ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2621.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2621/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště , se sídlem v Uherském Hradišti, Stojanova 484, identifikační číslo osoby 000 06 963, proti povinné J. K. , zastoupené JUDr. Jarmilou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Babí Louka 2503, pro 94.781,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 35 E 43/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. dubna 2012, č. j. 58 Co 550/2011 - 76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 4. 2011, č. j. 35 E 43/2010 - 53, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrhy povinné „na odklad výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné a na zastavení tohoto výkonu ohledně sepsaného osobního automobilu Fiat Marea“ a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 1 o. s. ř. ani podle §266 odst. 2 o. s. ř., tak se závěrem, že nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle nějž bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže postihuje věci, které jsou z něho podle §321 a §322 o. s. ř. vyloučeny. S odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 698/2000 uzavřel, že podniká-li povinná v oboru hostinská činnost, nelze osobní automobil považovat za majetek, který k tomuto podnikání nezbytně nutně potřebuje, a že bez osobního automobilu se sice provozování její podnikatelské činnosti nepochybně ztíží, ale i bez něj bude schopna tuto činnost provozovat alespoň v minimálním rozsahu. Návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí neshledal opodstatněným ani proto, že povinná (podle jejího tvrzení) automobil potřebuje z důvodu péče o bezmocnou matku a pro její dopravu na lékařská vyšetření, neboť osobní automobil obecně nelze považovat za věc, která je nezbytně potřebná k uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny, když přepravu matky povinné na lékařská vyšetření lze realizovat sanitním vozem, příp. využitím taxislužby.
Výslovně pouze proti výroku II. usnesení odvolacího soudu (jímž potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ohledně sepsaného osobního automobilu Fiat Marea) podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že předmětný osobní automobil potřebuje ke svému podnikání, tedy k plnění svých pracovních úkolů, přičemž jeho prodejem by jistě došlo ke znemožnění dalšího podnikání, neboť jím zabezpečuje zásobování a rozvoz jídel, a umožňuje jí provozovat podnikání alespoň v minimálním rozsahu v souladu s podnikatelskou činností. Předmětný automobil používá též k dopravě své bezmocné matky na častá lékařská vyšetření, jelikož si taxislužbu ani ona ani její matka nemohou z nedostatku finančních prostředků dovolit. Argumentuje tím, že nemá vůbec žádnou jinou možnost, jak matku k lékaři dopravit, a jen těžko si lze představit, že by ji nechala bez náležité lékařské péče a (mnohdy) placených lékařských prostředků. Takové jednání by bylo zcela v rozporu se zásadami morálky a slušnosti, z čehož dovozuje, že splňuje podmínku stanovenou v §322 o. s. ř., neboť automobil potřebuje, jeho prodej by byl v rozporu s morálními pravidly, čímž je naplněna zákonná podmínka podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pro zastavení výkonu rozhodnutí. Má za to, že soudy obou stupňů z provedených důkazů náležitě nezjistily skutkový stav věci, že věc nesprávně posoudily po právní stránce a nevzaly v potaz pravidla morálky, která stojí vedle právního řádu. Dále nesouhlasí s tím, že nejsou dány důvody k odkladu výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné) přípustné.
Dovolatelka žádnou právní otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., v dovolání nevymezila, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř., pak jde o námitky nedůvodné, neboť v tomto ohledu je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 698/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem 140, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2002, pod číslem 141, či usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 1461/2003, a ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 2547/2003, v nichž dospěl mj. k závěru, že „k výkonu své podnikatelské činnosti - vymezené předmětem podnikání - nezbytně nutně potřebuje povinný, který je podnikatelem (§322 odst. 3 o. s. ř.), jen takové věci, které mu - alespoň v minimálním rozsahu - umožní pokračovat v podnikání“], od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Obtíže (ekonomické, organizační, apod.) spojené s pokračováním podnikání bez osobního automobilu přitom nejsou z hlediska §322 odst. 3 o. s. ř. významné; rozhodující je, že další podnikání povinné, jehož předmětem je hostinská činnost, není - alespoň v minimálním rozsahu - vyloučeno.
Pokud dovolatelka dále namítá, že prodej předmětného osobního automobilu by byl v rozporu s morálními pravidly (§322 odst. 1 o. s. ř.), neboť jej používá také k dopravě své bezmocné matky na častá lékařská vyšetření, pak ani tomuto názoru nelze přisvědčit. Jak správně podotkl již odvolací soud, může povinná přepravu své matky realizovat sanitním vozem, případně o převoz požádat osobu z okruhu jejích přátel či známých. Ani tato námitka tudíž není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve (výslovně) dovoláním napadeném výroku, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o nesouhlas povinné se zamítnutím návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, jež v dovolání taktéž (ovšem bez jakýchkoli konkrétních námitek) vyjádřila, pak dovolací soud pouze pro úplnost konstatuje, že případné dovolání proti výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, není podle §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustné, neboť v jejich taxativních výčtech není uvedeno. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí (exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2004 pod číslem 233).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná na jejich náhradu nemá právo a oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu