ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2445.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2445/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Finančního úřadu v Podbořanech se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 733, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalované FK MARILA PŘÍBRAM, a. s. , se sídlem v Příbrami, Lazec 60, IČO 26696363, zastoupené JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 22/955, o zaplacení částky 1.441.232,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 204/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 18. 10. 2007, č. j. 23 Co 387/2007-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze z 18. 10. 2007, č. j. 23 Co 387/2007-92, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 12. 3. 2007, č. j. 8 C 204/2006-60, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 12. 3. 2007, č. j. 8 C 204/2006-60, jímž okresní soud (kromě jiného) vyhověl poddlužnické žalobě a žalovanou zavázal k zaplacení částky 1.322.548,- Kč. S její odvolací námitkou, že před vydáním rozsudku soudu prvního stupně byl dne 21. 2. 2007 vydán exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, PhD., exekuční příkaz, č. j. 067 EX 742/07-19, k provedení exekuce prodejem podniku povinného Fotbalový klub Chmel Blšany, a. s. (věřitele žalované), se odvolací soud vypořádal závěrem, že tato skutečnost vyhovění poddlužnické žalobě nebrání. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 921/2003 je podle odvolacího soudu nepřípadný, jelikož toto rozhodnutí řeší situaci, kdy je na majetek dlužníka prohlášen konkurs, v jehož důsledku nelze provést exekuci postihující majetek patřící do podstaty. V souzené věci však na majetek dlužníka nebyl prohlášen konkurs, ale byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem jeho podniku. V takovémto případě podle odvolacího soudu ustanovení §16 zákona č. 119/2001 Sb. umožňuje, aby bylo jednáno a rozhodnuto o poddlužnické žalobě, jelikož podle tohoto ustanovení se přerušují pouze již nařízené exekuce, jimiž byly postiženy movité věci, nemovitosti a jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu, jestliže patří k podniku. I když lze poddlužnickou žalobu podle §315 o. s. ř. považovat za způsob provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, nelze takovouto žalobu kvalifikovat jako „již nařízenou exekuci“ a v důsledku toho řízení přerušit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je v rozporu s dosavadní judikaturou, a to rozsudkem z 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2006 pod poř. č. 55, v němž Nejvyšší soud zaujal závěr, že poddlužnická žaloba podle §315 o. s. ř. je způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, takže zákaz provedení exekuce podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v tomto případě znamená, že o žalobě podle §315 o. s. ř. nemůže soud rozhodnout, dokud trvají účinky prohlášení konkursu. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná spatřuje v tom, že odvolací soud na jedné straně připouští, že poddlužnickou žalobu lze považovat za způsob provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, že však přitom na straně druhé dovozuje, že rozhodnutí o takovéto žalobě („přesto, že jejím podkladem je exekuční příkaz vydaný žalobcem“) nelze kvalifikovat jako „již nařízenou exekuci“ ve smyslu §16 zákona č. 119/2001 Sb. a v důsledku toho řízení přerušit. Závěr přijatý ve výše uvedeném judikátu podle dovolatelky platí nejen ve vztahu k výslovně tam uvedenému ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, nýbrž i ve vztahu k ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. Soud tedy měl řízení přerušit a pokud tak neučinil, připustil tím provedení ještě „nenařízené“ exekuce.
Žalobce navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Protože usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2009, č. j. KSUL 69 INS 2114/2009-B-7, byl na majetek povinné (daňového dlužníka FK Blšany, a. s.) s účinky ke dni 21. 9. 2009, tedy po předložení věci dovolacímu soudu (14. 5. 2008), prohlášen konkurs, byl spis vrácen okresnímu soudu a ten jej opětovně předložil poté, co konkurs byl usnesením téhož krajského soudu ze dne 2. 7. 2012, č. j. KSUL 69 INS 2112/2009-B-45, podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona s odůvodněním, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, zrušen.
Dovolání, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] pro rozpor s dosavadní judikaturou (např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4463/2007), je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že byť lze poddlužnickou žalobu podle §315 o. s. ř. považovat za způsob provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, nelze takovouto žalobu kvalifikovat jako „již nařízenou exekuci“ a v důsledku toho řízení přerušit.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. nařízením výkonu rozhodnutí prodejem podniku soudem nebo vydáním exekučního příkazu o prodeji podniku soudním exekutorem se přerušují již nařízené exekuce, kterými byly postiženy movité věci, nemovitosti a pohledávky jiné než z účtu u peněžního ústavu, jestliže patří k podniku. Oprávnění z těchto exekucí mají jako věřitelé povinného právo na uspokojení z rozdělované podstaty, aniž by museli vymáhanou pohledávku přihlásit; to platí i tehdy, jestliže vymáhaná pohledávka nepatří k podniku.
Exekuční příkaz o prodeji podniku se vztahuje ze zákona na všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Z tohoto důvodu nemohou být v jiných exekučních řízeních zpeněžovány věci, práva a jiné majetkové hodnoty, i když tato řízení byla zahájena dříve než exekuce prodejem podniku, neboť by tím, mohlo dojít ke snížení ceny podniku. Výjimkou je exekuce odepsáním z účtu u peněžního ústavu, který lze samostatně provést, i když účet patří k podniku, neboť peněžní prostředky na účtu patří do rozdělované podstaty a jsou z nich uspokojovány pohledávky věřitelů povinného.
Při střetu exekuce prodejem podniku s výkony rozhodnutí či exekucemi prodejem movitých věcí, nemovitostí a přikázáním pohledávek jiných než z účtu patřících k podniku dává zákon přednost exekuci prodejem podniku. Stanoví proto, že dnem nařízení exekuce prodejem podniku se přerušují exekuce prodejem movitých věcí, nemovitostí a přikázáním pohledávek (jiných než z účtu u peněžního ústavu) patřících k podniku. O odkladu nařízených exekucí soud nerozhoduje, neboť k němu dochází ze zákona (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2654 s.).
V předmětné věci šlo o posouzení, zda se vydáním exekučního příkazu o prodeji podniku, tedy dnem 21. 2. 2007, podle §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. přerušila (daňová) exekuce, vedená žalobcem proti povinné FK Chmel Blšany, a. s. (daňovému dlužníku), prováděná žalovanou podáním poddlužnické žaloby poté, co žalovaná jako dlužník povinné, tedy ve vztahu k žalobci poddlužník (vyrozuměna o nabytí právní moci daňového exekučního příkazu z 10. 4. 2006 dnem 10. 5. 2006) přikázanou pohledávku žalobci nevyplatila.
Názor odvolacího soudu, že byť lze poddlužnickou žalobu podle §315 o. s. ř. považovat za způsob provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, nelze takovouto žalobu kvalifikovat jako „již nařízenou exekuci“, a z toho vyvozený závěr, že v důsledku toho nelze řízení přerušit, není správný.
Jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/2006, je poddlužnická žaloba podle §315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky.
Je nepochybné, že provést lze výkon rozhodnutí (exekuci) jen tehdy, byl-li předtím výkon (exekuce) nařízen podle §312 o. s. ř. (§59 odst. 1 písm. b/ exekučního řádu). V daném případě jde o exekuci daňovou, upravenou zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který sice pojem „nařízení exekuce“ nezná, který však v §73 odst. 6 písm. a) stanoví, že daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrných družstev nebo na jiné pohledávky. Podle následující odstavce uvedeného ustanovení se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu.
Z uvedeného tak plyne, že byl-li dne 10. 4. 2006 vydán daňový exekuční příkaz (pravomocný 10. 5. 2006) na přikázání jiné pohledávky (na jehož základě pak oprávněný dne 12. 10. 2006 podal poddlužnickou žalobu), nutno na daňovou exekuci zahájenou přinejmenším dnem vydání exekučního daňového příkazu, řečeno dikcí ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., pohlížet jako na exekuci v době vydání exekučního příkazu k prodeji podniku, tedy ke dni 21. 2. 2007, již nařízenou .
Vycházel-li odvolací soud z názoru jiného, z něhož pak dovodil závěr, že není namístě aplikace ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. o přerušení exekuce, a tedy i řízení o poddlužnické žalobě, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení, v němž bude nutno nejdříve zkoumat, zda a s jakým výsledkem skončila exekuce prodejem podniku.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu