ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2210.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2210/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. H. , zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, proti povinné L. H. , zastoupené Mgr. Jaromírem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 18, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 Nc 216/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, č. j. 15 Co 318/2008-42, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, č. j. 15 Co 318/2008-42, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 26. 3. 2008, č. j. 64 Nc 216/2008-11, kterým obvodní soud nařídil exekuci vyklizením bytu, tak, že návrh na nařízení exekuce vyklizením bytu – družstevního bytu sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v pátém poschodí domu, ulice R., P., a provedení exekuce přestěhováním povinné a všech jejích věcí a všech, kdo s ní bydlí na základě jejího práva a jejich věcí do náhradního bytu o velikosti 1+1 na adrese K., P., zamítl. Současně zamítl i návrh na nařízení exekuce na majetek povinné pro vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce Mgr. Ivaně Sottnerové náklady exekuce, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (ty byly stanoveny usnesením téhož soudu ze dne 10. 3. 2009, č. j. 15C 318/2008-50, částkou 7 735,- Kč), a dále zaplatit povinné náklady odvolacího řízení 5 474,- Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Jaromíra Dvořáka, vše ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. Dospěl k závěru, že rozsudek není materiálně vykonatelný a že zajištěný byt není přiměřeným náhradním bytem, který podle opraveného podkladového rozhodnutí povinné náleží, neboť kritéria přiměřeného náhradního bytu nesplňuje. Odvolací soud rovněž poukázal na nestandardní ujednání v navrhované nájemní smlouvě, podle níž nájemce po skončení nájmu nemá nárok na bytovou náhradu, že pronajímatel je oprávněn, a to bez udání důvodu, nájemní smlouvu kdykoliv vypovědět ve lhůtě 3 měsíců od doručení výpovědi, a že spory z nájemní smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle jednacího řádu rozhodčího řízení.
Oprávněný v dovolání namítá, že městský soud prakticky nezdůvodnil, proč usnesení soudu prvního stupně změnil, že závěr, že povinná má právo na přiměřený náhradní byt, nemůže obstát. Uvedl, že opravné usnesení týkající se doplnění slova „přiměřený“ nabylo právní moci dne 5. 5. 2008, a že odvolací soud ho měl vyzvat, aby ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. vylíčil, že má zajištěný „přiměřený“ náhradní byt. V tomto směru soud nedostál své povinnosti. Podle jeho názoru zajištěný byt splňuje kritéria přiměřeného náhradního bytu, neboť ve vyklizovaném bytě, který má 73 m2 a užívají ho tři osoby, povinná užívá pokoj o velikosti 7 m2 a příslušenství, tj. 24,33 m2, zatímco náhradní byt má plochu 40 m2. Výše plateb v tomto bytě odpovídá možnostem povinné. Za nepravdivé považuje tvrzení, že s povinnou bude v bytě bydlet syn účastníků. Synovi je 27 let a jeho bytová situace není vázána na kteréhokoliv z rodičů. V nájemní smlouvě u předtištěné možnosti užívání bytu ještě jednou osobou je uvedena nula. Oprávněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1835/2004, jež se zabývá kritérii přiměřeného náhradního bytu, a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že oprávněný neprokázal zajištění přiměřeného náhradního bytu a poukázala na smluvní podmínky v nájemní smlouvě, dle nichž může pronajímatel libovolně nájemní poměr skončit. Uvedla, že při jednání u Městského soudu v Praze oprávněný sice uvedl, že souhlasí s tím, aby syn účastníků s ním nadále bydlel v R., v krátké době však podal proti synovi žalobu na vyklizení bytu, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 75/2009. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávněný namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou řízení spočívající v tom, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a odst. 1 o. s. ř. a nevyzval ho k tomu, aby doplnil svá tvrzení o tom, že má zajištěn přiměřený náhradní byt.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2005, č. j. 23C 172/2004-30, kterým bylo žalované – povinné uloženo vyklidit a předat žalobci – oprávněnému družstevní byt č. 14 sestávající ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství v domě, v pátém poschodí, v R. ul. v P. do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Rozsudek nabyl právní moci 27. 7. 2005. K návrhu žalované bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2008, č. j. 28 Co 135/2008-42, změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2008, č. j. 23C 172/2004-37, kterým byl zamítnut návrh žalované na opravu rozsudku tak, že se výrok rozsudku téhož soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 23C 172/2004-30, opravuje tak, že ve větě první výroku se před slovní spojení „náhradní být“ doplňuje slovo „přiměřený“ a odkládá se vykonatelnost tohoto rozsudku do právní moci opravného usnesení. Usnesení bylo oběma účastníkům doručeno 5. 5. 2008.
Návrh na exekuci byl podán dne 12. 2. 2008, tedy před vydáním opravného usnesení. Z tohoto důvodu soud prvního stupně posuzoval zajištěný náhradní byt z hlediska kritérií, která musí takový byt splňovat. Odvolací soud naopak zkoumal, zda zajištěný náhradní byt splňuje kritéria i přiměřeného náhradního bytu.
Pro posouzení, zda je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., bylo třeba nejdříve posoudit otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu. V tomto směru dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť opravným usnesením byla jen postupem podle §164 o. s. ř. opravena chyba ve výroku exekučního titulu, když z jeho odůvodnění vyplývalo, že povinná má právo na přiměřený náhradní byt.
Soudní praxe (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 6, ročník 1994) ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně dovodila, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvalitě trvat nelze. Pojmy „zásadní rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému.
Odvolací soud, aniž zjišťoval, zda oprávněný měl možnost zajistit povinné jiný byt, který by se více blížil bytu vyklizovanému, a aniž by oprávněného k prokázání této skutečnosti vyzval, bez dalšího uzavřel, že oprávněný nedoložil, že neměl objektivně možnost zajistit povinné takový byt. Stejně tak při posuzování otázky, zda bude s povinnou bydlet její syn, vycházel odvolací soud jen z tvrzení povinné, že s ní syn má bydlet. Ačkoliv oprávněný v tomto směru navrhoval výslech syna účastníků, odvolací soud tento důkaz neprovedl. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil.
Nepoučil-li odvolací soud oprávněného, aby doložil, že zajištěný byt podle místních podmínek se nejvíce blíží bytu vyklizovanému, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud rovněž považoval za nestandardní ujednání v nájemní smlouvě, která se týkala možnosti výpovědi nájemního vztahu ze stran pronajímatele, a ujednání o pravomoci rozhodce při rozhodování sporů mezi smluvními stranami. V prvním případě se však nevypořádal s bodem 2) Závěrečných ustanovení nájemní smlouvy, podle níž pro případ neplatnosti některých ustanovení této smlouvy si smluvní strany ujednaly, že smlouva zůstává jako celek v platnosti, a na místo neplatných ustanovení se použijí ta ustanovení občanského zákoníku, která jsou jim nejbližší, aby účel této smlouvy byl naplněn. Stejně tak se nezabýval otázkou možnosti ujednání o řešení sporů v rozhodčím řízení a také nezjišťoval, zda je pronajímatel ochoten uzavřít nájemní smlouvu v případě nesouhlasu povinné s uzavřením rozhodčí doložky.
Protože, jak již bylo uvedeno výše, zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu