové skutečnosti, a z toho důvodu odkázal jen na svá dřívější podání v této věci.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Podle §262a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Totéž lze s ohledem na §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (za jehož účinnosti vydal žalovaný označený exekuční příkaz), vztáhnout i na daňovou exekuci, neboť podle tohoto ustanovení platí, že pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu.
Podle §143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně konstatoval, že právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávky nemohou být smlouvou o zúžení SJM ovlivněny - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl zaujat a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů“ (dále srov. např. rozsudek téhož soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3497/2008, či usnesení ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009).
Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že v projednávané věci není rozhodné, že nemovitosti, o jejichž vyloučení z daňové exekuce jde, jsou podle uzavřené smlouvy o zúžení SJM předmětem individuálního vlastnictví žalobkyně. Pro úspěšnost žaloby založené na §267 odst. 1 nebo 2 o. s. ř. totiž shora uvedený závěr (že ve vztahu mezi manžely jsou označené věci výlučným vlastnictvím jednoho z nich) není dostačující. Za majetek patřící do společného jmění žalobkyně a povinného (daňového dlužníka) se totiž ve smyslu §262a odst. 1 o. s. ř. považuje i ten, který netvoří součást jejich společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. se proto v projednávaném případě neuplatní.
Dovolatelčino tvrzení uplatněné v odvolacím řízení, že nemovitosti (rodinný dům a pozemky parc. č.) byly zakoupeny z jejích výlučných prostředků, které získala darem od svých rodičů (což v odvolacím řízení hodlala prokazovat výpověďmi navržených svědkyň, resp. jejich čestnými prohlášeními), a její výtky v dovolání, že jí odvolací soud neumožnil, aby toto své tvrzení prokázala, nemají pro posouzení dané věci - i kdyby uvedené tvrzení žalobkyně bylo v řízení prokázáno - žádný význam, a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nezakládají.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 17. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1659/2000) totiž platí, že „v případě, kdy kupní cena nemovitostí byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, ale kupujícími byli oba manželé, kteří oba jasně projevili vůli nabýt tyto nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví, je právě tato vůle rozhodující z hlediska určení, zda nemovitosti patří či nepatří do jejich bezpodílového spoluvlastnictví“. Jestliže v dané věci žalobkyně a její manžel písemnou dohodou o převodu nemovitostí (rodinného domu a pozemků parc. č. 396, č. 397 a č. 398) uzavřenou za trvání jejich manželství dne 19. 5. 1987 jako kupující projevili shodnou vůli nabýt tyto nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. §46 odst. 1, §133 a §143 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1990, a §868 zákona č. 509/1991 Sb.), pak bez ohledu na to, že kupní cena byla zaplacena z finančních prostředků rodičů žalobkyně, nebylo by možno učinit jiný závěr, než že se rodinný dům a pozemky parc. č. 396, č. 397 a č. 398 staly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela (následně SJM). Nic ovšem nebránilo tomu, aby kupní smlouvu jako kupující uzavřela sama žalobkyně nebo její rodiče a nemovitosti tak nabyla do výlučného vlastnictví buď žalobkyně nebo její rodiče.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že pozemek parc. č. o výměře 45 m2 v kat. území Jehnice nabyla žalobkyně a její manžel do SJM - jak to vyplývá ze shora označených notářských zápisů - až smlouvou uzavřenou dne 15. 6. 2001 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí dne 18. 6. 2001.
Protože není důvod pro závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu