ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2740.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2740/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Pražské plynárenské, a. s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Národní 37/38, identifikační číslo osoby 60193492, proti povinnému F. H. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46 , pro 1.182,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5210/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2009, č. j. 53 Co 102/2009-69, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud usnesením z 29. 5. 2008, č. j. 12 Nc 5210/2004-24, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že „soud v nalézacím řízení učinil dostatečné šetření k tomu, aby místo trvalého pobytu povinného vypátral. Jde tedy k tíži povinného, že v řízení mu byl ustanoven opatrovník, se kterým bylo v jednání pokračováno a kterému byl rozsudek také doručen.“
Městský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; uzavřel, že exekuční titul nebyl doručován samotnému povinnému, ale opatrovnici, která mu byla v nalézacím řízení ustanovena. Proti tomu směřující odvolací námitky povinného tudíž brojí proti nesprávnému postupu soudu v nalézacím řízení (předcházejícímu vydání exekučního titulu), který sám o sobě vadu řízení exekučního nezakládá. Námitka, že v nalézacím řízení nebyly v důsledku nedostatečného či chybného šetření o místě pobytu povinného splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka, je proto „relevantní pouze v řízení nalézacím a to v řízení o opravném prostředku proti rozsudku. Námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení nalézacím se exekuční soud zabývat nemůže.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ohlašuje povinný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v závěru odvolacího soudu, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení nalézacím se exekuční soud zabývat nemůže. Protože opatrovník byl ustanoven nezákonně, „nemohlo být povinnému řádně doručeno, vykonávané rozhodnutí nenabylo právní moci a nastal tedy důvod pro zastavení exekuce uvedený v §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž tento důvod nastal v nalézacím řízení.“ Odmítl-li odvolací soud výše uvedené přezkoumat s „poukazem na to, že přihlédnout k námitce nezákonnosti ustanovení opatrovníka lze pouze v řízení nalézacím … zcela popřel účel ochrany povinného prostřednictvím institutu zastavení exekuce, jestliže uvedl, že zákonné důvody pro zastavení exekuce měl povinný uplatnit v řízení, které tomuto řízení předchází.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí ustanovil – podle názoru povinného „nezákonně“ (pročež se exekuční titul nestal vykonatelným) – soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jestliže tedy dovolatel namítá, že se exekuční titul nestal vykonatelným, protože v řízení vedeném u nalézacího soudu mu byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením §29 odst. 3 o. s. ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který však povinný nepodal.
Odtud plyne závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v (nalézacím) soudním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční soud, a to nejen při nařízení exekuce, nýbrž také v řízení o návrhu na její zastavení, zabývat nemůže. Při posuzování vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu